„Většina z nás to má vyřešené.“ Salon Echa s lidmi, kteří se prezidentovi hnusí
ECHOPRIME
Mimořádně nejapné a na standard Miloše Zemana necitlivé výroky o lidech, kteří změnili pohlaví, odráží zmatek naší podivné doby. Společnost si na jedné straně zvyká na skutečnost, která je složitější, než se zdá, a na druhé straně má pocit, že se toho na ni valí až příliš. V polemice o všech možných změnách na poli „pohlavních identit“ jdou často stranou lidé, kterých se to týká nejvíc, tedy ti, kteří se museli se svou jinakostí vypořádat, často velmi nesnadno. Ti lidé většinou touží po jediném: po konečně šťastném a obyčejném životě.
Aspoň já jsem je takhle potkal – a dva z nich pozval do Salonu Echa, Michelle Adlerovou a Petra Morise. Oba prošli tranzicí. Doplnily je sexuoložka Hana Fifková a Gabriela Sedláčková ze Společnosti pro obranu svobody projevu. Protože svobody v širokém smyslu slova se to téma také týká.
Co to vlastně ten transsexualismus je a čím to, že se o něm teď tak často hovoří?
Adlerová: To téma se nevynořilo teď nebo minulý týden, lidé, kteří se narodili v nesouladu se svým pohlavím, tady byli vždycky, vždy představovali nějaké mizivé procento, vždy to byla výjimka, ale existovali. Různé kultury se s tím vypořádávaly po svém, třeba v Indii je známá kasta hidžra, což jsou lidé, kteří nezapadají do jednoho ani druhého pohlaví, představují jakýsi zvláštní mezistupeň. Nebo v Severní Americe u indiánů two-spirit people, kteří měli své místo v indiánských kmenech. V Evropě, nejspíš vlivem křesťanství, byli tito lidé spíš vyčleňováni na okraj společnosti, i když samozřejmě existovali: spekuluje se, že třeba Johanka z Arku by mohla být trans… Na Západě až ve dvacátém století došlo k medicínskému popisu nesouladu pohlaví, který se označil jako transsexualita.
Pro mě je tenhle lékařský diskurz velmi důležitý, protože si dokážu vybavit své pocity, kdy jsem od dětství a v mládí měla v sobě intenzivní vnitřní chaos a myslela jsem si, že je to moje vnitřní tajemství, které si musím do konce života držet a o kterém nesmím nikdy nikomu říct. Snažila jsem si hledat různé strategie, stát se extrémním chlapákem se všemi průvodními jevy, takže jsem byla drsná, a taky jsem založila rodinu a měla dítě, ale stále žila s tím strašným rozporem. Pak mi zemřela matka a já si uvědomila, že bych nechtěla zemřít jako Michal Šiml, kterým vlastně nejsem. Tak jsem se postupně od svého falešného mužství odpoutávala a zkoušela jsem různé „gender bender“ nebo že budu nonbinární, chvíli ženská, chvíli chlap – jenomže ono to nešlo. Tak jsem začala chodit k sexuologovi, tady k Hance Fifkové, a to docela dlouho, ten proces, než se dopracujete k operaci, vůbec není jednoduchý, není to rozhodně žádná legrace. Člověk vyřeší svůj vnitřní rozpor, ale má to i negativní stránky, obvykle se mu rozpadne rodina, což není tedy divu, protože ženská si brala chlapa, ne druhou ženskou. Často taky ztratí zaměstnání, odpadnou mu někteří přátelé, jsou to prostě ztráty a nálezy. Všechno to znamená, že změna pohlaví je velmi složitý proces, který vyžaduje velmi zralou úvahu.
Četl jsem statistiku, že v Americe došlo v posledních letech k obrovskému nárůstu změn pohlaví. Jako by to byla jistá forma mánie.
Adlerová: Obávám se, že se to tak dá nazvat.
Moris: Transsexualita není až takový problém psychický, jako spíš fyzický. Člověk se narodí a vyvine mentálně zcela v pořádku, uvědomuje si svoji sexuální identitu buď ženskou, či mužskou, ale tělesná schránka se vyvine opačně. Je to podobné, jako by se někdo narodil třeba bez nohy nebo s jiným fyzickým handicapem. A protože mozek předělat nejde, musí se spravit tělo. To se stalo i v mém případě. Jsme úplně normální lidé, kteří potřebují od společnosti jen trochu pomoci a pochopení. Náš právní systém je docela dobře nastavený, stačilo by možná upravit jen pár drobností. Ale nic zásadního. Proto mi připadá, že by byla chyba, kdyby se z toho stalo téma nějaké kulturní války, což se v poslední době děje. To nejsmutnější by bylo, kdyby se z toho stala ideologie, což by pak bylo kontraproduktivní i pro nás, pro translidi.
Zčásti už se z toho ideologie stala, ne?
Moris: Ano, bohužel. Mám pocit, že aktivisté, kteří třeba začnou prosazovat rodící muže, dost podkopávají práci všech normálních translidí, kteří jen chtějí žít normální život. Zároveň pak ale podkopávají práci odborníků, kteří také o osvětu usilují. Společnost vůbec není ve stavu, aby něco takového akceptovala, a jen se tím proti nám vyhrotí.
Celý Salon si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.