Moderní dějiny psané krví. Otevřené policejní násilí za Husáka

V letní přestávce mezi karanténami se bouřlivě debatovalo o názorech děkana FF UK, historika Michala Pullmanna, na normalizaci a charakter pozdně komunistického režimu u nás. Diskusi otevřel rozhovor v Týdeníku Echo, Pullmann v něm mj. dovozoval, že po roce 1969 klesal ve společnosti význam hlavní tanků a rostl význam sociálního kapitálu, že na rozdíl od disidenta netrápila uklízečku ze Žďáru nad Sázavou nemožnost volně cestovat nebo že pro velkou část veřejnosti byly důležité novomanželské půjčky a přístupnější lékařská péče, nikoli chybějící svoboda slova.

Na opačném názorovém pólu mezi historiky soudobých dějin stojí Ladislav Kudrna, který se svým kolegou z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Františkem Stárkem Čuňasem právě vydává Knihu v barvě krve. Těchto 540 stran textu a unikátních fotografií dokumentuje otevřené násilí, jehož se komunistický stát od roku 1965 (tj. od nástupu „beatové“ hudby a mániček) až do podzimu 1989 dopouštěl vůči příznivcům neoficiální kultury. Některé ze zmapovaných zásahů, například rozehnání koncertu undergroundových skupin v jihočeském Rudolfově (1974), už vešly do veřejného povědomí a popkultury (film Občanský průkaz), jiné, například bitka rockové mládeže s policií ve Kdyni u Domažlic (1977), zůstávají dodnes fakticky neznámé. Podle odhadu autorské dvojice Kudrna–Stárek otevřené násilí na veřejnosti okusilo v ČSSR asi deset tisíc stoupenců neoficiální kultury.

Knize v barvě krve předcházel v létě menší skandál. ÚSTR, Kudrnův a Stárkův zaměstnavatel, podmínil vydání knihy tím, že autoři odstraní předmluvu. Toto řešení navrhl v odborném posudku další historik, bývalý děkan FF UK Michal Stehlík. Kromě Stehlíka, Stárka a Kudrny přišel do Salonu Týdeníku Echo jakoby za „revizionistickou“ generaci českých historiků diskutovat Vítězslav Sommer z Ústavu pro soudobé dějiny AV.

Pánové, Michal Pullmann a s ním část mladších historiků formuluje tezi, že místo otevřeného násilí u nás za normalizace panovala jakási nepsaná společenská smlouva. Mysleli jste Knihu v barvě krve jako polemiku s tímto výkladem?

Kudrna: Kniha byla hotová ještě před rozhovorem s Pullmannem, ale změny ve výkladu normalizace jsme samozřejmě zaznamenávali už dávno. U nás v ústavu se změnila personální situace a mě minulý rok nepříjemně překvapila reakce mladších kolegů a kolegyň na metodologickém semináři, věnovaném právě té knize, o násilí za normalizace. Někteří dávali na stejnou rovinu Západ 70. a 80. let a tehdejší Československo. Většina z našich novějších kolegů jsou bývalí doktorandi děkana Pullmanna. Mě příliš nebaví disputace o tom, jestli to, co jsme tu za Husáka měli, byla totalita, diktatura, autoritářský režim. Za sebe bych navrhl rozdělení na svobodnou a nesvobodnou společnost. Ve svobodné společnosti existuje politická soutěž, oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci, svobodný přístup k informacím, provozování vlastní kultury, svoboda náboženského projevu, možnost cestování. Nic z toho za normalizace nebylo.

Stárek: Ještě dřív, než se tohle všechno událo, jsme chtěli psát modrou knihu jako syntézu všeho, co jsme se bádáním o undergroundu dozvěděli. Ale ten střet historických koncepcí nás nakonec vedl k přesvědčení, že tu knihu musíme sepsat právě i jako argument do debat o násilí za normalizace. Já o násilí ve veřejném prostoru za normalizace něco vím, sám jsem byl toho součástí. Těch skoro 600 stran knihy je myslím docela pádný argument proti tezi, že znakem společenské smlouvy za Husáka byla právě nepřítomnost násilí ve veřejném prostoru.

Cítíte se, pane Sommere, touto knihou-argumentem osloven?

Sommer: Mně přijde jako velký problém jak té předmluvy, tak vůbec kritiky revizionistického proudu, jak je naprosto neadresná. V té předmluvě se píše: Revizionisté popírají, že byla diktatura. Možná že diktaturu popírá nějaký autor z okruhu komunistických Haló novin, z nakladatelství Futura. Jinak ovšem v dnešní historiografii není nikdo, kdo by tvrdil, že u nás diktatura nebyla. Nikdo, kdo by tvrdil, že za normalizace nebylo násilí. Vy jste vytvořili strašáka revizionismu, přitom když se skutečně podíváte, co mladší generace historiků píše o násilí za normalizace, tak vaše kniha jejich psaní vlastně zcela potvrzuje: Násilí bylo, jen mělo jiný charakter než v 50. letech. Tato kniha skvěle potvrzuje to, co takzvaní revizionisté říkají celou dobu. Oni tvrdí, že v 50. letech se režim násilím chlubil: Lidi, podívejte se, popravili jsme další zrádce! A ještě záznam procesu dali odvysílat v rozhlase. V 70. letech bylo násilí lokální a stát na jeho používání nechtěl upozorňovat veřejnost, jak i vaše kniha dokumentuje. Režim v 70. letech propagandistické kampaně používal k vylučování nepřizpůsobivých z takzvané slušné společnosti, a nikoli k referování o tom, jak tvrdě tyto nepřizpůsobivé ve skutečnosti trestal.

Celý Salon Týdeníku ECHO si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si ho můžete zde.