Pošetilé utopie dětí i rodičů. Znakem současné veřejné debaty je narcismus

Válka je pokračování politiky jinými prostředky, zní často citovaná Clausewitzova poučka. Kulturní válka, která probíhá na současném Západě, je často vnímána podobně – jako boj o vyřešení nějakého politického problému. A to řešení může být mocenské, politické. Stoupenci pokroku se pokoušejí svoje ideologické představy vtělit do zákonných norem, nastavit podle nich politiku. Obránci statu quo nebo vůbec tradice se zas snaží politickými prostředky vzestup „woke“ ideologie zastavit. Francouzské úřady třeba zakázaly ve školách užívání takzvaného inkluzivního jazyka. Republikánští zákonodárci v některých státech USA usilují o nějakou formu zákazu nebo omezení „kritické rasové teorie“, to značně vágní označení se používá ve vztahu k soudobé pokrokářské ideologii, která prosazuje politiku identity (nejenom rasové).

Na stránkách tohoto časopisu se toho napsalo hodně o absurditě a také destruktivitě podobných trendů, agresivitě a hladu po moci, jimiž se projevují v západním akademickém a kulturním světě, odkud se šíří do dalších sfér. Bojovat proti tomu zákazy je ovšem pomýlené z důvodů principiálních i praktických. Zákaz je těžko obhajitelná forma boje proti těm, jimž oponenti vytýkají právě snahu umlčovat a postihovat lidi smýšlející jinak. Je to také argument pro ty, kdo v současné „kulturní válce“ vidí střet sil, které se jedna od druhé tolik neliší – mentalitou a metodami, jsou obě výrazem téže upadající (nebo už dokonce upadlé) kultury. Především ale – vzestup „woke“ ideologie není problém primárně politický a vnímat ho výhradně prizmatem politiky znamená míjet se s jeho podstatou, vlastně podobně jako ti pokrokáři, k jejichž článkům víry patří i přesvědčení, že „osobní je politické“.

Soudobí pokrokáři jsou vnímáni a sami sebe vidí jako revoluční sílu, která zboří nespravedlivý systém a místo něj vybuduje něco spravedlivějšího, ohleduplnějšího a vůbec lepšího. Jsou stoupenci utopie ani ne tolik v nějakém konkrétním smyslu – jejich společenský ideál není zrovna přesně definovaný. Zároveň jsou ale dětmi toho systému, patří do něj způsobem myšlení, v něčem ho spíš dotahují do dříve nepoznané krajnosti, místo aby ho bořili. Také to jsou děti svých rodičů, plody nějaké výchovy, kterou třeba absorbovaly, nebo se proti ní vymezují v něčem snad i oprávněně. Pokud si tedy lidé středního a vyššího věku třeba i právem stýskají nad tím, že svět se zbláznil a mladí lidé ho táhnou do horoucích pekel, měl by následovat i pokus reflektovat, jakým způsobem ti starší pomáhali ono „šílenství“ připravit.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.