1 Komentář

Mark Hollis: muž, který dokázal ztichnout

KOMENTÁŘ

Témata:

Ve světě pop music platí rčení „sejde z očí, sejde z mysli“, být zapomenutý je synonymum definitivní porážky, proto je potřeba se publiku průběžně připomínat, natáčet další a další desky, písničky, z nichž publikum na začátku koncertu nějak přežije v naději, že nakonec přijde řada i na ty, kvůli kterým skutečně přišlo.

Vykazovat známky života, byť by to ve skutečnosti bylo jen projevem dýchání na přístrojích. Má to svoje ekonomické důvody, ale taky to vychází z nějaké pravdy – většina hudby je prchavá, prolétne světem (v tom lepším případě) a zmizí, nemá dlouhou životnost. Moderní pop je pořád ještě příliš mladý na to, aby se ukázalo, jestli něco z něj má skutečně trvalou hodnotu. Řekneme si třeba za půlstoletí. Pevně věřím (a myslím, že v tom ohledu nejsem sám), že mezi ty nahrávky, které třeba přežijí a i v příštích generacích najdou svoje (jistě nemnohé) posluchače a budou jimi vnímány ne jako historický dokument, ale jako živé dílo obracející se právě k nim, patří dvě alba skupiny Talk Talk z přelomu 80. a 90. let – Spirit of Eden a Laughing Stock. Jejich hlavní tvůrce – zpěvák a multiinstrumentalista Mark Hollis – tento týden zemřel, bylo mu čtyřiašedesát. 

Jeho kariéra nebyla nijak dlouhá, ukončil ji sám a nikdy se nepokusil o nějaký velký comeback. Ty největší komerční úspěchy zažil na jejím začátku. V první polovině osmdesátých let byli Talk Talk docela populární kapela, hrála tehdy (a dnes zase) módní syntezátorový pop, známá byla hlavně v kontinentální Evropě – třeba díky tklivé písni Such a Shame. Na třetí desce The Colour of Spring (1986) už nechali syntezátory být a zaznamenali s ní nejvýraznější komerční ohlas, skladba Life’s What You Make It… se hrála i v tehdejším socialistickém Československu. A pak se s Talk Talk něco stalo.

Nadějná skupina totálně proměnila svůj zvuk – k velké nelibosti vydavatelství. Po dvou letech vydala desku Spirit of Eden – z hlediska hitparádového potenciálu sebevražednou, zároveň ale ohromující. Šest táhlých skladeb, zvolna se přelévajících od jakýchsi s minimalistickou přesností vykreslených atmosfér až někam k jazzu a zase zpátky, přitom celistvých, ukotvených v nějaké zřetelně vyjádřené a sdílené citlivosti a Hollisově zpěvu, který se dá popsat často neopatrně užívaným adjektivem niterný. Kritika tu desku nepřijala nijak nadšeně, o vydavatelství ani nemluvě. Talk Talk si museli najít jinou firmu, u ní vydali v roce 1991 svoje poslední album Laughing Stock, v něčem snad ještě radikálnější. Po něm kapela ohlásila konec. Hollis řekl, že by ho kariéra profesionálního hudebníka připravila o čas s rodinou. Vydal ještě jedno sólové album, v dalších letech se ještě párkrát drobně angažoval jako producent, to bylo všechno. Dvě desky pozdních Talk Talk mezitím právem získaly status mistrovského díla, uctívány jsou možná především mezi hudebníky. Jako příklad inspirace a jejího vyjádření, ať to stojí co to stojí, úspěšné snahy vybojovat ve střetu sám se sebou, se svými omezeními nějakou krásu. Možná je neslyšely široké masy, ti, kdo je znají, je ale slyšeli hodněkrát, sahali po nich třeba ve chvílích osamění, kdy se potřebovali dotknout něčeho v sobě a snad i ve světě kolem, potřebovali být prohloubeni. Když zemře umělec, který toho po sobě nezanechal zrovna moc, může člověk pocítit lítost nad tím, že s ním odešla všechna ta díla, jež měl třeba ještě v sobě, a která už nikdy nevzniknou. Odchod Marka Hollise ale takový pocit ztráty nevyvolává. V těch pár desítkách minut hudby, které po něm zůstaly, je asi všechno, co říct chtěl a říct dokázal. Není k nim co dodávat. A jejich tvůrce si toho třeba byl vědom (aspoň je hezké si to tak představovat) a po skladbách, jejichž významnou složkou je také ticho, zvolil ztišení úplné a v tichu také dožil.

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Vychází každý čtvrtek

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si neomezený přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.