1 Vymře i nosorožec sumaterský?

Nosorožčí tragédie

Člověk se nemůže zbavit dojmu, že hledí na jakousi pozapomenutou návštěvu z třetihor. Pohled na tyhle předpotopní tlustokožce vyvolává mírnou fascinaci snad u každého, kdo kdy navštíví zoo, která se může pyšnit jejich chovem.. Není proto příliš divu, že úhyn posledního samce severního poddruhu nosorožce tuponosého minulé pondělí zaznamenal slušnou mediální odezvu – u nás jistě značně posílenou známou skutečností, že se jednalo o letitého chovance zahrady ve Dvoře Králové nad Labem, tato zpráva ovšem zároveň proběhla snad všemi významnými zahraničními zpravodajskými servery.

Byla by škoda nevyužít této události coby záminky, jak připomenout otázku stavu populace nosorožců obecně. Je totiž velmi blízko k tomu, aby se podobná zpráva o úhynu „posledního mohykána“ brzy opakovala – a tentokrát by se pravděpodobně týkala druhu v mnoha směrech, troufneme-li si učinit takové srovnání, ještě daleko pozoruhodnějšího a unikátnějšího, malého a rezavě osrstěného nosorožce sumaterského, stav jehož titěrné populace čítající několik desítek jedinců se podle posledních zjištění blíží beznadějnosti. Více o jeho strastech ale až nakonec. Mimořádně dramatickým a pohnutým vývojem – drastickou decimací, prudkými zvraty, ale stejně tak neobyčejně urputnými snahami o záchranu, která hned v několika případech jako zázrakem přišla ani ne pět minut před dvanáctou – totiž od konce 19. století do současnosti prošel každý z dosud žijících pěti (resp. šesti) druhů nosorožců.

Každý z nich se někdy v té době ocitl až na samém pokraji vyhynutí, kdy zbývalo většinou pouhých pár stovek (a někdy i mnohem méně) jedinců. Nosorožec jávský a sumaterský jsou v takovém krajně povážlivém stavu právě nyní, u nosorožce indického a jihoafrického nosorožce tuponosého tyto situace nastaly na přelomu 19. a 20. století. Podobný vývoj prodělal koncem 20. století také symbol afrických savan, nosorožec dvourohý. O severním poddruhu nosorožce tuponosého, na jehož záchranu přirozenou cestou, pokud odhlédneme od naštěstí nikoli nereálných nadějí na jeho rozmnožení cestou umělé reprodukce, již není od minulého týdne naděje, se spekuluje jako o šestém samostatném druhu, vzhledem k určitým drobným anatomickým odlišnostem a tomu, že areál jeho rozšíření byl vzdálen přes 3000 km severně od nejbližších míst výskytu jihoafrického poddruhu.

Zároveň ale „moderní dějiny“ nosorožců poskytují několik vysoce nadějných příběhů jejich záchrany, které ukazují, že i ze zdánlivě beznadějné situace doslova několika živých jedinců lze vykřesat tisícihlavé populace – i když kromě enormního lidského úsilí vždy zaúčinkovala také nemalá dávka štěstí a neopakovatelný svéráz každého případu. Osud všech nosorožců je v každém případě již více než století železně spojen s člověkem, který je jeho jediným a úhlavním mordýřem a zároveň ochráncem, bez jehož vysoce aktivní protekce ve střežených rezervacích již nemůže přežívat.

Nosorožců tuponosých, takzvaných „bílých nosorožců“, vyskytujících se na jihu Afriky, dnes žije několikanásobně více, než všech ostatních nosorožců dohromady: jeho stavy se odhadují na více než 20 000 kusů. Z jeho severního poddruhu naproti tomu od minulého týdne přežívají již jen dvě staré samice. Ještě na začátku 20. století však byla situace kupodivu naprosto opačná: zatímco v tehdejším Súdánu a Ubangi-Šari (dnešní Středoafrická republika) dosud žila početná stáda severních bílých nosorožců, na jihu Afriky přežívalo pouhopouhých deset exemplářů jižních nosorožců tuponosých! Důslednou ochranou v rezervacích jihoafrického státu Natal, která v posledním okamžiku přišla, se jej podařilo vyrvat z prahu vymření a jejich počty postupně zvýšit až na současnou úroveň. Na rozdíl od poněkud podobného soudobého příběhu záchrany zubra upadlo drama nosorožce tuponosého tak trochu v zapomnění. Je ale zřejmé, že dnešní a jak nyní vidíme, nakonec bohužel neúspěšný pokus o záchranu posledních čtyř severních bílých nosorožců jejich přesunem ze Dvora Králové do Keni měl před 100 lety svůj úspěšný vzor v Jižní Africe. Reálné naděje zde tedy i při takto nízkém počtu jedinců byly.

Situace na jihu Afriky se ale pro nosorožce spolu s obecně se zhoršující tamní bezpečnostní situací opět obrátila k horšímu. Do skončení apartheidu pytláctví nosorožců v Jihoafrické republice téměř neexistovalo a ještě až do roku 2008 jich tam bylo každoročně upytlačeno nanejvýš pár nižších desítek. Od té doby se situace zhoršila bezmála stonásobně a od roku 2013 je v JAR každoročně pro roh zabito přes 1000 kusů nosorožců. Naštěstí je jejich populace zatím natolik velká, že bezprostřední vyhynutí nehrozí, ovšem šťastné časy jsou pro bílé nosorožce opět ty tam. Ostatně, při pohledu na tamní nedávné politické události, hrozící krvavým honem na bílé farmáře, se zdá, že těžké to v Jižní Africe nemají jen bílí nosorožci…

Příběh druhého z afrických nosorožců, notoricky prchlivého nosorožce dvourohého (přezdívaného naopak „černý nosorožec“), který kdysi kraloval širým pláním Afriky od Kapského města po Etiopii a Senegal, je snad mezi nosorožci vůbec nejdrastičtější. Ještě v 60. letech byl běžnou součástí afrických savan a jeho počty byly odhadovány na více než 100 000 kusů. Během dalších dvaceti let, nikoli náhodou následujících po dekolonizaci Afriky, jich bylo vybito skoro 98 %, tak, že začátkem 90. let žilo na celém světě stěží dva tisíce nosorožců dvourohých. Dnes jich je asi o tři tisíce více, míra jejich ohrožení je ale stále značně vysoká.

Ačkoli dnes většina pytláctvím získaných nosorožčích rohů směřuje do Číny a jihovýchodní Asie, kde z rohoviny, mimochodem podstatou stejné jako nehty či vlasy (roh nosorožce není kostěný), připravují svá „zázračná“ léčiva (cena za kilogram tohoto ve skutečnosti medicínsky naprosto bezcenného materiálu je tak na černém trhu více než dvakrát vyšší než cena zlata!), paradoxně jsou asijští nosorožci před pytláctvím nyní o trochu bezpečnější, než jejich afričtí příbuzní. Zato je stíhá řada jiných problémů.

Nepál a Indie, kde v několika rezervacích žije dohromady přes tři a půl tisíce jednorohých a jakoby pancéřovými pláty obitých nosorožců indických (tento nosorožec je svými životními návyky, vzdor obecným představám, takovým severoindickým hrochem – celé hodiny tráví ponořen po hřbet ve vodě a pak se vydává pást do několikametrových poříčních travin), berou jejich ochranu opravdu vážně. Nepál se honosí jedním jediným upytlačeným nosorožcem za poslední čtyři roky, i v Indii se daří držet tento jev držet v poměrně malých číslech. Fatálně by se však mýlil každý, kdo by se domníval, že takového stavu lze dosáhnout jaksi samovolně. Ve skutečnosti připomíná režim v tamních nosorožčích parcích bez větší nadsázky spíše regulérní guerillovou válku proti pytlákům. V národním parku Kaziranga na řece Brahmaputře, kde žije více než polovina všech nosorožců indických, bývá každoročně zastřeleno (naštěstí) více pytláků než nosorožců – počty jdou v obou případech do desítek. Tento park je ostatně dalším příkladem téměř zázračné záchrany nosorožce. Když se do této říčními rameny protkané krajiny v roce 1904 vypravila manželka tehdejšího indického místokrále lorda Curzona, lačná spatřit obřího tlustokožce, nepodařilo se jí narazit ani na jediného. V celé oblasti totiž tehdy žilo už jen kolem posledních deseti nosorožců (dalších několik stovek jich žilo ještě v mokřinách jižního Nepálu a knížectví Kuch Bihár). Z jejího popudu byla tedy následujícího roku vytvořena rezervace, zasvěcená jejich ochraně. O století později jich tam žije přes dva tisíce.

Úplně nejhůře se daří dvěma malým druhům nosorožců jihovýchodní Asie, které se navíc nikdy nedařilo úspěšně chovat v zajetí. Ačkoli se oba ještě v 19. století vyskytovaly v širokém areálu od Bangladéše přes Thajsko až po Sundské ostrovy, pozoruhodná náhoda tomu chtěla, že se jejich posledním útočištěm staly právě ty ostrovy, po kterých je kdysi přírodopisci pojmenovali: pro nosorožce jávského Jáva a pro nosorožce sumaterského Sumatra.

Nosorožec jávský (vypadá jako zmenšenina nosorožce indického a jeho samicím – schází roh!) je patrně nejméně početným velkým savcem a zároveň druhem, který již osmdesát let popírá snad všechny poučky ochranářské genetiky. Již od třicátých let, po jeho vyhynutí na Sumatře, je jediným místem jeho přežívání menší rezervace na nejzápadnějším cípu Jávy, poblíž zbytků známé sopky Krakatoa. Velikost této populace od té doby kolísá mezi pouhými dvaceti a současnými sedmdesáti kusy a naštěstí se zdá, že vykazuje alespoň nepatrný růst. V 80. letech byl sice učiněn bombastický objev asi desetičlenné skupinky nosorožců jávských v horách jižního Vietnamu, kde je předchozích padesát let nikdo nespatřil, ale zachránit se tuto raritu nepodařilo. Poslední nosorožec z této maličké populace byl upytlačen v roce 2011.

A nyní konečně ke smutnému adeptu na nejbližší vyhynutí, nosorožci sumaterskému. Zvířeti, o jehož existenci nemá mnoho lidí vůbec tušení. Přitom již jeho vzhled je neobyčejný: je ze všech nosorožců nejmenší, nejraději se válí v bahnitých kalištích v temném pralese a především je celý porostlý řídkou zrzavou srstí. A ano, skutečně také jde o nejbližšího žijícího příbuzného nosorožců srstnatých, kteří v dobách ledových žili i na našem území (zde poznamenejme: i když se všichni nosorožci česky nazývají zkrátka nosorožci, vědecky vzato patří ve skutečnosti do čtyřech různých biologických rodů. Jednotlivé druhy nosorožců jsou tak navzájem spíše vzdálenými bratranci než bratry).

Již dávno je zřejmé, že nosorožec sumaterský je kriticky ohrožené zvíře, ale přesto ještě před nedávnem panovalo přesvědčení, že jich na světě přežívá alespoň kolem tří stovek. V posledních pár letech se však ukazuje, že i tyto – nikterak radostné – odhady byly tragicky nadhodnoceny. Zřejmě nejpozději v 90. letech vyhynuli poslední jedinci v Barmě, v roce 2015 nezbylo, než jej prohlásit za vymřelého v ostrovní i kontinentální Malajsii (ačkoli zde byl ještě nedlouho předtím, zjevně zcela mylně, počítán na několik desítek). Několik kusů snad ještě žije v pralesích indonéské části ostrova Borneo. Posledním útočištěm jsou tak rezervace na Sumatře, i zde však byly počty tohoto druhu donedávna systematicky nadhodnocovány. Příčina tkvěla v domněnce, že pokud výzkumník napočítal v dané rezervaci stopy přítomnosti určitého počtu nosorožců, automaticky se předpokládalo, že nejméně jednou tolik jich zůstalo neobjeveno. Skutečnost se však v poslední době ukazuje jako mnohem prozaičtější: nosorožec po sobě přeci jen zanechá tolik stop, že při pečlivějším průzkumu nezůstanou nezaznamenány. Jinak řečeno, odhady, které například z deseti pozitivně zjištěných nosorožců usuzovaly na pravděpodobných třicet, byly liché. Ve skutečnosti jich tam velmi pravděpodobně o moc více než deset nebylo.

Dnešní střízlivý odhad počtu všech nosorožců sumaterských tak činí jen cca 30 – 90. Tento počet je navíc rozdělen mezi tři východosumaterské pralesní rezervace, z nichž v každé jich nežije více než třicet a nejméně jedna z těchto populací je možná již neživotaschopná. Takový stav je ovšem horší než kritický a zjevně daleko zoufalejší, než v případě nosorožce jávského, který byl doposud považován za nejohroženějšího. Počet živých jedinců navíc pravděpodobně postupně spíše klesá. Navíc neexistuje žádný jasný a aktivně uplatňovaný program na jejich záchranu.

Nečinnost, která panuje, se ovšem v tomto případě téměř s jistotou rovná záhubě během nejbližších let. Lze očekávat stejný scénář, jaký se odehrál v posledních desetiletích ve všech ostatních sumaterských a malajských rezervacích s výskytem malé skupiny nosorožců: malá, izolovaná a téměř neživotaschopná populace neochotně se rozmnožujícího sumaterského nosorožce stagnuje a postupně, ať již pod vlivem pytláků nebo bez něj, jedna po druhé zcela zanikne. Jako riskantní, ale zřejmě jediné alespoň trochu nadějné řešení je spatřován pokus odchytit všechny zbývající sumaterské nosorožce a shromáždit je v jediné přísně střežené rezervaci, jako je tomu v případě nosorožce jávského. Jednalo by se o extrémně náročný, nákladný a nejistý plán. Nebude-li však realizován (a zatím nic nenasvědčuje tomu, že bude), bude podle všech indicií osud nosorožce sumaterského v několika málo letech zpečetěn a živočišná říše tak přijde o jednu ze svých bez nadnesení nejzajímavějších součástí. Držme mu tedy palce.

Z nového čísla V čem jsou čeští Piráti extremisté. Pirátská strana soupeří o postavení vyzývatele ANO

Echo týdne: Demokrat z Muslimského bratrstva ● Komentář: Horste, neměl jsi s paní chodit na led ● Fokus: Sebevědomí mileniálové, jak dlouho ještě? ● Svět: Africké století

Prezident, média a neziskovky zneužili vraždu Slovenský expremiér Robert Fico nejen o západní levici
Slovo design dnes nikoho neohromí SPECIÁL: Architektura & Design

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.