komentář
Městečko na svahu vypadalo pokojně, dva kostely, jeden protestantský, druhý katolický, v něm, jak jste pak zjistili, rokoková výmalba od Franze Antona Maulbertsche, pilného malíře, od něhož je v pražské Strahovské knihovně vymalován Filozofický sál, z čehož lze vidět, v jak propojené ekumeně jsme kdysi žili.
Foto: Foto: Jiří Peňás
6
Na severozápad od Balatonu se rozkládá vinařská oblast Badacsony, která je vulkanickým dnem prehistorického jezera, z něhož vybublaly kužele sopek. Trochu to připomíná redukované České středohoří, kdyby ho nepostihla industrializace a jiné nepříjemnosti – třeba výměna části obyvatel. Největší kopec v kraji se jmenuje Szent György-hegy, tedy Svatého Jiří; a ten zas trochu připomíná bachratější Říp, včetně toho udatného Jiřího, vítěze nad drakem, kterému je Říp také zasvěcen, jak to tak u kopců kdysi pohanských bývá. Polský gurmán a spisovatel Robert Makłowicz si tam koupil kousek vinice, takže tam jezdí a ve skvělé knize, takové, jakou by člověk rád napsal sám, Café Museum (česky vyšla roku 2014), píše, jak jsou ty kopce barevné, zlaté a zelené, porostlé slunečnicemi a vinnou révou a jinde se na jejich úbočích vlní zežloutlá, skoro bílá tráva a pasou se tam ovce, které skoro nejsou vidět, jak splývají s těmi málobarevnými tóny. A prý tam také viděl stáda maďarských buvolů šedé barvy, této odrůdě se říká szürke marha, šedý dobytek, i když jeho hlavním atributem jsou hlavně obrovské špičaté rohy.
Bohužel z vlaku to začátkem února působilo všechno mnohem střízlivěji, ani ty buvoly jsem neviděl, ale svoji zajímavost to bezpochyby mělo. Vlak jel z Keszthély do města Tapolca, tedy z Kostelce do Topolce, kam jsem byl zlákán místní atrakcí, podzemním jezerem, o němž jsem se dočetl na příslušných místech, tedy na internetu. Jsem velkým ctitelem věcí chtonických čili podsvětních, a je-li kde jakákoli jeskyně či propast, lezu do ní. Tahle ještě byla zvláštní v tom, že byla přímo ve městě, dalo by se říct na hlavní křižovatce, a sestupovalo se do ní z jednoho domu po schodech dolů jako do sklepa. Však taky byla objevena, když si začátkem dvacátého století chtěl nějaký Topolčan vykopat na dvoře studnu a kopal a kopal, až se prokopal do jiného světa. Vykopal podzemní jezerní říši, o níž do té doby vědělo jen nějaké to podzemní božstvo, které se hned odstěhovalo, a několik střevlí potočních, které tam pronikly z místní kanalizace. Teprve před sto lety se tedy přišlo na to, že podzemí města je provrtáno jako ementál a napuštěno vodou jako vícepodlažní cisterna, takže to trochu připomíná naši Punkvu, ale není to Punkva, neboť nejde o podzemní řeku, ale opravdu spíš o to undergroundové jezero.
Když to Maďaři v roce 1903 objevili, tak vodu nevypumpovali ani nevypili, nýbrž usoudili, že by se po hladině dalo jezdit na loďkách, čímž by město získalo nějakou zábavu. Nutno říci, že si na tom dali záležet, jeskyni opatřili decentním osvětlením, takže vypadá jaksi divadelně, a od konce třicátých let se tam již jezdilo na lodičkách. Zhruba před deseti lety postavili nad sklepním jezerem takový menší kulturák s přednáškovým sálem, kde zájemce o projížďku na loďce vyslechne nejprve hodinovou přednášku o podzemní speleologii, v maďarštině samozřejmě, a teprve pak mu půjčí to pádlo. Mně to ale nevadilo, já se nechám vždycky rád inteligentně poučit, třeba i v maďarštině. Samotná projížďka, při níž výzkumník statečně uvádí loďku do chodu pošťuchováním zapůjčeným pádlem, už je proti tomu rutina. Ale stojí to za to.
Onen Robert Makłowicz píše, že si v Tapolce dal talíř kakashere pörkelt, „přímo bravurně dušených kohoutích varlat v takzvané krátké omáčce, a zřetelně v ústech rozeznával, že podle starobylého zvyku se cibule z Makó nesmažila na slunečnicovém oleji, ale na sádle z prasat mangalica a v něm rozpuštěné mleté paprice“. S jídlem byl tedy spokojen. Já jsem si kohoutí varlata nedal, neboť jsem nevěděl, že něco takového se dá jíst, a bájné chlupaté prase mangalica, o jehož existenci však vím dlouho, jsem bohužel na své cestě západním Maďarskem živé rovněž neviděl. Ale spokojen jsem byl také. Jak s perkeltem, tak s halászlé nebo s paprikášem, což je má obvyklá objednávka v Uhrách, ale nejslastnější pocity jsem zažíval s vynikajícím makovým závinem s ořechy v jedné obyčejné hospodě, csárdě, pod hradem Sümeg, jehož silueta tvoří markantní znak kraje mezi Balatonem a Györem.
Vrcholy vystupujících vulkanických kopců byly ideálními místy, kam umístit hrady, z nichž šlo přehlédnout krajinu, zda se po ní neblíží nějaká nomádská horda. Sami Maďaři byli původně takovou hordou nájezdníků, která se v desátém století převalila půlkou Evropy, zanechávajíc za sebou spoušť a spáleniště. Když se je však spojenými silami evropskými, včetně pluku českých jezdců, podařilo jednoho dne v srpnu roku 955 na Lechu u Aušpurku drtivě porazit, došlo k zázračnému obratu a z divokých lučištníků na malých koních se stali usedlí křesťanští rolníci, vinaři a chovatelé domácích zvířat. Tato domestikace prospěla jim i této části Evropy, ale jako by za svůj pozdní a poněkud neurvalý příchod (roznesli na kopytech mj. Velkou Moravu) museli v průběhu dalších dějin platit – a platí doposud. Jimi osídlený karpatský lavor byl první na ráně, aby čelil dalším a dalším nájezdníkům z východního či jihovýchodního směru, toho nekonečného a nevyčerpatelného zdroje přísunu nejrůznějších etnik, která dostala (a dostávají) zálusk na žírné lány evropské. Tak se sotva tři století po usazení v Panonii přihnali Mongolové čili Tataři, kteří skoro vylidnili celé Uhry, takže když zase po roce 1242 na svých konících odtáhli, mohlo se zničené Maďarsko „znovu založit“, jak to píše historik László Kontler ve svých Dějinách Maďarska (česky 2001).
Hrad čili várSümeg, kterému můžeme říkat Šimek (a Grossmann), byl založen právě po tatarském vpádu, aspoň tedy první zmínka je z roku 1292. Staletí pak stál a strážil krajinu, přičemž na své největší úkoly čekal do 16. století, kdy se do Uher přivalili Turci. To se pak stal významným hradem celého Zadunají a exilovým sídlem veszprémského biskupa, když mu Turci obsadili sídelní město. K tomu účelu si nechal postavit barokní palác pod hradem, ve kterém bydlel až do roku 1762, kdy už zase Turci byli z Maďar společnými silami vytlačeni. Tuhle část Uher se Osmanům nikdy okupovat nepodařilo, i když snahy o to byly, nejpozději při tažení na Vídeň roku 1683, odkud s pomocí Boží a Poláků museli neslavně odtáhnout. Hrad Šimek pak hrál nějakou roli při Rákócziho povstání na začátku 18. století, ale to už by byl příliš komplikovaný výklad. Po něm byl dvě stě padesát let v rozvalinách, až ho začali v 60. letech, tedy za lidového Maďarska, opravovat, což se jim docela povedlo. Působí jako řekněme zachovalá zřícenina, kde lze vybírat vstupné.
Foto:
e
Když na ni vystoupáte po kamenité cestě a zaplatíte to vstupné, je nejzajímavější především pohled dolů, na nekonečně se táhnoucí rovinu, jež měla nyní, v zimě bez sněhu, barvu hnědou a jílnatě šedivou. Městečko na svahu vypadalo pokojně, dva kostely, jeden protestantský, druhý katolický, v něm, jak jste pak zjistili, rokoková výmalba od Franze Antona Maulbertsche, pilného malíře, od něhož je v pražské Strahovské knihovně vymalován Filozofický sál, z čehož lze vidět, v jak propojené ekumeně jsme kdysi žili. V dáli bylo vidět nádraží čili állomás, jak už jsem se naučil.
Zrovna přijížděl vlak. Zdálo se mi, že z něj vystoupila skupina podsaditých chlapíků, kteří okamžitě sedli na koníky, jež měli schované za nádražní budovou. Vyskočili na ně, chvíli se jakoby rovnali a pak se tryskem vyřítili směrem k hradu. Od kopyt se zvedal prach, takže je zprvu zahalil a vypadali jako hejno sarančat, ale brzy již bylo možné rozeznávat jednotlivé jezdce, ba hledět do jejich širokých obličejů ozdobených kníry jako podkovami. Už bylo slyšet jejich divoký ryk a hrůzu nahánějící výkřiky. A již i první sprška šípů vypuštěná z jejich dalekonosných luků se snesla na doškovou střechu hradu. Ržání koní a pronikavý a čpavý zápach se nesl až k hradbám a zesiloval pocity hrůzy a děsu, které příslušníci této stepní sebranky šířili. Již někteří malomyslní obránci omdlévali a mysleli na to, že by bylo lepší se vzdát, vždyť co by nám mohli udělat, ukažme jim, že nejsme žádní xenofobové, přivítejme je, pusťme je do hradu, herzlich wilkommen, liebe Gäste, začal blábolit jeden námezdní lancknecht, jenž měl velet obraně. Už by vpustil nájezdníky do hradu, když vtom mohutný a tukem z mangaliky vykrmený gróf Viktor O. mocným hlasem zvolal: Soha nem lesz! Toho nikdá nebude!, načež se jako obrovský sud vyvalil proti útočníkům, kteří se rozprchli a pelášili směrem k nádraží. Tak to se stalo na hradě Šimek.
Další články autora Jiřího Peňáse si můžete přečíst zde
komentář
00:01
