Čechům i nadále povládne levice

Už čtvrt roku uběhlo od chvíle, kdy prezident Zeman uvedl Andreje Babiše do úřadu premiéra, měsíc od prvního hlasování o důvěře a zřejmě budou muset uběhnout ještě dva měsíce, než nějaká regulérní vláda vůbec vznikne. Ministři vlády bez důvěry zatím vyměňují vysoké státní manažery pro ztrátu důvěry. 

Pro první hlasování o důvěře, které se konalo 16. ledna, si Andrej Babiš žádnou podporu ani nezkusil seriózně sjednat, čekalo se na sjezd ČSSD 18. února. Sociální demokraté však na sjezdu v Hradci Králové odehráli jen první, byť důležitější poločas, ze tří vážných uchazečů (Jan Hamáček, Jiří Zimola, Milan Chovanec) jsou dnes ti dva, kteří signalizovali ochotu pro vstup do vlády, předsedou a prvním místopředsedou. Sjezd se ještě jednou sejde a bude dokončen až na začátku dubna, zvolí pět řadových místopředsedů a posoudí dohodu o vládě, která by do té doby měla v hrubých obrysech být na stole.

V tuto chvíli existují tři různé scénáře účasti ČSSD v Babišově vládě. První scénář bychom mohli nazvat zemanovský. Miloš Zeman na sjezdu v Hradci Králové dával své bývalé straně prezidentské rady. Největší mediální vlnu vzbudila ta o účasti neúčasti ve vládě, sociální demokraté by měli usilovat jen o pozice náměstků. Přestože minimálně v osobě prvního místopředsedy Jiřího Zimoly má Zeman ve vedení své lidi, tímto nápadem neoslnil ani je, jeho podivínskou radou se strana řídit nebude a kvůli zachování nějaké bazální důstojnosti ani nemůže.

Další dva scénáře počítají tedy přímo s účastí ministrů. Ten minimalističtější říká, že by sociální demokraté dostali dva až tři ministry, ten maximalistický hovoří o pěti. Minimalistická varianta opět nedává velký smysl; při předpokladu, že vláda bude mít patnáct členů, by to byly jen trafiky z milosti. Nicméně připusťme na chvíli, že to tak dopadne, a ptejme se, kdo by za ČSSD v takové vládě seděl. Nezpochybnitelný je nový předseda Hamáček. Pro toho přicházejí v úvahu resorty obrany nebo zahraničí. Kromě obrany, respektive zahraničí, pro Hamáčka by sociální demokracie usilovala o ministerstvo spravedlnosti. Tím by šlo argumentovat dovnitř strany vůči kritikům koalice s Babišem, resort spravedlnost je dnes, v době nárůstu moci státních zástupců, podobně silový jako vnitro. A držba v rukou někoho jiného než kandidáta ANO dává jistou záruku, že aféra Čapí hnízdo nebude zametena pod koberec. Nejvyššího státního zástupce sice odvolává celá vláda, nicméně na návrh ministra spravedlnosti. Mohl by jím být právník Jan Chvojka, mladý a ve straně oblíbený politik z Chrudimi, který už v Sobotkově vládě byl ministrem pro legislativu, nebo bývalá ministryně školství Kateřina Valachová. Třetí resort by se obsadil do počtu.

V nejpravděpodobnějším, maximalistickém scénáři by ČSSD disponovala pěti ministry, Jan Hamáček se dovnitř strany zapřísahá, že pod pět by absolutně nešel. Ministerstva, o něž Lidový dům projevuje zájem, jsou vedle jednoho z dvojice zahraničí/obrana pro Hamáčka už řečené ministerstvo spravedlnosti, k nim místní rozvoj, doprava a práce. U ministerstva práce a sociálních věcí ale ANO dává najevo, že ho pustit nechce. Tady, o ministerstvo, na němž se dá před příštími volbami dokazovat sociální cítění, můžeme očekávat hlavní střet. Každopádně pokud by sociální demokracie měla třetinu kabinetu, zachová si ANO bezpečnou převahu a socialisté tvář. Přetavit sedm procent na třetinu křesel by objektivně vzato byl úspěch. Otevřenou otázkou zůstává, zda by se do socdem pětky v kabinetu započítávali i nějací nominanti, kteří jsou sice řadovými členy ČSSD, ale jejich hlavní charakteristikou je, že mají blízko k prezidentu Zemanovi. V případě ministerstva zahraničí tak přicházejí do úvahy Hynek Kmoníček, dnes velvyslanec ve Washingtonu, a bývalý ministr Jan Kohout, s jehož jménem přišel Jiří Zimola.

ANO a ČSSD dají dohromady pouhých 93 poslanců. K zajištění alespoň nějaké většiny tak chybí osm hlasů. Ačkoli s vyjednávačem Babišem není nikdy nic jisté až do konce, v kuloárech se obecně předpokládá, že tady pomůže KSČM. Pokud by patnáct komunistických poslanců opustilo při hlasování o důvěře sál, sníží tímto jednoduchým manévrem kvórum právě na kýžených 93.

Komunisté by tak poprvé od roku 1989 sehráli roli porodníka vlády. Viditelnou odměnou se mohou stát křesla předsedů některých výborů ve sněmovně, neboť výbory se s novou vládou pravděpodobně převolí. Méně viditelnou odměnou by byla místa ve státní správě, v tajných službách, v diplomacii. Mimochodem, k podobnému scénáři se schylovalo naposledy po prvních svobodných volbách v létě 1990, kdy si takto kooperaci „rozumné“ části komunistické strany chtěla pojistit levicová část vítězného Občanského fóra, než byla smetena na kongresu OF v Hostivaři. Ale tehdy byli komunisté zdánlivě na odchodu do dějin, zatímco dnes by to znamenalo jejich uznání coby sice malé, avšak legitimní části politického spektra. To má pro ně po 28 letech ostrakizace velký, zvenku sotva postřehnutelný význam.

Manévr STAN

Minulý týden překvapili Starostové a nezávislí (STAN): nabídli hnutí ANO svou účast v jím vedené vládě, ale se třemi podmínkami, z nichž první dvě – prozápadní směřování republiky, vyloučení spolupráce s extremisty – jsou jen křovím té třetí, zásadní: ve vládě nesmí sedět žádná trestně stíhaná osoba. Celá iniciativa zdánlivě vypadá jako pokus odblokovat situaci, ale míří proti Babišovi. Jejím cílem je ukázat, jak moc a nezdravě je Babiš navzdory svým řečem o nechuti dělat politiku na funkci premiéra upnutý. Se Starosty by koalice ANO a ČSSD měla stejně jen 99 poslanců.

Nelze úplně vyloučit, že při jednáních by třetí z těch údajně nepřekročitelných podmínek – vláda bez přímé účasti Babiše – padla. Po podání nabídky se totiž ukázalo, že pro část STAN jsou ty tři nepřekročitelné podmínky materiálem k jednání, což by zásadně měnilo vyznění celé nabídky. Stejně tak je fakt, že když se o iniciativě, která už fakticky znamená ústup z předvolebních slibů, že s ANO do vlády nikdy, ve STAN jednalo, zůstaly skoro až do poslední chvíle proti jen dvě známé tváře: Jan Farský a Vít Rakušan. To naznačuje, že přes svou popularitu jim v poslaneckém klubu hrozí jistá izolace.

Naštěstí pro ně Babiš nemá zájem handrkovat se o svou osobu s někým, kdo ani není schopen dodat hlasy tak, aby byla většina ve sněmovně. Na konci února byl stav takový, že všichni větší hráči v české politice předpokládali dohodu na půdorysu ANO–ČSSD–KSČM. 

Když se mluví o extremistech, víc než KSČM se tím myslí Okamurova SPD. To, že je tato strana, nepřijatelná pro unijní establishment, ze hry, poznáme i na tom, jak se vůči ní vymezují babišovci s lidskou tváří Martin Stropnický a Robert Pelikán. Oba pánové, kteří poslední čtyři roky prosluli dokonalou loajalitou k předsedovi, se dali slyšet, že ve vládě závislé na SPD by neseděli. Podpora od komunistů jim nevadí.