Alice Masaryková: Ve stínu otce

Alice Masaryková se zapsala do historie především jako dcera univerzitního profesora, politika, prvního československého prezidenta a Američanky Charlotty Garrigue. Dostalo se jí pozornosti ze strany historiků i žurnalistů. Většina autorů však opomíjí její nespornou zásluhu o vznik moderní sociální práce, jíž vykročila za stínu svého otce a která úzce souvisí i s výkonem poslaneckého mandátu. Všichni se však shodují v tom, že se od mládí zajímala o sociální otázku.

Dne 14. listopadu 1918 poprvé vstoupila do budovy bývalého zemského sněmu v Praze na Malé Straně, která se měla stát sídlem nově konstituovaného československého parlamentu. Dostavila se společně se sedmi dalšími ženami kooptovanými politickými stranami do Revolučního národního shromáždění. Alice, ač bez příslušnosti k politické straně, měla v očích politiků minimálně jednu důležitou přednost: byla dcerou muže, jehož říjen 1918 vynesl do čela rodícího se československého státu. Ve sněmovně byla onoho dne svědkem a současně přímým aktérem otcova zvolení prvním československým prezidentem. Stěží bychom našli další případ, kdy dcera volila svého otce prezidentem.

V okamžiku vstupu do parlamentu se však mohla pochlubit prvním velkým úspěchem na poli sociální práce; zasloužila se rozhodující měrou o vznik první školy pro vzdělávání sociálních pracovnic, čímž položila základy moderní sociální práce. Stojí za připomenutí, jak k němu dospěla. Příběh začíná mnohem dříve, už v roce 1903, kdy Alice úspěšně obhájila rigorózní práci a získala doktorát. Navzdory dobrému vzdělání se jí nedařilo najít vhodné zaměstnání. Odjela tedy na rok do Berlína a do Lipska, kde studovala ekonomii a sociologii. Z úvah o shánění zaměstnání ji po návratu z Německa „vysvobodila“ nabídka ředitelky Centra sociálních služeb na chicagské univerzitě Mary McDowell, aby přijela do Chicaga studovat sociální práci. Nabídka ji zaujala: Mary McDowell patřila společně s Jane Addams k zakladatelským osobnostem moderní americké sociální práce a ohlas jejich metod při potírání chudoby pronikl přes oceán až do Evropy. Alice neváhala, vždyť Chicago bylo centrem moderního pojetí řešení sociální otázky, o niž se dlouhodobě zajímala, a současně městem s největším podílem imigrantů – původem Čechů – v celých Spojených státech amerických. V letech 1904–1905 pobývala v městě Lake u Chicaga a studovala sociální podmínky přistěhovalců, zejména svých krajanů nejen v Chicagu, ale také v Clevelandu, New Yorku, Iowě a Nebrasce. Výsledky svého výzkumu shrnula v anglicky psaném eseji Češi v Chicagu, v němž analyzovala ekonomické a sociální podmínky jejich života, možnosti vzdělávání, náboženský, rodinný a společenský život. Kromě toho se podílela na výzkumu výskytu tuberkulózy, pracovala s rodinami mladistvých zločinců a organizovala tzv. Úklidový klub, jehož aktivity vedly děti a mládež k zlepšování vzhledu chudinských ghett.

Alice si z Ameriky přivezla přesvědčení, že sociální práce založená na moderních principech a dobře organizovaná přispívá k „duchovnímu probuzení, obecné vzdělanosti a poctivé práci“. Pro takovou sociální práci však v polovině prvního desetiletí 20. století neexistovaly v habsburské monarchii potřebné podmínky. Vytvořily se paradoxně až během první světové války, kdy byly společnost a stát konfrontovány se sociální katastrofou dosud nevídaných rozměrů, kterou se vůbec nedařilo zvládat tradičními postupy. Alice Masaryková se uprostřed této katastrofy vrací z vídeňského vězení, je pod policejním dohledem a nesmí učit. Péče o churavějící matku Charlottu ji přivede znovu k sociální práci, zatím jen v teoretické rovině. Začala přemýšlet, jak nahradit dobrovolnou sociální práci, jež navzdory nadlidskému úsilí dobrovolníků nedokázala během první světové války zajistit potřebným dostatečnou pomoc a podporu. „Nová“ moderní sociální práce měla být organizovaná na demokratických principech, jako systematická a na vědeckém základě založená činnost prováděná výhradně k tomu vyškolenými specializovanými pracovníky. V takové sociální práci neměly místo almužny ani filantropie.

Alice Masaryková rozvíjela ve svých úvahách o moderní sociální práci progresivní koncepce sociální politiky národohospodářů Albína Bráfa, Karla Engliše a svého přítele Josefa Macka, který k ní docházel na tajné diskuse ženského kroužku o sociologii a sociálních otázkách. Při jedné z debat přišla řeč na výchovu sociálních pracovníků. Projekt školy vznikal ve spolupráci s kolegyní ze studentských let dr. Annou Berkovcovou v lázních Poděbrady, kde Alice pobývala se svou matkou. Žádost úřadům však sama podat nemohla; udělali to za ni její přátelé a uspěli. Rakouské úřady povolily vznik školy s názvem Vyšší škola sociální péče ještě před koncem války a na začátku školního roku 1918/1919 začala výuka. Sídlila shodou okolností v téže školní budově v Praze-Holešovicích, kde Alice učila v letech 1910–1916. Krátce nato Rakousko-Uhersko zaniklo a zrodil se československý stát.

Před Alicí se otevřel zcela nový svět. Ujala se role průvodkyně otce při výkonu prezidentského mandátu, neboť Charlotta ho mohla doprovázet z důvodu stále se zhoršujícího zdravotního stavu jen výjimečně (zemřela v roce 1923), v listopadu 1918 byla kooptována do parlamentu a o rok později se ujala předsednictví Červeného kříže, v němž začala konečně realizovat svou vizi moderní sociální práce.

Jako jediná z osmi žen v Revolučním národním shromáždění měla vysokoškolské vzdělání a akademický titul. Takové ženy byly v parlamentu výjimečným zjevem i později, zasedly v něm kromě ní ještě tři další, z nichž dvě dosáhly akademických titulů, jedna dokonce dvou. Od svých kolegyň se lišila rovněž tím, že nebyla členkou politické strany, čímž vznikl problém se zařazením do parlamentního klubu. Zařadili ji jako osobu s kladným vztahem ke Slovensku do Slovenského klubu sdružujícího na počátku existence parlamentu postupně kooptované slovenské poslance bez ohledu na politickou příslušnost.

Alice Masaryková byla první poslankyní, která pronesla projev v plénu parlamentu. Stalo se tak na 15. schůzi konané 10. ledna 1919. Auditorium jí při příchodu k řečnickému pultu hlasitě aplaudovalo; potlesk ovšem patřil spíš jménu, které nosila, než jí samotné. Hovořila k programovému prohlášení vlády a zdůraznila potřebu zřízení nových útulků pro početné pražské sirotky, nemocné a opuštěné děti. „Pánové, já se domnívám, že nevidíte ty oči dětí, sice si myslím, že bychom přišli rychle k politice práce; myslím, že nevidíte ty staré oči malých dětí. Před těma dětskýma očima ustupuje faleš a klam, ať je zde nebo tam. Ty nás musí spojiti. Před těma dětskýma očima zodpovídáme se z osudu našeho národa. A jestli těm dětským očím budeme věrni, pak vyhrajeme.“ V zápisu ze schůze je uvedeno, že její řeč byla odměněna „hlučným potleskem“.

Už od počátku svého poslaneckého angažmá se zasazovala o moderní způsoby řešení sociálních problémů způsobených válkou. Důsledky války vyžadovaly co nejdřív zabezpečit pozůstalé po padlých, válečné invalidy a nezaměstnané. Alice podala již 19. listopadu 1918 návrh upozorňující na nutnost řešit vážné sociální problémy žen a dětí válečných poškozenců. Byl to první návrh zákona podaný poslankyní ve prospěch žen. „V Československé republice máme na 150 000 válečných poškozenců, kteří jsou invalidy. Převážná část těchto poškozenců nemá žádného majetku a bude v důsledku zmenšené anebo úplně rozvrácené pracovní schopnosti odkázaná na péči státní. A do této péče musí být zahrnuta také žena a děti válečného poškozence. Ne mimořádnou podporou, která na smutném stavu věci ničeho nezmění, ale výhradně a jedině ochranou sociálního zákonodárství.“

Alice Masaryková se vzdala mandátu z pracovních důvodů po necelém roce působení v parlamentu 1. září 1919; nahradila ji Slovenka Irena Kaňová zastupující československou sociální demokracii. Hodlala se soustředit na reformu Červeného kříže a vybudovat z něj organizaci, která bude kromě pomoci lidem v době válek a přírodních katastrof koordinovat činnost dobrovolných sociálních, zdravotních a vzdělávacích organizací s cílem vybudovat „národ fyzicky a duševně zdravý, vzdělaný a šťastný“. Pořádala kurzy moderních metod sociální práce pro dobrovolníky působící v terénu. Pracovala bez nároku na odměnu, přesto finančně podporovala nejen Červený kříž, ale i další dobrovolné organizace sociálního, zdravotního nebo vzdělávacího charakteru.

Našla si čas i na výzkumné aktivity v sociální oblasti, jejichž výsledky se měly stát základem pojednání o sociální situaci v Praze. Považovala ji za alarmující a chtěla s ní touto formou seznámit vládu. Požádala o pomoc svou americkou učitelku Mary McDowell, která vyslala do Prahy tři mladé kolegyně. Zahájily společně s Alicí vědeckými metodami podložený průzkum podmínek, v nichž žili zdejší obyvatelé. Tým sledoval po osm měsíců jejich zdravotní stav, možnosti rekreace, vzdělávání, zaměstnanost žen a úroveň sociální péče. Výsledky shrnul do čtyřsvazkové publikace vydané v roce 1920. Kromě publikace vznikl adresář sociálních organizací důležitý pro budoucí koordinaci jejich činnosti.

Patřila k respektovaným osobnostem veřejného života, její osobní život se však postupně ocitl v troskách. V roce 1938 odešla z vedení Červeného kříže a krátce nato odjela do Spojených států a nadějí, že se brzy vrátí domů. Vrátila se, ale jen nakrátko. Smrt bratra Jana a důsledky komunistického převratu ji donutily opustit Československo znovu a tentokrát definitivně. Odjela na vánoční svátky 1948 za sestrou Olgou do Ženevy. Ta ji během pobytu přesvědčila, aby se už nevracela zpět. V Československu jí zkonfiskovali veškerý majetek. Zemřela v Chicagu, ve městě, kde se seznámila s principy a metodami moderní sociální práce, jež prosazovala v sociálním školství a v činnosti Československého červeného kříže. Urna s jejím popelem spočinula v roce 1994 v hrobě jejích rodičů na lánském hřbitově.

(Konec seriálu)