3 Týdeník echo - svět

Rok ruských zbraní

TÝDENÍK ECHO

Témata: , ,

Na počátku března uplynul rok ode dne, kdy ruský prezident využil projev před parlamentem pro prezentaci nové generace ruských zbraní. Během onoho roku byla zveřejněna řada zpráv o stavu těchto programů a odborníci i fanoušci vášnivě diskutují, zda jde o významné technické posuny, nebo spíše o propagandu. Na stole se samozřejmě nalézá i otázka, proč vlastně Rusko nové zbraně vyvinulo. Odpověď může být složitější, než se na první pohled jeví, a může ležet v samotných kořenech ruského strategického myšlení.

Nejprve se však věnujme oné šestici „trumfových karet“ (jak nové zbraně překřtil ruský portál Vojennoje obozrenije) a aktuálnímu stavu těchto projektů. Za technicky nejméně převratný se dá považovat systém RS-28 Sarmat, což je klasicky řešená mezikontinentální balistická střela, u které budí pozornost vlastně jenom rozměry a hmotnosti. Při startovní váze přes 200 tun má dopravit zátěž až 10 tun na kterékoli místo světa.

Sarmat tedy náleží do nejtěžší třídy balistických střel a má nastoupit na místo soudobého typu R-36M Vojevoda, známějšího pod výmluvným americkým kódem SS-18 Satan. Střela Sarmat se připravuje řadu let a možná již letos by mohla absolvovat první zkušební start. Do výzbroje se má dostat začátkem příští dekády. Vedle klasických jaderných hlavic bude dopravovat další supermoderní zbraň ze šestice Putinových „trumfů“.

Ta nese jméno Ju-71 Avangard a představuje hypersonické klouzavé těleso, které se pohybuje ve vysokých vrstvách atmosféry a tam dosahuje víc než dvacetinásobku rychlosti zvuku. Lze říci, že jeho pohyb na hranici atmosféry a kosmu trochu připomíná „žabku“ skákající po vodní hladině. Avangard dokáže i v tak obrovských rychlostech prudce manévrovat, což činí obranu proti němu extrémně složitou. Do výzbroje ruských strategických sil má vstoupit letos a má se stát „užitečnou zátěží“ několika typů balistických raket.

Také třetí novinka náleží mezi balistické zbraně, odpaluje se ovšem ze vzduchu, konkrétně ze stíhačky MiG-31K. Střela jménem Kinžal vychází ze známé a velice obávané rakety krátkého doletu Iskander, avšak díky startu ze vzduchu má mnohem delší dosah, a to až 2000 km. Má i vyspělé koncové navádění, jež umožňuje napadat též velké pohyblivé cíle, například válečné lodě. Hypersonická balistická raketa Kinžal je již zavedena ve službě a výhledově se plánuje, že by ji měly nosit i další letouny, mimo jiné bombardéry Tu-22M3.

Schopnost útočit na plavidla má i čtvrtá nová zbraň, ačkoli primárně se s ní počítá patrně pro útoky na přístavy. Jde o něco, co se dá pokládat buďto za malou ponorku bez osádky, nebo za obrovské torpédo, v každém případě ale pohon zajišťuje miniaturní jaderný reaktor, se kterým se tato zbraň může pod vodou pohybovat nesmírně rychle (údajně až 200 km/h), hluboko a na velké vzdálenosti, prakticky po celém světovém oceánu.

Z nečekaného směru

Vůbec největší překvapení znamenal zbraňový systém, který také využívá jako zdroj pohonné síly miniaturní nukleární reaktor. Prezident Putin jej popsal jako střelu s plochou dráhou letu a neomezeným (tedy globálním) dosahem, což demonstroval ukázkový film, kde střela předvedla útok na USA, při němž přiletěla z nečekaného směru, aby se vyhnula protivzdušné obraně. Dá se věřit, že Rusko opravdu vyvinulo něco podobného?

Nesporné je, že na atomovém pohonu letadel a raket se během studené války velmi intenzivně pracovalo v USA i v SSSR, neboť tento princip skutečně sliboval prakticky neomezený dolet. Naneštěstí (nebo spíše naštěstí?) se ukázalo, že je příliš problematický a rizikový, takže se obě supervelmoci této koncepce vzdaly, byť se občas objevila spekulace o možném oživení tohoto nápadu. Zpravodajské služby USA v uplynulých měsících připustily, že mají informace, že se Rusko věnuje takovému projektu a uskutečňuje zkoušky.

Atomový letecký pohon není v principu nic složitého, v podstatě je to „jen“ proudový agregát, v němž se o ohřev vzduchu nestará hoření klasického paliva, nýbrž jaderná štěpná reakce. Pro praktickou realizaci je však nutno překonat řadu překážek, z nichž miniaturizace je možná tou nejméně vážnou. Jako nejzávažnější problém se jeví stínění reaktoru, tzn. zabránění tomu, aby během letu nastalo radioaktivní zamoření okolí.

Cynik by mohl poznamenat, že pokud by situace došla tak daleko, že by se tyto střely dočkaly „ostrého“ nasazení, stejně už by zanedlouho nezůstal na Zemi nikdo, koho by zamoření mohlo znepokojovat. Americké tajné služby ovšem také informovaly, že nová ruská zbraň při testech opakovaně havarovala. Připomeňme, že v letech 2017 a 2018 byla nad Evropou zjištěna malá, prakticky neškodná, ale nikoli zcela zanedbatelná množství radioaktivních izotopů, jež zřejmě měla původ v Rusku. Že by následky nezdařených testů?

Také u poslední z ruských novinek se zdá, že využívá atomový zdroj, v tomto případě mobilní reaktor na nákladním vozidle. Oním „šestým esem“ je totiž výkonný laserový systém, který se může uplatnit mimo jiné v protivzdušné obraně. Zdálo se, že do oné sestavy trochu nezapadá, jelikož ostatních pět novinek jsou v podstatě strategické útočné systémy schopné nést jaderné hlavice, ovšem záhy se dostavilo i pochopení úlohy laseru.

Satelitní snímky totiž prozrazují, že tento komplex je již umístěn nejméně na dvou základnách ruských strategických sil. Vzhledem k jeho velikosti a pravděpodobnému zářivému výkonu se odhaduje, že by měl chránit ruské základny před americkými družicemi, jež slouží pro detekci startů balistických raket, tzn. jako včasná výstraha v rámci protiraketové obrany. Jinak řečeno, ruský laser zřejmě má tyto americké satelity „oslepovat“.

Svérázná soutěž

Pokud první trojice zbraní již měla také oficiální bojová jména, u trojice druhé prezident Putin vyzval ruskou veřejnost, aby posílala své návrhy, jak tyto nové systémy nazvat. Tato svérázná „soutěž“ záhy přinesla své plody. Gigantické atomové torpédo (vyvíjené pod názvem Status-6 a známé i pod americkým kódem Kanyon) tedy dostalo oficiální jméno Posejdon, řízená střela s jaderným motorem a neomezeným dosahem se jmenuje Burevestnik a konečně mobilní laser k ochraně raketových základen se nazývá Pěresvět.

Pro širokou veřejnost představoval Putinův projev nepochybně obrovské překvapení, ale mezi odborníky a fanoušky vzbudila šok vlastně jen střela Burevestnik. O zbývajících projektech se totiž vesměs vědělo. Vývoj kompletů Sarmat, Avangard a Status-6 byl celkem známý, žádnou záhadou nebyly ani práce na laserových zbraních a před časem se objevila též neurčitá zpráva, že může vzniknout letecká odvozenina rakety Iskander.

Už v prvních minutách po senzačním projevu ruské hlavy státu se začaly množit spekulace na téma skutečného účelu nových zbraní. Pro ty, kteří v Rusku spatřují zhmotnění veškerého zla, byla odpověď samozřejmě prostá. Jsou to nástroje vydírání a vyhrožování, pomocí nichž chce Rusko prosazovat agresivní politiku. Podle jiných názorů šlo naopak o odpověď na americkou jadernou doktrínu (Nuclear Posture Review) a o „přípravu pozic“ na budoucí jednání o dalším osudu „pražské“ dohody New START z roku 2010.

Do všech takových debat se celkem zákonitě promítají politická přesvědčení diskutujících, ale jisté je, že strategická rovnováha se zavedením nových ruských zbraní nijak zásadně nezmění. Raketové a nukleární arzenály USA i Ruska totiž pořád postačují na „mnohonásobné“ zničení druhé strany a ani jedna země nemá protiraketové systémy, které by dovedly zastavit víc než jen malý zlomek stovek (hypoteticky) odpálených raket.

Právě zde ale možná leží onen „zakopaný pes“, protože v Rusku se někdy vyskytují obavy, že likvidace toho malého zlomku ruských raket by Američanům pro vítěznou válku mohla stačit. Zní to zřejmě podivně, ale v kontextu ruského bezpečnostního a strategického myšlení to dává smysl. K plnému pochopení tohoto myšlenkového konceptu se však musíme vrátit daleko do historie, a to až do 22. června 1941, do toho osudného dne, kdy se velké strategické kalkulace Josifa Stalina zhroutily jako domeček z karet.

Dosud se vášnivě diskutuje o tom, jaké měl tehdy Stalin opravdu plány a zda útok německých vojsk náhodou jen o pár týdnů nepředešel ofenzivu Rudé armády. Jisté je, že Stalinova armáda byla vybudována jako takřka výhradně útočná, kdežto 22. červen 1941 ji postavil před nutnost strategické obrany. Sovětský svaz sice nakonec dokázal (za cenu strašlivých obětí a za velké podpory západních Spojenců) dovést válku k triumfálnímu konci, jenže onen fatální den zůstal natrvalo zapsán v ruském vojenském myšlení.

Přestože ve Stalinově poválečné politice (a samozřejmě i v politice jeho nástupců) pořád hrála roli snaha šířit marxismus-leninismus, důležitou pozici si tam našla též čistá geopolitika, respektive realistický přístup k bezpečnosti. Historici a politologové se tak dodnes přou, do jaké míry byl vznik komunistických režimů ve střední a východní Evropě motivovaný ideologicky a do jaké míry šlo o snahu Moskvy posilovat svou obranu.

Sovětské (potažmo ruské) politické a vojenské vedení se každopádně již nikdy nechtělo dostat do situace srovnatelné s 22. červnem 1941, tedy být terčem překvapivého útoku, jenž by mohl znamenat zkázu celé země. Nějakou dobu na to stačilo „jen“ pásmo vazalských států, z jejichž území nehrozil útok, jenže příchod mezikontinentálních bombardérů a raket to změnil, jelikož území SSSR mohlo být napadeno takřka odkudkoli. Tak se rozjely známé závody ve zbrojení, které stály i u kořenů dnešních arzenálů Ameriky a Ruska.

Poměrně dlouhou dobu fungovala mezi USA a SSSR „rovnováha strachu“, ovšem v 80. letech přišel Ronald Reagan a jeho „Hvězdné války“. Program SDI (Strategic Defense Initiative) byl koncipován coby ochranný protiraketový „deštník“, jenž by (údajně) mohl zastavit třeba tisíce sovětských raket. Nyní už je známo, že to byl ve skutečnosti zejména ohromný bluf, který měl přimět SSSR k velkým zbrojním výdajům a zruinovat ho (a v tomto směru fungoval výborně), ale sovětské vedení jej pochopilo naprosto jinak.

V souladu s trvalým strachem z překvapivého útoku totiž považovalo SDI za systém, jenž měl Američanům dovolit provést „beztrestný“ první úder. Americké střely by zlikvidovaly většinu sovětského arzenálu a zbývající menšinu, která by měla uskutečnit odplatu, by poté již snadno zastavil americký „deštník“. Není divu, že v SSSR okamžitě dostaly „zelenou“ různé projekty zbraní, které by si s americkou obranou dokázaly poradit.

Vyvíjely se nové těžké mezikontinentální střely přepravující velké počty hlavic, hypersonická klouzavá tělesa, rozmanité zbraně vypouštěné ze vzduchu, vesmírné prostředky nebo výkonné lasery. CIA tehdy dokonce soudila, že SSSR může obnovit vývoj střel s plochou dráhou letu a nukleárním pohonem. A dokonce již za Stalinových časů se zrodil návrh gigantického torpéda s jadernou náloží proti přístavům. Zní to povědomě?

Ano, „Putinova šestka“ má ve skutečnosti původ v nápadech, jež vznikaly už za studené války jako projevy snahy uchovat si kapacity pro odvetný úder, což mělo protivníka odradit od úvah o úderu prvním. Rusové spekulují, že pro onen (hypotetický) první úder by dnes USA použily spíš přesné konvenční zbraně (jako střely Tomahawk), ze soustavné ruské kritiky „deštníku“ a ze zdůrazňování účinnosti vlastních zbraní však lze vyvodit, že v Kremlu stále vládne myšlení diktované obavami z překvapivého „odzbrojujícího“ útoku.

Prostředky, které SSSR v 80. letech vynaložil na zbrojení, sice hodně přispěly k jeho pádu, ale pomohly vybudovat technologický rezervoár, z něhož dnešní Rusko čerpá. Navíc je evidentní, že Rusové hledí na charakter strategických hrozeb v zásadě pořád stejně. Může se to zdát jako nesmyslné, zastaralé či paranoidní smýšlení, ale každopádně je třeba to při hodnocení ruských kroků brát na vědomí, jelikož chybný odhad motivace druhé strany stále patří mezi nejčastější příčiny katastrof v zahraniční a bezpečnostní politice.

 

RZ-Avang.jpg
Ruský prezident Putin při představování hypersonického prostředku Avangard.
Foto: TASS (Tass.ru)

RZ-Kinzal.jpg
Mezi loňské ruské novinky se řadí také letecká hypersonická střela Kinžal.
Foto: Preziděnt Rossii (Kremlin.ru)

RZ-RVSN.jpg
Strategická vojska (na snímku raketa Jars) jsou páteří ruské vojenské síly.
Foto: MO RF (Mil.ru)

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.