Ambiciózní projekt. Tady něco smrdí

Ze všech stran na nás útočí „projekty“. Ve školách se tak už nepíšou úkoly, nepočítají příklady, a i ozdobení nástěnky nebo návštěva kina je v současné době vnímáno jako projekt. Projektem se stává rande, oslava Vánoc, dovolená, volební program i početí dítěte. Představa, že je život důmyslně projektován, je neodolatelně opojná. Nazveme-li totiž cokoliv projektem, vytváříme si představu, že máme vše pod kontrolou a dobře promyšlené. Víme přesně, co děláme, proč to děláme a nic nás tedy nemůže překvapit, snad až na občasné projekty těch druhých.

Poslední dobou se svět projektů stal ještě rafinovanějším – houfně se totiž ve veřejném prostoru vyrojily projekty ambiciózní. Od projektů obyčejných se liší nejen svojí odvážnou troufalostí, ale především jasnozřivostí, se kterou často přitakávají vyšším cílům a hodnotám. Přesně tento dojem totiž v části publika slovo „ambiciózní“ zcela automaticky záměrně vyvolává. Někteří se s tímto adjektivem vyloženě mazlí a jiní je používají jako výraz totální bezradnosti v případech, kdy se o plánu, myšlence, či návrhu vlastně nedá uvést nic lepšího. Slovo ambiciózní tak magicky přitahuje mágy korporátního i politického jazyka a nese v sobě závažná podprahová sdělení.

„Dovolte, abych vám představil ambiciózního člověka“ nezní příliš lichotivě, ale věta: „Dovolte, abych vám představil ambiciózní projekt“ je považována za žádoucí. Přitom bychom u obou sděleních nalezli překvapivé podobnosti. Zatímco se však v případě ambiciózního člověka patrně nespokojíme s jeho ambiciózností, chceme-li dotyčného alespoň trochu poznat; v případě projektů se tato ambicióznost nezřídka prezentuje jako dominantní a patrně dostačující charakteristika. Dvojznačnost výrazu ambiciózní je totiž houfně zneužívána zaměňováním dvou základních významů: Jedním z nich je jednoduše snaha o prosazení, druhým snaha o dosažení vyšších cílů. Vzniká tak snadná možnost omylu nebo záměrného matení. Rozhodně je to slovo jako stvořené k manipulaci nebo alespoň lehounkému zavrtění psem.

Ambiciózní padouch

Asi vás nikdy nenapadlo domnívat se, že komunistická pětiletka, plán Barbarossa, čínská kulturní revoluce, rekatolizace Čech či arizace protektorátu byly ambiciózní projekty. Pokud se vám při této představě ježí vlasy na hlavě či přímo otevírá kudla v kapse, nedivím se. Šlo přeci o zjevně zvrácené ambice. Přiznejme však, že jejich zvrácenost nic neubírá na ambicióznosti jejich tvůrců.

Je však skutečně možné označit tyto projekty za ambiciózní? Z pohledu tvůrců bohužel ano: I zvrácená ctižádost je totiž ctižádostí, i zvrácená ambice je ambicí. Jednoznačně záleží na významu, v jakém slovo chápeme. Pochybné projekty bude však paradoxně možné označit za ambiciózní dokonce i při použití druhého významu, kterým je snaha o dosažení „vyšších cílů“. Komunistická revoluce, konfesní jednota či rasově čistá společnost takovými cíli v očích svých tvůrců dozajista byly. Ambice těmto projektům nechyběla. Chybělo jim však něco jiného a daleko podstatnějšího. Jak nezvykle by však zněla věta: „Byl to, bohužel, ambiciózní projekt“. Je totiž zásadní z jakých hodnotových východisek ambici posuzujeme. Bývá v této souvislosti namítáno, že hodnoty, o které se manifestované ambice opírají, jsou přeci mlčky předpokládány jako všeobecně sdílené a do značné míry samozřejmé. Past nesamozřejmosti je však všudypřítomná a je nutno si stále připomínat, že historie je plná případů, kdy se něco tak dlouho mlčky předpokládalo, až se na to dočista zapomnělo. A tuto mlčky předpokládanou samozřejmost uměla lecjaká ambice dokonale využít.

Politický a korporátní jazyk využívá s oblibou pathos. Proto se při každém užití slova ambiciózní vzedmou prsa řečníkova a oči zasvítí. Nemusí tomu však nutně být u posluchačů nebo čtenářů. Ti se také mohou tiše pokřižovat, zaúpět nebo hlasitě vykřiknout. Ambice může pro ně totiž také znamenat troufalost, nekvalifikovanost, naivitu, diletantismus, ohrožení či přímo bestialitu. Ambicióznost projektů by proto sama o sobě neměla niko ukolébat.

Tady něco smrdí

Termín ambiciózní je adorativní a laudatorní, který tedy zbožňuje a chválí. Obsahuje tak často nejen charakteristický prvek chvály, ale snad ještě častěji sebechvály. Vztah českého prostředí k sebechvále je sice známý, ale asi bychom se zdráhali prohlásit o nějakém ambiciózním projektu, že smrdí. Mělo by to však platit tehdy, jestliže je takový projekt pouze ambiciózní a pokud se nás někdo snaží za pomoci této nálepky opít rohlíkem. Rozhodně bychom si místo ambicióznosti měli všímat, zda je projekt dobrý nebo špatný a za jakou cenu je proveditelný, kdo na něj doplatí a kdo na něm vydělá, jaké budou jeho dopady a rizika. To vše by nás mělo zajímat mnohem více, než zda je někdo odvážný nebo zbabělý. Jinak se totiž přenášíme do říše pohádek, mýtů a legend, ve kterých se právě tyto hodnoty nadřazují racionalitě. Je to svět, ve kterém vítězí jedině chrabrost a odvaha – tedy ambicióznost. Kdo si troufne, ten vítězí. To je poselství pohádek.

Ambicióznost totiž představuje odvahu, ba přímo chrabrost. Obvinění z nedostatku ambicióznosti je proto v politickém a korporátním žargonu vždy obviněním ze zbabělosti často s výhružným a zastrašujícím podtextem. Střet ambicióznosti a kvalifikovanosti se v pohádkách zásadně neřeší. Kdokoliv vystoupí proti ambici, dopouští se hereze. Kdo by měl zvítězit ve střetu ambiciózního a méně ambiciózního projektu? Pohádková odpověď je jasná. Děti by určitě nezaváhaly a část dospělého obyvatelstva pravděpodobně také ne. Ambiciózní projekt je vždy hoden následování, tak velí romantický imperativ. Jakákoliv kritika je v takovém momentě nezbytně považována za zbabělost těch, kteří si netroufli a jakýkoliv argument je chápán jako poraženecký subversivní nedostatek chrabrosti. Ano, pohádkový narativ skutečně učí, že vítězí ten, kdo si troufne. Korekce pohádkového narativu ovšem patří k nezbytné součásti zdravého průběhu dospívání nejen individuálního, ale i kolektivního.

Ambice - někdy málo, jindy moc

Odvaha do veřejného i korporátního života patří, ovšem mělo být vždy zřejmé, jaká jsou rizika této odvahy a kdo je ponese. Kdykoliv se proto objeví ambice a s ní manifestovaná odvaha, je nutno tato rizika pojmenovat. Existuje totiž odvaha těch, kteří vědí a odvaha těch, kteří ne. Odvaha některých je dokonce přímo založena na jejich nevědomostí. Pokud rizika svých rozhodnutí nesou pouze samotní tvůrci ambiciózních projektů, není rozdíl mezi oběma případy tak strašlivý, jako v případě rizik dopadajících na všechny. Velmi ošidným elementem světa politiky i korporátního uvažování je totiž kolektivní či skupinová odvaha. V těchto případech by ambice měla být vždy důsledně konfrontována s kvalifikací. Rozhodně bychom se neměli nechat zmást běžným trikem, kdy je to právě ambice, která často vytváří zdání kvalifikace či dokonce poslání hraničícího s předurčením. Rád si v této souvislosti vždy připomenu okřídlenou větu, kterou používal po zhlédnutých premiérách režisér Juraj Herz: „Ačkoliv jde o dílo špatné a bezvýznamné, bylo svými tvůrci koncipováno jako dílo dobré a významné.“

Jazykové hry nás neustále omotávají a my do nich vstupujeme nuceně i dobrovolně. Tyto hry navíc nabývají ve veřejném prostoru opakovaně maximální zábavnosti a nebezpečnosti vždy s blížícími se volbami. Pokud chceme tyto hry hrát aktivně, měli bychom proto citlivě vnímat posunutý a zejména podsunutý význam slov a jejich vůni. Nejde totiž nikdy jen o pouhá slova. Ambiciózní projekty by se proto i nadále měly těšit naší pozornosti a sympatiím za podmínky, že budou jejich ambice namířeny správným směrem a současně, že ambicióznost nebude jejich jedinou předností.

Autor je advokát a vysokoškolský učitel.