Azyl za peníze. V Německu přetekla číše tolerance

Aféra kolem spolkového azylového a migračního úřadu BAMF (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky) se v sousedním Německu rozrůstá do rozměrů, jaké už dlouho žádný jiný skandál neměl. Nedá se vyloučit, že dojde na sestavení parlamentní vyšetřovací komise řízené opozicí, že celá věc bude pár politiků stát kariéru a některé zúčastněné osoby možná i svobodu.

Z politického hlediska je na ráně zejména Bavorák Horst Seehofer, spolkový ministr vnitra, který si závěr své politické dráhy nejspíš představoval podstatně méně dramaticky. Ani pozice kancléřky není úplně jistá, což znamená pro Seehofera ještě větší riziko. Dlouholetá vladařka Německa už v předešlých krizích obětovala několik jiných významných spolupracovníků místo sebe.

Seehofer je ministrem vnitra teprve necelé tři měsíce a fakticky za neutěšený stav BAMF nemůže, je to spíše záležitost jeho předchůdců. Ocitl se ve špatný čas na špatném místě, což mu ale při veřejném hledání viníků nemusí pomoci. V Bavorsku mají být na podzim zemské volby a Seehoferův místní nástupce Markus Söder, který se profiluje protiimigračně, by za Seehofera příliš nebojoval, spíše by byl rád, že jej má z cesty.

Jedním z důvodů, proč je BAMF v tak špatném stavu, je dlouholetá úsporná politika spolkové vlády. Pro pravicového čtenáře to může znít nelibě, ale úspory ve státním rozpočtu nejsou vždycky dobrá věc; záleží na tom, jak jsou provedeny.

Velkým zastáncem „černé nuly“ byl minulý ministr financí Wolfgang Schäuble; pod jeho vedením skutečně Německo zredukovalo svoje zadlužení. Myšlenka se natolik ujala, že se jí drží i nový ministr financí, sociální demokrat Olaf Scholz. Škrty však byly realizovány způsobem, který ohrozil plnění základních funkcí německého státu.

Šrot místo letadel

Musí-li ministr financí nacházet úspory, většinou bere v úvahu to, jak velkou bouři v médiích jeho kroky vyvolají; čím menší, tím větší pravděpodobnost, že sekyra padne právě tímto směrem. To je jeden z důvodů, proč všude po Evropě dochází k podfinancování ozbrojených sil: vojáci jsou poslušní a nedělají „kravál v novinách“. Dosáhne-li rozpočtová nouze stavu, kdy armády nejsou bojeschopné, zklamaní příslušníci v tichosti odcházejí do civilu, kde je čeká lepší obživa. Proto je bundeswehr roku 2018 nepoužitelnou silou, která má místo vozidel a letadel k dispozici šrot.

Podobně postihly rozpočtové škrty v Německu i dříve dobře udržovanou infrastrukturu. Sousloví „marode Brücken, marode Schulen“ se stalo součástí běžného jazyka i v bohatších členských zemích SRN; dálniční most bez údržby nekřičí, že je poškozován na svých právech, ale jen v tichosti chátrá a nějakou dobu jistě ještě vydrží. Dalším terčem škrtů byly úřady. Některé z nich nepochybně právem – německá byrokracie je přebujelá i na evropské poměry – ale svezl se s nimi i BAMF, který už před několika lety měl právě opačný problém, totiž chronickou podinvestovanost.

Ačkoli počet žádostí o azyl v Německu průběžně rostl (2012: 78 tisíc, 2013: 127 tisíc, 2014: 203 tisíc, 2015: 477 tisíc, 2016: 746 tisíc – prozatímní rekord), BAMF byl z hlediska personálu i vybavení dlouho udržován v rozměrech, které by odpovídaly zhruba 50 tisícům kvalitně zpracovaných žádostí o azyl ročně. Už v roce 2014 se na stolech úředníků BAMF kupilo 300 tisíc nedořešených žádostí, agregovaných z minulých let. Migrační krize představovala další lavinu případů a zároveň silný tlak politiků na rychlejší vyřizování žádostí, který nutně vedl ke snížení kvality práce.

Na technickém vybavení úřadu se rovněž šetřilo, takže jednotlivé pobočky měly vážný problém například s porovnáváním otisků prstů žadatelů nebo se svými kolegy v jiných státech EU. Důsledkem byl vznik dodnes nezmapované skupiny lidí disponujících několika oficiálními identitami. Nejznámějším případem je berlínský atentátník Anis Amri, který přejel na předvánočním trhu v roce 2016 celkem 48 lidí kamionem (dvanáct zemřelo, z toho jedna Češka). Ten používal šest různých dokladů totožnosti. Rovněž Tarek Belkacem, pachatel pokusu o teroristický útok v Paříži v lednu 2016, používal v Německu sedm identit a pod různými z nich byl i uvězněn. V celé Evropě měl Tunisan Belkacem identit celkem dvacet, čímž představuje dosavadního rekordmana.

Většina takových případů vícenásobné identity není motivována terorismem, ale snahou „podojit“ sociální systém. Německé úřady každou chvíli ohlásí, že našly dalšího jedince, který pobíral dávky pod různými jmény v různých spolkových zemích.

Zmapování duplicit by vyžadovalo nejprve zastavit další migrační proud a investovat do technického vybavení a vzájemné propojenosti, jakož i odstranit některé legislativní překážky. Ani jedno se zatím příliš nedaří. Není to otázka peněz, německý rozpočet je v přebytku a na tyto relativně malé výdaje by měl. Je to spíše otázka politické vůle.

BAMF se však ocitl v úzkých nejen kvůli nedostatku peněz a času. Masová migrace s sebou nese i jiné problémy. Dobrým příkladem jsou služby tlumočníků. Na vrcholu krize v roce 2016 pocházeli žadatelé o azyl z celkem 181 zemí světa, včetně tak exotických, jako je Rovníková Guinea, Svazijsko, Šalomounovy ostrovy nebo Paraguay. Německý stát rozhodně nedisponuje soudními tlumočníky pro všechny potřebné jazyky a i ti, kteří k dispozici jsou, jsou přetíženi. V takové situaci jde kvalita stranou. BAMF aktuálně využívá služby 5800 tlumočníků, avšak pouze 620 z nich má složené odborné zkoušky. Navíc u mnoha tlumočníků vznikají důvodné obavy, že by mohli být loajálnější vůči svému kmeni či širší rodině než Spolkové republice Německo.

Peníze za lhaní

Kromě zkřížených loajalit je problémem i korupce. Součástí aféry kolem BAMF jsou případy, v nichž tlumočníci brali hotovost za to, že úřadům budou lhát. Rovněž někteří lékaři jsou podezřelí z falešných diagnóz, zejména u psychických poruch, které je velmi obtížně objektivně prověřit.

BAMF má padesát poboček v celém Německu. Aféra začala v Brémách, které mají obecně pověst špatně spravovaného města. Aktuálně je však prošetřováno již čtrnáct úřadů, a to na základě statistických abnormalit v jejich č innosti. Zejména situace, kdy nějaká skupina žadatelů dostávala v daném městě azyl výrazně častěji, než kolik činil celoněmecký průměr, naznačují, že řízení neprobíhalo nestranně. Ne všechny úmyslné nedostatky v činnosti poboček BAMF jsou korupčního rázu. I azylovému úřadu – jako každé regulační agentuře – hrozí nebezpečí, že bude ovládnut právě těmi skupinami, které má
kontrolovat a regulovat. V Brémách měla na chod azylových řízení rozhodující vliv organizovaná skupina iráckých Kurdů, v jiných městech to vypadá na Íránce či Afghánce. Kombinace osobních vztahů, finančních motivací a občasných tvrdších prostředků (nátlak na zaměstnance, kteří se nechtějí „kamarádšoftu“ přizpůsobit) rozhodně může vést k tomu, že celá pobočka úřadu přestane pozvolna sloužit zájmům německého státu a začne připomínat spíše filiálku pašerácké mafie.

Problémy v organizacích většinou začínají od hlavy a BAMF není výjimkou. Bývalý šéf úřadu, Frank-Jürgen Weise, jakož i současná šéfka Jutta Cordtová, jsou podezřelí z toho, že o špatném stavu věcí v řadě poboček věděli a snažili se jej spíše zatajit než řešit. Do médií unikly jejich pracovní e-maily, které neukazují oba zmíněné šéfy zrovna v dobrém světle. Rovněž to, jak úřad hospodařil s přidělenými prostředky, vzbuzuje negativní pozornost veřejnosti. Ačkoli BAMF má peněz objektivně vzato spíše nedostatek, utratil několik desítek milionů eur za poradenskou činnost firmy McKinsey. Pracovníci vyslaní poradenskou firmou si účtovali více než 1000 eur za jeden pracovní den. Řada poboček navíc nevyvíjela dostatečnou kontrolní činnost nad svými vlastními dodavateli. BAMF objednává u místních firem jazykové a integrační kurzy pro běžence, měl by však správně kontrolovat, zda objednané služby byly dodány v odpovídající kvalitě. Bohužel se zdá, že některé pobočky na tuto kontrolu rezignovaly, což může být dáno jak jejich nedbalostí a přetížením, tak i potenciálními dalšími, dosud nerozkrytými korupčními vazbami.

Temný rybník azylového úřadu v sobě nejspíše skrývá ještě další překvapení. Důkladné prošetření celé aféry nezaujatými odborníky by bylo namístě. Podle průzkumů veřejného mínění nedůvěřuje nyní téměř 80 % Němců činnosti BAMF.

Nepříjemná překážka

Pro německou vládu je skandál velice nepříjemnou překážkou, protože právě nyní se na celoevropské úrovni projednává reforma dublinských dohod o azylu. Kancléřka vynaložila značné politické úsilí k tomu, aby prosadila princip trvalého povinného přerozdělování azylantů po EU a směřování k jednotnému azylovému řízení pro celou Evropu. Nyní jí její protivníci mohou namítat, že nedokáže-li zajistit solidní fungování systému u sebe doma, nemůže požadovat ústupky po sousedech. Zejména nový italský ministr vnitra Matteo Salvini, jehož programem je odsun půl milionu běženců z Itálie zpátky do Afriky a který je s Němci obecně na kordy, si takovou příležitost jistě nenechá ujít. Ani od Rakušanů vedených mladým kancléřem Sebastianem Kurzem nelze čekat, že by na německé návrhy přistoupili. Kurz je sice podstatně diplomatičtější než Salvini, ale jeho praktická politika směřuje spíš k maximálnímu uzavření a ochraně evropských hranic než k přerozdělovacím systémům, po kterých touží Brusel a Berlín.

Zda se dozvíme více, záleží nyní zejména na ochotě opozičních stran spolupracovat. K ustavení vyšetřovací komise je potřeba vůle 25 % poslanců Bundestagu. Opoziční strany jich mají podstatně více, celkem 44 %, a navíc by se možná přidal i někdo z poslanců koaličních; kámen úrazu je v tom, že jednotlivé strany se nesnášejí navzájem a nechtějí se příliš podporovat ani ve věcech, které jsou v jejich společném zájmu. Situace tak může skončit tím, že budou podány dva nebo tři konkurenční návrhy na ustavení komise, avšak žádný z nich nezíská potřebných 25 % hlasů, protože jej podali „tamti“.

V takovém případě by kancléřka opět zvítězila svou starou taktikou – vysedět problémy, dokud nepominou. Třináct let, po které už sedí ve svém úřadě, napovídá, že je to taktika velmi účinná.