Kritické množství na Václaváku

KOMENTÁŘ

Kritické množství na Václaváku
Sobotní demonstrace na Václavském náměstí Foto: Petr Podaný
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Sedmdesát tisíc lidí na Václavském náměstí, to je na jedné straně málo, skoro nic na deset milionů, ale na druhé straně docela dost. Dost na to, aby člověk zpozorněl a možná trochu i zneklidněl.

Záleží na kontextu, motivaci a emocionalitě. I demokraté dokážou dát dohromady plný Václavák, i plnou Letnou, ale vlastně se nic neděje, de facto jde o podporu režimu, i když se protestuje proti Babišovi. Babiš byl z jejich pohledu pokažením režimu, jehož oni jsou zastánci, a demonstranti z Letné si nepřejí nic jiného, než aby režim fungoval správně, ale bez Babiše. Jsou to takoví vlídní opraváři, myslí to dobře, jsou nanejvýš znepokojeni, chtěli by režim znovu nahodit, aby byl takový, jaký se líbí jim.

 

Těch sedmdesát tisíc v sobotu na Václaváku, to nebyli žádní opraváři režimu, v jeho opravu už dávno nevěří, možná nikdy nevěřili. Jim režim přinejmenším nevyhovuje, většina z nich ho upřímně nenávidí a přejí si jeho svržení. Nikoli tedy jen svržení vlády, ale celého režimu, tedy toho uspořádání, co víceméně přetrvává od roku 1989. Tedy prozápadního, ekonomicky a politicky liberálního, sociálně zdrženlivého a v rovině ideové pak řekněme idealisticky-humanistického. To se projevuje třeba tak, že jsou pořád ještě „oficiálně“ připomínány hodnoty, na kterých na Václavském náměstí a Letné v listopadu 1989 nový, nyní starý, režim vznikal.

Ty sobotní lidi na Václaváku už dávno něco takového nedojímá a nikdy nejspíš nedojímalo. Mají to za prázdné řeči a finty těch úspěšných a bohatých, v čemž se sice mýlí, ale těžko je o tom přesvědčit. Mají ostatně málo důvodů se k nějakým ideálům hlásit, protože z nich nikdy nic neměli. Přežívají svým nešťastným způsobem, do kterého se nechali zčásti nahnat sebou samými, ale přitom jim nikdo nepomohl k něčemu jinému. Útočiště, které jim kdysi snad nabízel tradiční svět (náboženství, národní a sociální hnutí, společenský či spolkový život), jsou rozbita a rozmetána, často i přičiněním té orientovanější části. Jsou vykořenění a ztracení ve světě, kterému nerozumějí ještě o něco víc než ostatní, což je přivádí k přesvědčení, že se tomu jednoduše porozumět dá, když se bude mít všechno, co říkají „oni“, za lež. Nejsou ani vlevo, ani vpravo – a rozhodně ne uprostřed. Poslední jistota, k níž se mohou hlásit, je jakási kmenová solidarita, kterou ztotožňují s vlajkou a národem, k němuž se hlásí tím víc, čím ho jeho „vládní“ část opomíjí.

Vždycky takoví lidé byli a kolotoč dějin je házel na jednu nebo druhou stranu. Neplatilo na ně žádné zvláštní přesvědčování, nemělo asi ani valný smysl snažit se je léčit z jejich hněvu a odporu. Co jediné nejspíš platí, je nelít palivo do jejich destruktivního ústrojí. Snažit se držet je v zážehovém stavu, což se dělá nejlépe tím, že se chladí materiální důvody jejich permanentního hněvu. A myslet na to, že jejich počet nesmí přerůst nějaký kritický počet. Řekl bych, že to může být tak sedmdesát tisíc na Václaváku.

×

Podobné články