Klaus: Skok o čtyřicet let nazpět. Výpisky z vrcholu normalizační éry

Skok o čtyřicet let nazpět – výpisky č. 8 (z roku 1980)

Je to skoro zázrak, ale do dnešních dnů se dochovaly dva rozsáhlé zápisníky mých výpisků z literatury z 80. let. Budu z nich – střídavě s pozdějšími roky – čerpat do dalších dílů tohoto mého cyklu. První odlišnost od těch novějších je zřejmá – ve své předpolitické době jsem si psal výpisky delší. Měl jsem na ně asi více času. A literatura byla pro nás tehdy vzácnější.

Mé výpisky z tehdejší doby začínají několika citáty ze slavného eseje velkého ruského spisovatele Alexandra Solženicyna, publikovaného v americkém týdeníku Time (mé výpisky jsou z 18. února 1980). Tímto textem a stejně tak kontroverzním projevem na Harvardu si Solženicyn velmi rozhněval Ameriku – ta ho milovala za jeho Gulag (i když trvám na tom, že tuto nesmírně rozsáhlou a málo strukturovanou knihu žádný Američan celou nepřečetl) – a čekala, že každý, kdo tak nemilosrdně kritizuje Sovětský svaz, musí milovat Ameriku.

To samozřejmě – zejména u takové osobnosti jakou byl Solženicyn – nemělo být očekáváno. Solženicyn nemohl Americe a Západu prominout, že „na konci války Západ předal Stalinově tyranii (to Stalin’s tyranny) více než 1,5 milionu lidí, kteří byli v rukou spojenců a kteří se nechtěli vrátit do Sovětského svazu“. To Solženicyn po tom všem, co prožil ve stalinských vězeních, nemohl akceptovat. To však bylo už před mnoha desetiletími.

Amerika nemohla vydýchat, když Solženicyn v tomto článku psal o dnešku, o „duchovní impotenci, která vzniká při snadném životě“ (a life of ease), což byla jistá Solženicynova „dostojevština“. Nelíbilo se mu i to, že „veškerá varování před komunistickým režimem byla marná, protože přijmout tato fakta by bylo příliš děsivé“ (terrifying).

Západ si už v této době také začínal uvědomovat mimořádně rychlý ekonomický růst východoasijských ekonomik a v týdeníku  The Economist (únor 1980), v článku nazvaném The post-Confucian Challenge, byla vyslovena teze, že „konfuciánství je pro vzestup východní Asie tak důležité, jako byl protestantismus pro vzestup kapitalismu na Západě“.

Konfuciánství – a to bylo ještě před téměř neskutečným vzestupem Číny v posledních čtyřech desetiletích – je „filozofickým ospravedlněním vlády benevolentní demokracie fungující pod osvíceným vládcem“. Morálně motivovaná byrokracie je v tomto systému „spojovacím článkem“ mezi vládcem a běžným člověkem (jak přeložit anglické „subject“ a neříci poddaným?). Západ, ústy velmi respektovaného anglického týdeníku, si myslel, že je východní Asie jinde neznámým příkladem „společenské solidarity a společenské zodpovědnosti“. Jsem si jist, že by to tento týdeník dnes o Číně a o celé jihovýchodní Asii takto nenapsal. Čína nás totiž začíná přerůstat. Naši věční bojovníci s komunismem vidí v konfuciánství stále komunismus.

Tehdy byl např. velmi populární E. E. Schumacher a jeho bestseller „Small is Beautiful“. Jedna z recenzí této knihy odmítá Schumacherovu kritiku „náboženství národohospodářské vědy“ (neboť žádným náboženstvím tato věda není) a vážně diskutuje „metafyzickou stránku soukromého vlastnictví a podnikání“. Zdůrazňuje se v ní, že „vlastnictví znamená daleko více než jen pasivní držení majetku“ – vlastník s ním musí vyjít do světa, musí s ním podnikat. Dnes už zase zesiluje kritika vlastnictví.

Schumacher také pěkně říkal: „Ti, kteří ve svém mládí neprojdou procesem specializace, mají jednu výhodu – nejsou svázáni pouty dílčích vědomostí, mají záviděníhodnou svobodu a duchovní rozhled ignorantů a nic jim nebrání osnovat nejdalekosáhlejší plány. Nemají se ve svém rozletu o co zarazit“. Zdá se mi, že s předstihem mluvil o desetitisících našich dnešních studentských aktivistů, ač nemohl tušit, v co se v 21. století naše – teď už konečně „svobodné“ – vysoké školy, zejména v nerigorózních disciplínách, mohou proměnit.

Výstižně dodával, že „skutečná moudrost je schopnost zacházet s pozitivními informacemi“. To se bohužel nedá vyučovat, proto existují jen „vratké základy, na nichž stojí dospělost dnešního člověka. Skutečným nebezpečím není např. znečištění ovzduší, ale zánik nebo ztráta hodnot, které jsou nám drahé“.

Hodně jsem tehdy četl metodologii vědy. Ta byla nesrozumitelná a dalo se o ní něco publikovat i v této velmi nesvobodné době. Vypovídá o tom i název článku W. A. Weisskopfa v Journal of Economic Issues: „From a Newtonian to a Heisenbergian Paradigm in Economics“. Šlo o to, jestli máme či nemáme „Archimedův bod“, ze kterého může člověk neutrálně pozorovat ekonomickou realitu.

Už v roce 1980 se mi dostal do rukou „prepublication manuscript“ slavné Kornaiovy knihy Economics of Shortage (předběžně vydané na University of Stockholm). Bylo to o dva roky dříve, než byla u nás polooficiálně (jako interní publikace) vydána v Ekonomickém ústavu ČSAV. Tato kniha nás výrazně ovlivnila, i když jsme se Kornaiovými fanoušky nestali. Deskriptivní síla Kornaiovy knihy byla zcela mimořádná a stala se významným a zcela originálním základem pro kritiku centrálně plánované ekonomiky. Jím vytvořené pojmy jako měkké rozpočtové omezení, sací reflex podniků, nebo sám koncept nedostatku této klíčové charakteristiky jako ekonomiky, od té doby v literatuře zdomácněl.

Psal jsem o Kornaiových textech opakovaně velmi kritické recenze, ale jeho význam a přínos byl velký. Stejně tak jeho zásluhy. To by ovšem nebyly „výpisky“, ale pro neekonomy málo zajímavá recenze čtyřicet let staré knihy.

Dnešní generace se asi budou divit. To jsou skutečně mé výpisky z četby v roce 1980, tedy z okamžiku vrcholu normalizační éry, kdy srpen 1968 už byl daleko a jakákoli změna k lepšímu v nedohlednu. Ničím komunisticko-socialistickým se lidé jako já tehdy už dávno opravdu nezabývali. Žádnou jinou literaturu jsme nečetli. Žádná jiná naše myšlení neovlivňovala.