Na návštěvě u sousedů – festival ve Štýrském Hradci

19.-24.3. proběhl ve Štýrském Hradci festival domácích filmů a koprodukcí Diagonale, promítal se i slovensko-česko-rakouský Tlumočník

Jsme sousedi, patřili jsme dříve do jednoho kulturního prostoru. Čechů a Slováků je v rakouských Alpách jak naseto, ale přece nás něco dělí. Předně, Rakušáci jsou na svou zemi velmi hrdí. Podobně jako Švýcaři. Dokumentární heimatfilm Dny jako celý rok (Die Tage wie das Jahr) vznikly ve Wanzenau na statku farmáře Neuwirtha. Vyrábí se tu mléko, sýry, chovají se, pochopitelně ekologicky, prasata, ovce a kozy. Neznám podobný český nebo slovenský film, který by s hrdostí vyprávěl o umu sedláka, který dře od pěti od rána do noci a ven ze statku se dostane maximálně se stádem koz nebo na trh do města. Předpokládám, že v českém nebo slovenském filmu by takový člověk vyšel trochu jako blázen. V rakouském filmu je to hrdina naší doby a symbol budoucnosti.

Migrace jako filmový i politický problém

V Rakousku tvoří silnou část produkce filmy o migraci a osudu migrantů. Migrační filmy vyhrály většinu z cen letošního festivalu. Hlavní cenu získal film Chaos (Sara Fattahi), který prostřednictvím proudu vědomí zprostředkovává postřehy tří žen, jedné v Sýrii a dvou Syřanek uprchlých do Rakouska. Dvě emigrantky si stěžují na duševní neduhy (bipolární afektivní porucha), na emocionální jizvy v duši a osamělost v „chladně perfektní zemi“. A všechny tři bloudí, nikomu neubližují a milují bližního svého. Film je sice vizuálně zajímavý, ale téměř nesledovatelný, obtížný. Proud vědomí, vzpomínky, nulová struktura, žádný děj. Přesto tento imigrantský film patřil k jedné z dominant letošního festivalu. Datum premiéry filmu ještě není stanoveno – podobně jako v jiných evropských zemích se v Rakousku natočí celá řada filmů, které se do distribuce vůbec nedostanou. Jediný „negativní“ imigrant mezi desítkami pozitivních byl ruský oligarcha ve výborné komedii Kaviár rusko-rakouské režisérky Eleny Tichonové. Všichni ostatní byli dobří a snažili se začlenit do většinové společnosti. Téma imigrace však zjevně diváky do kin neláká: na rozdíl od Česka nebo Slovenska činil v Rakousku v roce 2017 podíl domácí tvorby v kinech pouze 5,7% a celková loňská návštěvnost rakouských filmů byla 770 000 diváků, tedy hluboce pod čísly u nás. Nejúspěšnější rakouský film roku 2018 (Pomoc, zmenšil jsem rodiče) měl „pouhých“ 124 000 diváků, tedy zhruba pětinu, kterou má běžná česká romantická komedie. Na druhou stranu má Rakousko celkem 19 podpůrných institucí, které pracují s celkem 75 milióny Eur spolkové a regionální podpory. Průměrný budget celovečerního hraného filmu je o něco vyšší než u nás – 2,1 mil. Eur. Filmaři si přesto stěžují, že jejich filmy jsou ze strany státu podporovány příliš málo.

O migraci férově

V našem filmu je situace odlišná, zejména pokud jde o migrační tematiku. Pokud se v našem filmu objeví migrant, bývá divný a směšný. V Rakousku je přece jen velká část společnosti naladěna vůči imigraci pozitivně. Na rozdíl od nás se v rakouském filmu bere migrační tematika smrtelně vážně a politicky korektně. V jednom dílu německo-rakouského seriálu Der Kroatien Krimi (Chorvatské krimi), což je něco jako oblíbené Místo činu, se vyskytuje poněkud nacionalistický chorvatský policista, který z vraždy podezřívá Syřany nebo Iráčany z tábora nedaleko Splitu. Je však dopředu jasné, že utečenec nemůže být pachatelem, a tak se také stane. V německém nebo rakouském filmu jsem dosud neviděl utečence, který by byl skutečně zlý. Buď je nevinný nebo ho ke zločinu dotlačila bílá komunita a využila jeho naivity. Politická korektnost k imigrantům jde v rakouském filmu až na okraj toho, nač jsme u nás velmi citliví: nové ideologie, dokonce jakési politické nalévárny.

Na Diagonale se však objevil dokumentární film, který se snažil imigrační téma uchopit férově. Je to film režisérky Ulli Gladik s názvem Tuzemsko (Inland). Vypráví několik příběhů lidí, kteří imigraci sledují s nevolí, ale bez větší nenávisti. Sami mají před penzí a vadí jim především benefity, které se dnes dostávají přistěhovalcům. Jeden ze tří mluvčích filmu je potomek tzv. cihelných Čechů z poloviny 19.století (Ziegelböhm byla v podstatě nadávka, z dělníků přicházejících z Česka si dělali legraci v rakouských kabaretech). Šlo celkem o cca 100 000 Čechů, kteří se od poloviny 19.století do roku 1918 usadili ve Vídni. Říkalo se jim také vídeňští Češi. Jako pracovní síly a řemeslníci byli vítáni, většinové německé prostředí se však obávalo slavonizace. Pak přišly další vlny československé emigrace do Rakouska – 1948, 1968, 1989. Jde sice jen zlomek z celkového počtu 2 miliónů Čechů a Slováků, kteří od poloviny 19.století emigrovali do cizích zemí, nicméně rakouský film bere principy emigrace velmi vážně.

Jak zdůrazňuje jeden z hrdinů filmu, komunita Čechů a Čechoslováků se v Rakousku dobře asimilovala a s jejich příchodem nevznikly masivní sociální problémy. „Jsme v Rakousku, musíme se přizpůsobit,“ říkali prý českoslovenští imigranti, kteří se do země dostali za komunismu. Sociální problémy s dalšími vlnami emigrace z muslimských zemí a z bývalé Jugoslávie vidí však pamětníci kriticky. „Nemají zájem pracovat, berou jen sociální dávky,“ říká jeden, Christian. „Vytvořili autonomní komunity, do kterých se není možné dostat. Mají své zákony. Můžete jít třeba k tureckému holiči, sedět tam půl hodiny a nakonec vás nikdo neobslouží,“ tvrdí. Jedna z hrdinek filmu nemusí přistěhovalce ze zemí bývalé Jugoslávie. „Celé dni sedí v baru, nikde nepracují, a přesto jezdí v BMW,“ říká. Na to, že někdo nepracuje a bere sociální dávky, jsou mluvčí ve filmu extrémně citliví, protože sami museli celý život tvrdě pracovat.

Celkově se film snaží o odpověď na to, proč se všichni tito bývalí voliči socialistů od sociálně demokratické strany odvrátili. Socialisté dřív zastupovali zájmy „dělnického hnutí“ a drobných lidí, dnes to neplatí. Bývalí voliči socialistů nalézají vstřícnější postoj u lidové strany ÖVP nebo Svobodné strany Rakouska FPÖ (od roku 2017 vládnou obě strany v koalici). Svou důležitou roli hraje odkaz rakouského populistického politika Jörga Haidera, který je pro část běžných Rakušanů stále hrdinou. Socialisté už prý nehájí zájmy obyčejných lidí, protože jsou spojeni s nadnárodními firmami a podporují, aby do země přišlo co nejvíc migrantů – tedy levné pracovní síly pro nadnárodní firmy. Je zajímavé, že lidé z této vrstvy (drobní podnikatelé, řemeslníci a živnostníci) ve skutečnosti nemají žádný zájem na vzrůstu pravicových a nacionalistických nálad, nicméně dosavadní cestu Rakouska vstříc migraci odmítají. Filmů líčících skutečné nálady společnosti je však málo. Odpůrci migrace jsou většinou ve filmu líčeni jako mírně zaostalí nacionalisté – jak v Rakousku, tak v Německu. O filmu Tuzemsko to však naštěstí neplatí.

Štýrský horor podle Elfriede Jelinek

Na opačném pólu uvažování stojí film natočený podle opusu magnum rakouské spisovatelky a nositelky Nobelovy cen za literaturu Elfriede Jelinek Děti mrtvých (Die Kinder der Toten) z roku 1995. Elfriede Jelinek se sama aktivně zapojila do akcí proti FPÖ a proti nebezpečí nacionalismu a neonacismu. V románu zpracovala rakouskou historii formou strašidelného hororu. Ožívají tu oběti holocaustu jako nemrtví –upíři a strašidla – a pohybují se mezi živými, někdejšími pachateli. V téže době skutečně vystupují ti, kdo přežili holocaust, a jejich potomci s hromadnými žalobami proti Švýcarsku, které doposud ve svých bankách zadržovalo zlato židovských obětí.

Stejnojmenný film, který v dubnu vstupuje do rakouské distribuce, režíroval Pavol Liška a Kelly Cooper z newyorské experimentální divadelní scény The Nature Theater of Oklahoma. Jde o formálně důsledný a hravý záznam motivů z románu pomocí filmové techniky Super 8, v němž silnější roli než nacistická minulost a holocaust hraje podivnost štýrské kultury a jejích hrdinů. Řidič vyvážející skupinu hostů penzionu do hor se srazí s autobusem holandských výletníků. Domácí heimatfilm je v tomto filmu zcela položen na lopatky, není tu ani stopy po prázdninovém horském ráji Štýrska, ale jen lidská zoologická zahrada cpoucí se řízky a palačinkami, podivní, poznamenaní lidé – trochu v tradici amerického nezávislého sci-fi zombie horroru Super 8 (J.J.Abrams) z roku 2011. I formálně jde o experiment: ve filmu se nemluví, je slyšet jen hudbu, zvuk potoka nebo kroky. Němý komiks s titulky, v němž se mísí živí s mrtvými, Židé s potomky nacistů a lidmi, zabitými v evropských dějinách, to vše pobarvené hudebním doprovodem štýrské lidové kapely, která tu vyhrává od začátku do konce trochu ve stylu Kusturicova Undegroundu. Vrcholem třígrošového horroru je setkání obtloustlého lesníka se dvěma mrtvými syny, fantaskní průvod zombiů a také příchod syrských uprchlíků – údajně básníků, kteří jsou pochopitelně nejpozitivnějšími postavami této zvláštní historie.

Ekologické filmy

K vrcholům festivalu patřilo uvedení dokumentárního filmu Nikolause Geyerhaltera Země (Erde). Výrazný zástupce rakouské ekokinematografie se ve svém novém filmu věnuje přesunům zeminy – ročně na zemi mění místo 156 miliónů tun. Film se odehrává na několika místech zeměkoule – například v San Fernando Valley v Kalifornii, kde na 2000 hektarech vzniká obří město, dále na stavbě železničního basis tunelu Brenner nebo v dole na mramor v italské Carraře. Nechybí ani uhelná sluj v Gyöngyös v Maďarsku, důl na měď v Minas de Riotinto ve Španělsku nebo úložiště radioaktivního odpadu Asse ve Wolfenbüttelu v Německu, kde k dnešnímu dni leží 126 000 sudů se slabým a středně silným radioaktivním odpadem na dně bývalého solného dolu a nikdo neví, co bude dál. V posledním příspěvku o těžbě nafty z písků v kanadském Fort McKay režisér zjevně narazil – toto jediné místo zůstalo filmařům uzavřené a muselo se točit v podstatě poloilegálně jen na místech, které společnost již opustila. Takže nevidíme samotnou těžbu, spíš spoušť, která po těžařích zbyla. Všichni, kdo se na přesunech země účastní, věří, že činí dobro pro budoucnost lidstva a pro jeho prosperitu. Předák v maďarském dole vysvětluje, že v cestě bagrů a rypadel sice leží zkameněliny stromů, jsou ale jen 5 miliónů let staré. To pro něj není argument, protože dinosauři vymřeli před 65 milióny let, takže stromy jsou jen „předměty ležící v cestě“. „A co když se příroda vzepře?“ ptá se naivně režisér jednoho těžaře. „Je tu vždycky větší a ještě větší přístroj a pokud ani ten nestačí, je tu dynamit,“ odpovídá předák. Na filmu je sympatické, že z postav těžařů nedělá hlupáky nebo šílence. Vesměs úctyhodné stavby a důlní zařízení jsou v některých případech přístupné pro veřejnost (Minas de Riotinto). Ty největší stavby jako třeba měděný důl společnosti Rio Tinto v Mongolsku (Oyu Tolgoi) ve filmu chybí, protože hlavní důlní lokality jsou přísně střežené.

Další důležitý dokument Moře stínů (Sea of Shadows) natočil rakouský dokumentarista Richard Ladkani pro společnost National Geographic a v rakousko-americké koprodukci. Jde o válku o kriticky ohrožený druh malých velryb totoaba, které žijí pouze v Cortézově moři v Mexiku. Totoaba čili smuha MacDonaldova a vaquita marina neboli sviňucha kalifornská jsou ceněné komodity v Číně. Části ryb mají mimořádnou hodnotu v tradiční čínské medicíně a kuchyni. Zisky z nelegálního obchodu s totoabou jdou do výšky stovek miliónů dolarů. Čínská mafie sídlící v mexické Tijuaně se s pomocí místních (dříve kokainových kartelů) účastní na ilegálním lovu pomocí obrovských tenatových sítí a na letecké přepravě. Film sleduje akce společnosti Sea Shepherd (Mořský pastýř), která je vybavena specializovanou technikou na odhalování nezákonného lovu. Ve hře je i ruská a italská mafie, ale situace je společensky nepřehledná, protože rybáři jsou většinou na straně těch, kdo jim dává práci. Válčí se pomocí pistolí, sítí, dronů, člunů. Mexická hlava rybího kartelu – Oscar Parra – je ve filmu vidět jen na fotografiích, štábu se k němu dostat nepodařilo. Oba dva dokumentární filmy vyprávějí příběhy o tom, jak člověk ovlivňuje přírodu a že lidské zásahy do ní jsou nevratné. První z nich půjde v klasické distribuci v kinech, druhý je především televizní. Celkově se ukazuje, že rakouský film je silný zejména v dokumentárních formátech, tedy tam, kde může ukázat svou aktuálnost při natáčení na různých místech planety.