Éric Zemmour, influencer konce dějin

Říká se, že Francie je jednou z posledních evropských zemí, v nichž ještě existuje politika. Emmanuelu Macronovi se podařilo být zároveň na obálkách velkých publikací v roli designovaného zachránce liberalismu před náporem populismu a zároveň být přirovnáván k Donaldu Trumpovi – což dávalo smysl v tom ohledu, že byl v politickém smyslu outsider a vyhrál volby navzdory stávajícímu stranickému establishmentu.

Macrona pak stálo za to sledovat kvůli novým myšlenkám a koncepcím pro Francii i Evropu, kterými hýřil, či je spíš nadhazoval. Neváhal občas jít proti stávající ortodoxii, nebo se přinejmenším neuzavíral jinačím myšlenkám. Přinejmenším chápal to, že politika musí být víc než jen procedurální, že potřebuje velké, inspirující příběhy. Proto, jak řekl, nemá rád postmodernu s její snahou všechny velké příběhy dekonstruovat a strhnout na zem.

Zároveň se ukázal jako když už ne velmi kompetentní vládce, tak aspoň jako velmi kompetentní převlékač kabátů. Jeho modernizační program po vzpouře Žlutých vest zastoupila relativně konzervativní politika, zejména pokud jde o imigraci, integraci přistěhovalců a ochranu hranic. V létě, když Amerikou zmítaly demonstrace Black Lives Matter a Antify, prohlásil, že ve Francii se sochy strhávat nebudou. Minulý týden jeho ministr školství oznámil posílení výuky latiny a řečtiny.