Generál Pavel: Jsme tak silní, jak je silná Aliance

Naší snahou by mělo být, aby Severoatlantická aliance jako celek byla silná. Pak se můžeme spolehnout, že i naše obrana bude silná a spolehlivá, říká uznávaný generál Petr Pavel v rozhovoru pro speciální přílohu Naše bezpečnost není samozřejmost, kterou pro stejnojmennou konferenci na Pražském hradě vydala ČTK v servisu Protext Speciál. Publikaci je možné stáhnout zde.

Kam jsme se dostali za 100 let od vzniku samostatné Československé republiky?

Netroufnu si hodnotit celých sto let. Když zvážím hlavní bezpečnostní katastrofy,  které nás potkaly, tak je dnešek bezprecedentně nejbezpečnějším obdobím, ve kterém jsme kdy žili. Vstup do NATO ukotvil Českou republiku v systému, na který se může spolehnout. Z pohledu armády to i přes období snižování rozpočtů byla doba růstu profesionality, zkušeností, 
povědomí o tradicích a důvěryhodnosti. 

Byl Mnichov 1938 v naší dosavadní historii tou nejtragičtější bezpečnostní ranou, kterou jsme kdy schytali?

Kdybych měl hodnotit události v nějakém pořadí, které pro nás znamenaly skutečně tvrdý úder, tak je Mnichov na prvním místě a srpen 1968 na druhém. Tyto dvě události znamenaly obrovské ponížení, ztrátu nadějí a následné přizpůsobení se realitě. Stálo nás to spoustu národní hrdosti a sebevědomí a řekl bych i některých dobrých vlastností. Z naší stoleté historie vyskakují jako černé fleky na duši našeho národa.

Myslíte, že to je právě ten důvod, proč tak nějak nevěříme spojenectvím?

Do určité míry ano. Ale na druhou stranu si troufám tvrdit, že ta „zrada“ spojenců je tak trochu i omluvou pro nás, že jsme se nebránili. Spojenci preferovali odstoupení Sudet a „mír“ s Hitlerem, i když to bylo krátkozraké a ve Francii i v Británii vůči tomu byla i poměrně silná opozice. Přesto jsme se mohli zachovat jako suverénní stát. Neudělali jsme to z mnoha různých důvodů a začali jsme žít realitou. Zrada spojenců pak byla trochu naší vlastní vnitřní náplastí, že jsme se rozhodli nebránit se. Rozhodně ale toto období mělo za následek, že jsme se naučili přizpůsobovat, spíše se s realitou vypořádávat, než se jí postavit.

Česko asi nikdy v historii nebylo tak bohaté a bezpečné jako dnes, přitom vůle bránit tuto zemi mezi lidmi se zdá být poměrně nízká, je to tak?

Souvisí to spolu. Vždy v historii, když nějaká společnost žila v bezpečí, blahobytu a pohodě, tak se přestala starat. Začala bezpečí považovat za naprosto přirozenou součást života. U nás nyní tak trochu žijeme ve skleníku, protože problémy, které nám sice nejsou geograficky příliš vzdáleny, se České republice zatím vyhýbají. A to může vyvolávat falešný pocit bezpečí. Že problémy, které vídáme v televizi, se nás netýkají. Bohužel se nás týkají bytostně. Že se nám zatím vyhýbají, je spíše souhrou šťastných okolností než zákonitostí. Řada lidí se snaží na rizika upozorňovat, snaží se nějak vyburcovat veřejné mínění z letargie a uspokojení. Bohužel jsou naopak považováni za šiřitele poplašných zpráv. Taková atmosféra je pro nás potenciálně nebezpečná. Až se k nám dostanou některé problémy, které nás reálně obklopují, nebudeme na ně mentálně ani jinak připraveni.

Jak silní jsme?

Jsme tak silní, jak je silná Aliance. Naší snahou by mělo být, aby Aliance jako celek byla silná. Pak se můžeme spolehnout, že i naše obrana bude silná a spolehlivá. Chceme-li po ostatních, aby plnili svůj díl, tak bychom měli udělat všechno proto, abychom ho my splnili na prvním místě. Být příkladem a požadovat to i po ostatních. Všechno začíná u nás samotných. 
Pokud na národní úrovní přijmeme realistické plány, podložené realistickým rozpočtem a budeme je skutečně naplňovat, tak je to tím nejlepším, co pro naši obranu můžeme udělat.

Přesto, není 24 tisíc profesionálních vojáků v české armádě k teritoriální obraně poněkud málo?

Termín teritoriální obrana by naznačoval, že budeme bránit republiku jen na našich hranicích. Musíme si zvyknout na myšlenku, že dokud jsme součástí Aliance, budeme bránit Alianci jako celek. Ze všech stran jsme obklopeni spojenci, takže by obrana Aliance nejspíš začínala daleko od našich hranic.
Naše armáda je k počtu obyvatel skutečně poměrně malá. Na druhou stranu má smysl poměřovat počet vojáků tím, jaká jsou bezpečnostní rizika a hrozby, a s tím, jaké závazky a úkoly má armáda plnit. Pokud chceme v horizontu pár let naplnit armádu na nějakých 30 tisíc a vybavit ji moderní technikou, tak bude schopná všechny současné i budoucí úkoly splnit.

Publikaci je možné stáhnout zde.