George Bush a hvězdná hodina establishmentu

Kontrast mezi Georgem Bushem, zemřelým jedenačtyřicátým prezidentem Spojených států, a jeho současným nástupcem je takovým vtipem, kterým z nás historie dělá blbce. Psát o Bushovi a nepropadnout syndromu, že „všechno je o Trumpovi“, je těžké, stejně jako vyhnout se celému katalogu dalších klišé. Ale není vyhnutí.

Současná doba je ve znamení revolty proti „establishmentu“, přičemž leckdo tvrdí, že nechápe, co to přesně ten establishment je. Tady je odpověď: George Bush byl prezident establishmentu. Kunsthistorickou terminologií by se dalo říci prezidentem éry vrcholného establishmentu.

Bush byl nepochybně dítětem privilegií, a to v době, kdy to slovo znamenalo něco jiného než dnes, v době intersekcionální teorie. Narodil se do rodiny, jejíž předkové sice nepřipluli do Ameriky na lodi Mayflower, ale jen o pár desítek let později. Už jeho pradědeček tak jako on vystudoval Yaleovu univerzitu a počínaje dědečkem jeho rodina je součástí toho, čemu se v Americe říká WASPové – bílá anglosaská protestantská aristokracie. Jeho otec Prescott Bush byl partnerem v investiční bance Brown Brothers Harriman a senátorem za stát Connecticut.

Synové z těchto rodin měli elitní vzdělání – Bushova internátní střední škola Andover a pak Yale byly typické. Tyto instituce fungovaly jako nástroje reprodukce americké elity – studenti byli většinou děti absolventů. V éře před nástupem meritokracie se od nich neočekávalo formování akademiků. Byly to přípravky elit. To, co v nich mladý muž měl získat, nebylo vědecké uvažování ani široký kulturní rozhled, ale charakter a temperament. Proto taky najdeme v životopisech tehdejších absolventů častěji zmiňované sportovní výsledky než akademické. Bush to dotáhl na kapitána baseballového týmu. Jestliže tyto školy vypěstovaly ve studentech pocit výlučnosti, taky jim ovšem vštěpovaly étos, že příslušnost k elitě znamená veřejnou službu.

Pro syny bylo běžné pokračovat ve stopách otců na místech, která jim opatřili. To George Bush nechtěl. Ještě před univerzitou, hned jak mu bylo osmnáct, se přihlásil do letectva. V Pacifiku byl sestřelen, přežil na moři a zachránila ho ponorka. Po návratu z armády chtěl vystudovat co nejrychleji a postavit se na vlastní nohy.

Začátky s koštětem

Vyrazil do Texasu začít v těžbě ropy. Nastoupil do firmy, kde seděl jeho příbuzný ve správní radě, ale začal opravdu od píky – zametal ve skladu. Pak, když se udělal pro sebe, pomohly peníze otcových známých, ale nejdřív se naučil chodit v ropném byznyse sám. V padesátých letech se oháněl, přálo mu štěstí a zbohatl. Ale v západním Texasu začínali s manželkou v domě s venkovním záchodem. Byl selfmademan? Byl, jestliže připustíme, že sociální kapitál se nedá ani koupit, ani vyvlastnit.

Kontrast s Donaldem Trumpem se rýsuje sám. Jeden příslušník toho, čemu se v Americe říká „nejskvělejší generace“, druhý se vyhnul vojenské službě díky výrůstku na noze, přičemž si nepamatuje, na které. A za svou privátní obdobu služby ve Vietnamu označil vyhýbání se sexuálně přenosným nemocem v newyorských nočních klubech. Jeden vyrazil podnikat do oboru mimo rodné hnízdo, druhý začal podnikat s otcovými penězi i podpisy na bankovních úvěrech.

V šedesátých letech pak šel George Bush do politiky. Jeho kariéra na první pohled nebyla nijak oslnivá. Byl zvolen do Sněmovny reprezentantů, ale dvakrát neúspěšně kandidoval do Senátu. I jeho funkce viceprezidenta byla zrozena z porážky – Ronald Reagan si ho vybral poté, co ho porazil v primárkách.

Mezitím ovšem byl předsedou Republikánského národního výboru, velvyslancem v Číně a ředitelem CIA. Jeho styl politiky bylo navazování kontaktů, loajalita a spolehlivost. Svou kariéru si odpracoval. Mohl se odvolávat na svou dlouhou historii veřejné služby, na to, jaké všechny funkce vykonával, čeho všeho je členem a komu stál po boku.

Reagan byl charismatický vizionář a Bush na jeho kandidátce byl vstřícným gestem k republikánskému establishmentu. Ten chápal populistické útočení na Washington odtržený od života jako nezbytný populistický kolorit, ale měl za to, že politiku mají dělat „dospělí lidé“, kteří fungování státu rozumějí a nepodnikají žádné bezhlavé experimenty. Tehdy to tak fungovalo. Když se v roce 2016 pokusil s podobným přístupem oslovit republikánské voliče Bushův syn Jeb, neměli zájem.

Tisíce světelných bodů

Bush byl na politika člověk nepříliš verbálně nadaný, introspekce mu byla cizí a teatrální aspekt politiky byl pro něj nutným zlem. Proslul kusým vyjadřováním bez zájmen („Wouldn‘t be prudent – „By bylo neprozíravé“ – se stalo jednou z jeho nejparodovanějších vět, právě proto, že vystihovala jeho vyjadřovací styl i temperament). Moc nebyl na „tyhlety vize“ („that vision thing“), jak sám přiznal. Když v roce 1988 kandidoval na prezidenta, výsledkem snahy vyvést ho z Reaganova stínu a představit ho veřejnosti byl projev na republikánském konventu, jenž vešel ve známost sloganem „tisíce světelných bodů“. Donald Trump letos v červnu na mítinku prohlásil:

„Tisíce světelných bodů – co to mělo znamenat? Ví to někdo? Vím jednu věc: Udělejme Ameriku znovu velkou – tomu rozumíme. Amerika na prvním místě – tomu rozumíme. Tisíc světelných bodů, tomu jsem nikdy moc nerozuměl. Co to sakra je? Pochopil to někdy někdo? A přišel s tím republikán, ne?“

Peggy Noonanová, která byla hlavní autorkou onoho Bushova projevu, vzpomíná, že se zrodil mimo jiné z myšlenek katolických intelektuálů Michaela Novaka a Williama Shambry. Bylo to vlastně rozvinutí známých slov Edmunda Burkea o „malých četách“ jako základech demokratické loajality. Viděla v něm způsob, jak vyjádřit antitezi koncepce amerických demokratů přežívající z doby New Dealu – jedné velké rodiny, která „pasivně čeká, až Washington určí pravidla“.

„Ale to není to, co společenství znamená – pro mě ne. Protože jsme národ komunit, tisíců a desítek tisíc etnických, náboženských, sociálních, podnikatelských, odborářských, lokálních, regionálních a jiných organizací, které jsou různorodé, dobrovolné a jedinečné. To je Amerika: Rytíři Kolumbovi, Grange, Hadasa, Sdružení válečných invalidů, Řád Ahepy, Svaz ženských podnikatelek, odborové sdružení (…) – nádherná různorodost rozprostírající se jako hvězdy, jako tisíc světelných bodů na rozsáhlé, klidné obloze. Má tam místo vláda? Ano, vláda je součástí národa komunit. Není to celek – je to jen část.“

Když Trump dnes ta slova vystavuje veřejnému posměchu, není to jen proto, že je křupan. Amerika se změnila. Jak zmapoval nejprosluleji Robert Putnam v knize Bowling Alone, ty tisíce světelných bodů skomírají a zhasínají. Tkáň formálních i neformálních občanských sdružení a iniciativ chřadne, lidé žijí izolovaněji, zbaveni opory tradic. Společenství byla nahrazena volnějšími a méně trvalými sítěmi. Lidé se „stahují do sebe jako želvy“, jak to vyjádřil Putnam.

„Když si čtu tu litanii organizací, ještě pořád se zachvěju. To je Amerika, kterou znám, možná že Amerika, kterou znáte vy,“ napsala Noonanová ve vzpomínkách, které vydala v roce 1990. I pro Bushe to byla realita. Jak připomněl Barack Obama ve svém prohlášení k Bushovu úmrtí, Bush už poté, co odešel z úřadu, vzpomínal, že „to, že jsem v roce 1952 v Midlandu v Texasu spoluzaložil místní YMCu, mi dalo skoro víc než cokoli jiného, co jsem v životě udělal“. Dnes to zná už málo lidí.

Bushe, příslušníka „nejskvělejší generace“, vystřídal příslušník generace poválečných tzv. baby boomers, Bill Clinton. „Drahý Bille,“ napsal Bush v dopise, který nechal Clintonovi v Bílém domě, „když jsem teď vešel do této pracovny, cítil jsem stejný úžas a úctu, jakou jsem cítil před čtyřmi roky. Vím, že ty ji budeš cítit také.“ O prezidentu Reaganovi bylo známo, že oválnou pracovnu měl v takové úctě, že si v ní nikdy nesundal sako. Bill Clinton si v ní nechal dát blowjob od Moniky Lewinské. A loni v létě přinesl časopis o golfu reportáž, podle níž se Donald Trump svěřil skupině devíti lidí ve svém golfovém klubu, že v něm tráví tolik času proto, že Bílý dům je „hrozná díra“.

George Bush vládl jen jedno volební období, ale v oblasti zahraniční politiky to byla léta náramně důležitá. Položily se v nich základy geopolitického uspořádání, v němž dnes žijeme a jež byla pro nás až dosud nesmírně šťastná. Pád komunismu, sjednocení Německa a rozpad Sovětského svazu mohl probíhat taky úplně jinak. To, že se Německo sjednotilo a zůstalo přitom součástí NATO, že se sovětská vojska stáhla ze střední Evropy, Sovětský svaz se bez boje rozpadl a země jako my se mohly stát členy NATO – to všechno je do značné míry Bushova zásluha.

Británie a Francie německému sjednocení nepřály – při všech současných starostech s Německem si ale lze stěží představit, jak by mohlo zůstat dlouhodobě rozdělené. Bush se stal při sjednocování Německa hlavním spojencem kancléře Helmuta Kohla. Na jedné straně obratnou diplomacií pomohl Gorbačovovi se s tím smířit. Na druhé straně dbal na to, aby se sjednocovalo Německo ukotvené na Západě. Což nebyla samozřejmost – na německé straně to byl především ministr zahraničí Genscher, který měl cukání nabízet Rusům to, o co čtyřicet let usilovali: německou neutralitu. Mimo jiné i díky jednomu Genscherovu „sólistickému“ výroku se opakovaně vynořují tvrzení, že rozšíření NATO bylo zradou na Rusku, kterému bylo přislíbeno, že se NATO rozšiřovat nebude. Pro Bushe, pro Jamese Bakera, Brenta Scowcrofta a celý jeho zahraničněpolitický tým ale byla svobodná volba aliancí zásadní podmínkou.

Úzké okno

Jak v rozhovoru v roce 2010 vysvětlovala Condoleezza Riceová (pozdější ministryně zahraničí, jež byla v době sjednocení v Bushově týmu): „Okno příležitosti bylo velmi úzké. Sovětský svaz musel být dost silný na to, aby se vzdal svých práv a výdobytků, ale ne dost silný na to, aby mohl všechno zastavit. Když si zkusíte myšlenkový experiment, že by se to odehrávalo o rok později, kdy Sovětský svaz fakticky zkolaboval, myslíte, že byste za těchto okolností mohli provést německé sjednocení? Cítili jsme, že musíme postupovat velice rychle.“

Na člověka údajně bez vizí si George Bush se situací, kterou si po čtyřicet let nikdo neuměl představit, poradil velmi dobře.

To byla poslední partie studené války a operace Pouštní bouře byla první partií období po studené válce. Mezi Reaganovým a Bushovým zahraničněpolitickým týmem byla částečná kontinuita, ale, jak se říká, Reaganovi lidé byli víc idealisté a Bushovi víc realisté. To se projevilo v tom, že když Američané vyhnali Saddáma Husajna z okupovaného Kuvajtu, zastavili se na iráckých hranicích a nechali Saddáma u moci. Dnes je to vyzdvihováno jako státnická moudrost v kontrastu s mladším Georgem Bushem, který šel tam, kam se jeho otec správně rozhodl nejít. Bush sice použil v jednom projevu slova „nový světový řád“, ale skutky dal najevo, že „unipolární moment“, situaci, kdy je Amerika jedinou supervelmocí, hodlá využívat střídmě, zdrženlivě a čitelně.

A neúspěšnou americkou okupací Iráku vlastně začal současný západní neklid a ztráta sebevědomí. Evropští antiamerikanisté dostali novou vzpruhu. A v Americe vlastně vede od nestráveného dědictví invaze do Iráku přímá cesta k převzetí republikánské strany Donaldem Trumpem.

Není ale vinou George Bushe, že Západ někdy během těch pětadvaceti let začal ztrácet cestu. Establishment, který reprezentoval a z něhož vyrostl, byl establishmentem v tom nejlepším slova smyslu. Byl sebevědomý a netrpěl ostychem ze své vlastní síly ani touhou měnit svět. Ale přijímal odpovědnost a věřil svým vlastním zažitým zásadám. Taky položil základy pořádku, který nám a západnímu světu sloužil po velkou část těch pětadvaceti let dobře – až se nám po nich bude stýskat.