Na věčné časy s májovým Magorem

KOMENTÁŘ

Na věčné časy s májovým Magorem
Komunisté to měli s jarem výborně vymyšlené. Nejdřív byl První máj – Svátek práce přeměněný v defilé pokory s mávátky a hesly, pak devět dní nato patetické díkůvzdání sovětské armádě. Foto: ČT24
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Komunisté to měli s jarem výborně vymyšlené. Rozkvetly bezy a šeřík vydával svou omamnou vůni a do toho přišly slavné májové dny. Nejdřív tedy První máj – Svátek práce přeměněný v defilé pokory s mávátky a hesly, pak devět dní nato patetické díkůvzdání sovětské armádě, která přišla včas jako borci z dávných bylin, což bylo slovo, kterému bylo trochu těžké porozumět.

Přišli z rostlin? To, co se během toho květnového týdne rozpoutalo, to nebyla jenom oslava konce války, to byla oslava mytologického činu, kterým se začínaly nové dějiny, nový čas, jímž se začal nový život, který byl na poslední chvíli zachráněn a teď povstal k novému začátku.

 

Podstata 9. května byla proto víc náboženská než historická, takže byla založena na cyklickém opakování, každý rok se znovu a znovu odehrával stejný rituál. Vždy jako by se země znovu osvobozovala z temnoty, vždy znovu se z východu blížilo světlo, které se muselo probojovat skrz temnou clonu zla. Točily se o tom filmy, psaly básně, noviny a časopisy toho byly vždy plné, v televizi v ty dny se nevysílalo nic jiného.

Na ulicích byla slavnostní výzdoba, vlály prapory a hesla hlásala, že slavíme slavné květnové dny a jsme vděčni slavné sovětské armádě. Byla to každoroční mobilizace pseudohistorického prožívání dějinného aktu, který měl málo společného se skutečností, ba dalo by se říct, že byl z větší části vylhaný, ale o to víc se dbalo na jeho kanonické slavení, na standardizované úklony, které měla v nějaké podobě vykonávat celá společnost.

Samozřejmě že mnoha lidem byly celé oslavy zcela ukradené a že bylo nemálo těch, kteří věděli, že je to opičárna založená na lži. Československo nebylo ani po roce 1945 svobodný a suverénní stát, po roce 1968 jeho podrobení vůči svému „osvoboditeli“ ještě zesílilo. Ale to neznamenalo, že se režim neopíral o jistou ideologickou soustavu, která v rámci své „logiky“ dávala smysl.

Její podstatou byl onen zakladatelský akt „nového počátku“, jímž měl být příjezd tanků Rudé armády do Prahy, kde došlo k mytickému prolití ruské krve, což bylo už záhy interpretováno jako posvátný akt. Po něm už v té zemi má tato krev zůstat na věčné časy a nikdy jinak. Celá imperiální politika Sovětského svazu byla založena na této krvavé smlouvě, na tomto krveprolévání, jež má činit nárok, který nelze zrušit a bude platit už vždy. Rusové nepřinášeli svobodu, oni přinášeli svou krev, které měli jediné dost a nikdy s ní nešetřili.

Tenhle zvláštní a svým způsobem jedinečný kult krve měl svou mimořádnou působivost a podařilo se mu prosáknout i společností, která se stala jeho zajatcem. Rusové mu věřili absolutně a založili na něm svou truchlivě krvelačnou identitu. Nějakou dobu se doufalo, že přece jen tato religiozita polevuje, ale nyní víme, že to byla jen přestávka a vypukla znovu naplno. Dnes právě zažívá nový vrchol a zbytek světa (a aspoň ten, který ví, co to je mít s nimi co do činění) se chvěje, jak to dopadne.

V roce 1975, když se v téhle zemi ten kult provozoval s nejhlubším ponorem, složil klasik české literatury Ivan M. Jirous, tedy Magor, nesmrtelný verš, jehož poslední slovo si tu netroufnu napsat. Ale kdo dočetl až sem, jistě si ho doplní sám: „K třicátému výročí / strčím prsty do…“ To bylo asi to nejlepší, co se dalo udělat.

 

×

Podobné články