Kocourovi je to jedno

FEJETON

Kocourovi je to jedno
„Co s těmi knihami? Možná by to chtělo zřídit nějaké obrovské úložiště literárního odpadu... Co si o tom myslíte? Kocour se tváří, že je mu to jedno, a škrábe na dveře.“ Foto: Jan Burian
2
Komentáře

Jan Burian

Babička vytažená z kontejneru vypadala zachovale. Nevěděl jsem, jestli ji ještě někdy budu číst, ale připadalo mi divné ji tam nechat. Jakmile jsem zpozoroval z okna, že z velké modré nádoby na papírový odpad vyčuhuje hlava jakési ženy, která podává muži na chodníku knihu za knihou, vydal jsem se za nimi. Když jsem dorazil na místo, už tam nebyli. I jejich auto bylo pryč, a tak jsem se jen podíval, jestli v kontejneru nezbylo něco, co by bylo škoda vyhodit.

Vždycky když se někdo zbavuje knih, mám pocit bezmoci. Chápu, že to mnohdy jinak nejde. Spousta knížek nestojí za to, aby s nimi člověk bydlil, ani za to, aby je četl. A vlastně ani nestály za to, aby je někdo napsal. Ale stejně... Člověk je tvor psavý a možná to je právě to, čím se nejvíc liší od zvířat. Můj kocour nic nepíše, nanejvýš škrábe na dveře, zatímco já jsem naškrábal nějaké knihy a do nich se snažil vecpat celý vesmír. Nebo aspoň kousek vesmíru.

Kniha je pro mě malý zázrak. I proto jsem se dlouho domníval, že když je třeba nějaké literární dílo majetkem veřejné knihovny, už v ní zůstane navěky. To by byl přece nesmysl, vyřazovat nějaké knížky! Co kdyby si je někdo chtěl po letech znovu přečíst? Pletl jsem se. Vyslechl jsem spoustu lamentací, že v knihovně nemají na staré svazky místo a co tedy mají asi dělat, když potřebují prostor pro novinky? A tak jsem začal zvědavě nahlížet do krabic, do nichž ty vyřazené publikace ukládali, a nacházet v nich i poklady, které nejspíš knihovníci vůbec nepřečetli, jen se jich teď chtěli zbavit. Zmocňovala se mě těžká nostalgie, bral jsem si, nebo i kupoval, co se dalo, a nosil to domů. Nejhůř mi bylo, když jsem byl jednou náhodným svědkem toho, jak odvážejí celý náklaďák knih z veřejné knihovny mého dětství, kam jsem si chodil snad ještě pro pohádky. Zeptal jsem se řidiče, kam mají namířeno, a pak jsme se do těch sběrných surovin vydali s Janou Klusákovou. Ona o tom napsala článek a já jsem vyhrabal a zachránil asi deset knih. Mezi nimi i povídky od mého otce.

I teď, s hlavou v modrém kontejneru, jsem si byl dobře vědom nesmyslnosti svého konání, ale Babičku Boženy Němcové jsem tam prostě nemohl nechat. Ani knihu o Jiřím Šlitrovi, o osudech členů kapely The Beatles, ani životopis Franze Kafky od Maxe Broda či příběh o životě Josefa Floriana, jak ho sepsal Andrej Stankovič. Neodolal jsem ani hezké obrazové publikaci o ptácích od Antonína Pospíšila nebo tenoučké knížce z roku 1897 O původu tvorstva od Fil. Dr. Eugena Kadeřávka. Na tu jsem si ještě venku před domem udělal chvilku času a stálo to za to:

„Smíšenci Arabů a Francouzů nejsou ani tělesně, ani duševně horší než jejich rodičové,“ píše pan doktor. „Černoši, Indiáni, Australové, Evropané s výsledkem trvalým se mezi sebou mísí bez konce tak, že vznikají kmenové noví, na těle i duchu velice prospívající. Mnohonásobně křižují se plemena stará i nová; vždy však rodí se potomci plodní, a to někdy krásnější a četnější.“

Byla by škoda nedozvědět se takové dobré zprávy!

Spoustu dalších děl jsem si ovšem domů odnést nemohl. Taky už na ně nemám v knihovně místo, stejně jako mnozí z nás...

Co s těmi knihami? Možná by to chtělo zřídit nějaké obrovské úložiště literárního odpadu. Třeba by se našli nějací vesničané, kteří by proti uložení knih někde v podzemí v jejich okolí neprotestovali. A my bychom tam ani nemuseli moc často jezdit. Upokojilo by nás vědomí, že ty knihy někde jsou, kdybychom je ještě někdy potřebovali... Co si o tom myslíte? Kocour se tváří, že je mu to jedno, a škrábe na dveře.