Trapné lásky muka. Příběh lásky Karla Čapka

Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“

Slečna není zas tak překvapená. Jednak si ho párkrát všimla v hledišti a zdálo se jí, že se na ni dívá jaksi jinak, to dívky poznají. A tu „podivnou tvář, plnou ohromných očí a dětských úst“ už znala z fotografií, které prošly novinami a časopisy (to už v nich fotografie byly) – a také asi věděla, že je to kolega jejího otce, ostatně také Karla, z novin. Prostě se nechala doprovodit domů, pak se ve vší počestnosti rozloučili a tak to pokračovalo ještě nějaký čas. Jí bylo sedmnáct, jemu třicet.

Celý text čtěte na EchoPrime nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo.