Výpisky Václava Klause: Intelektuálové versus početná a hlučná skupina lumpeninteligence

Jedny novější výpisky – č. 15 (z roku 2012)

Už jsme blíže k dnešku, témata jsou aktuálnější. V jarním vydání anglického čtvrtletníku The Salisbury Review byly v roce 2012 diskutovány problémy tehdejší britské konzervativní strany pod vedením Davida Camerona. Tyto její problémy jsme cítili i u nás. Nemocí konzervativní strany byla „intelektuální prázdnota“, která byla zesilována tím, že „Cameron nemá žádné silné názory“, nemá žádné přesvědčení (beliefs). Jeho nezvládnutí referenda o brexitu čtyři roky poté to prokázalo i těm, kteří to neviděli včas. Když jsem ho právě v tomto roce navštívil v jeho parlamentní kanceláři, byla celá zelená. Přiznal mi, že tím předvádí svůj pozitivní vztah k zelené ideologii. (Měl bych dodat, že v tu chvíli byla ve Westminsteru nahlášena bomba a já byl svědkem evakuace celé budovy.)

Tento pěkný anglický časopis na jaře 2012 polemizoval i s ambicí dnešního Maďarska vrátit se k „Velkému Maďarsku“ minulosti. Toto Velké Maďarsko podle autora tohoto textu vzniklo až v roce 1867 a zahrnovalo „oblasti, které by Maďarsko bez Rakouska nikdy nemělo“. V těchto oblastech sice byly maďarsky mluvící komunity, ale „leckde maďarsky mluvilo jen 20-30 % obyvatel, nikoli většina“. To mi trochu doplnilo argumentaci ohledně Trianonské dohody, kterou Maďarsko roku 2012 (i roku 2020) považuje za klíčový okamžik 20. století. Dlouho jsem to nechápal.

Mark Bauerlain v The Wilson Quarterly (léto 2012) říká, že „více informací nevede k hlubšímu pochopení věcí, ale k rostoucí chuti ke konzumu známých a snadno pochopitelných myšlenek“. Výsledkem je nárůst povrchnosti. Denis Baron v stejném duchu říká, že „internet otevírá možnost v členství klubu spisovatelů pro všechny. Lidé v tomto klubu ale píší bez editorů, vydavatelů a knihkupců“. To jsem vždy považoval (a považuji i teď) za mimořádně nebezpečné.

John O’Sullivan v článku „Global Governance vs. Democratic Sovereignty“ v březnovém Quadrantu cítí „tichou revoluci globálního vládnutí“, odmítá globalismus (na rozdíl od globalizace) a dodává, že „pouze internacionalismus (pro pochopení říkám, že nikoli transnacionalismus – VK) je slučitelný s demokracií“. Globalizaci vidí jako “lhostejnost k hranicím“.

Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová (rumunsko-němka) hezky napsala, že „jiný jazyk je i jiný pohled, neboť jazyk má jiné oči“. O tom se přesvědčuji i při psaní těchto svých „výpisků“. Psal jsem si je v jazyce, ve kterém to bylo původně napsáno, a teď najednou vidím, že mi často chybí výstižný český výraz.

Mimořádně kvalitní americký (či izraelský) ekonom Michael Mussa byl kromě ekonomie znám i svými vtipnými výroky. Ve čtvrtletníku The International Economy (č. 1, 2012) napsal: „můj nejoblíbenější nástroj hospodářské politiky je modlitba. Není významně méně účinná než jiné nástroje a nemá žádné negativní vedlejší efekty“: Za citát stojí i jeho teze, že „pravda je ve Washingtonu jen jedním speciálních zájmů (special interests) a vyznačuje se tím, že není dostatečně dotována a sponzorována?“. Prof. Mussa byl významný makroekonom chicagské školy, jednu chvíli byl hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu a guvernérem Izraelské centrální banky.

Vždy jsem si mimořádně vážil Nigela Lawsona, bývalého ministra financí ve vládě Margaret Thatcherové, který je celá desetiletí známým kritikem myšlenky eura. (Naposledy jsme se viděli v roce 2016 v Monte Carlu, kde jsme byli hlavními řečníky na konferenci o Evropské unii). Eurozóna není podle něho homogenním regionem, což se silně projevilo v době krize 2008-2009 a i v následné eurokrizi – proto „jediným rozumným krokem je spořádané rozpuštění eurozóny“. Místo keynesiánských opatření chce radikální deregulaci ekonomiky.

Totéž tehdy říkal harvardský Richard Cooper (další můj dobrý přítel) i Bernard Connolly (kterého jsem naopak nikdy neviděl). Podle něho – a mne – „je problémem eurozóny euro“. Tato banální teze říká víc. I on chce hlavně udělat „a regulatory reform“. C. F. Bergsten říká, že „nejsou žádná rychlá řešení“, neboť země jižní Evropy žily dlouho nad svými možnostmi A bylo to v době, kdy „konkurenční schopnost řady dalších zemí světa rychle narůstala“. W. H. Overholt říkal to, co se snažím zdůrazňovat stále: „eurosystém dal obrovskou měnovou výhodu Německu a znevýhodnil země jižní Evropy“. To všechno byly citáty ze speciálního vydání The International Economy.

Polský filosof (a politik, člen Evropského parlamentu) Ryszard Legutko, který jednou vystoupil i v Praze na semináři našeho Centra pro ekonomiku a politiku v brněnské Revue politika (říjen 2012) publikoval „Esej o polské duši“. Je neuvěřitelně kritický k polské situaci. My to takto neumíme, my nadáváme na vládu, i když jde o něco jiného. V naší stálé diskusi o roli intelektuálů (opakovaně zmiňované v těchto výpiscích) nabídl jedno hezké odlišení – intelektuálové versus početná a hlučná skupina lumpeninteligence. Toto odlišení by snad mohlo mnohé s mou kritikou intelektuálů smířit. Další Polák Artur Wolek ve stejném časopise nabídl jiný pojem – „videodemokracie“. Hned mne napadlo, že mluvil o našem Václavu Moravcovi. Představuje to pokus „o eliminaci politiky jako takové“.