Raději se spojit s protivníkem než nové volby

Bude mít Německo v dohledné době kancléře, který by zabezpečil politické předpoklady pro světovou expanzi průmyslových výrobků z celé Evropy? Bude dost silný, aby vytvořil s francouzským prezidentem přesvědčivý tandem pro reformy a další rozvoj Evropské unie? Odpověď zněla vždycky ano a po krachu koalice Jamajka zní ještě rezolutněji.

Krach dvouměsíčních jednání o tom, že Německo povede křesťanskodemokratická CDU s liberály a Zelenými, odhalil základní princip, podle kterého funguje německá politika. Nejsou tolik důležité programy ani principy, které strany hájí, rozhoduje jejich schopnost vládnout a dělat přitom předvídatelné kroky. Lidé třeba volí někoho jiného než nejsilnější CDU, předpokládají však, že jejich strana půjde právě s CDU do koalice. Pokud tedy do očekávaného vládního spojenectví nevstoupí, pak zklame očekávání svých voličů.

Takovými úvahami byly zvlášť silně provázeny volby letos v září, kdy se samozřejmě počítalo, že kancléřkou bude i nadále křesťanská demokratka Angela Merkelová. Proto bylo takovým šokem, když zkrachovala snaha Merkelové dohodnout koalici se dvěma stranami, které ve volbách připouštěly spolupráci s CDU. Proč vlastně Zelení a liberální FDP usilovali o hlasy voličů, když nechtějí vládnout? Tato otázka nemá v Německu odpověď. Christian Lindner z FDP měl věcně pravdu, když odmítl ultimátum Zelených na scelení všech rodin migrantů z roku 2015, tím však nevysvětlil, proč jednání o koalici ukončil. Proto také jeho strana ztrácí na preferencích a spolu s ní Zelení, kteří jsou trestáni za příliš radikální požadavky.

Lokomotivu nezastavíš

K logice německého vyjednávání patří, že se vážně neuvažuje o předčasných volbách. Jednoduše se předpokládá, že se vezme jiná vládní alternativa. Bude obnovena velká koalice CDU se sociálnědemokratickou SPD, i když to sociální demokraté dosud vylučovali. Nikdo se jim nedivil, protože za minulou spolupráci s Merkelovou zaplatili pádem volebního výsledku ke dvaceti procentům. Teď, po krachu Jamajky, se nikdo ani neptá, jestli SPD půjde znovu do velké koalice. Otázka zní: Brání vám v tom něco důležitého? Pro koalici se vyslovili přední křesťanští demokraté, nemluvě o šéfovi bavorské CSU Horstu Seehoferovi, a socialisté už začali oznamovat programové podmínky, bez jejichž splnění by do vlády nešli. Někteří si pochvalují, že jejich lídr Martin Schulz nevedl proti kancléřce konfrontační kampaň. O to lépe se mu bude uzavírat sňatek z rozumu. Pro pokračování velké koalice je podle agentury Emnid 52 procent voličů, odmítá ji 39 procent. Zbývá jediná otázka, jestli oficiální jednání o koalici začnou do Vánoc, anebo až po Novém roce. Lze předpokládat, že prezident Frank-Walter Steinmeier dohlédne, aby se nezdržovalo. Proto také pozval šéfy CDU a SPD na čtvrtek do svého zámku Bellevue.

Berlínský happy end vzbuzuje kritické otázky nejen v zahraničí. Prodloužení vlády velké koalice může v Německu vést k podobnému efektu jako v Rakousku. Tam pravicoví populisté z FPÖ nevyhráli letošní volby jen díky tomu, že lidovci postavili do čela mladého krasavce, který dokáže slibovat lépe než každý populista. Je vůbec možné držet stále stejnou koalici a nereagovat na to, když se ve společnosti rychle, byť třeba nepozorovaně mění nálady? Většina německých voličů odpovídá jednoznačně. Lokomotiva německého průmyslu nejde zastavit, proto ani politici nesmějí přestat s tím, že jí upravují cestu. Tento politický koncept jde zpochybnit a o jeho blahodárnosti by se měly vést vážné diskuse. Němci na ně však jistě nebudou mít čas v období, kdy se domlouvá příští vláda.