1 Svoboda slova v Británii

Británie, země, kde zapomínají svobodu projevu

Témata:

Po státem nařízeném zabití nemluvněte Alfieho Evanse je případ Tommyho Robinsona v krátké době už druhým, kdy se britská média a vzdělané třídy diví, že se svět diví. Může za to ošidná propojenost dnešního globalizovaného světa. Na jedné straně si lidé kdekoli mohou číst o čemkoli na světě a, dalo by se říct, nic se neutají. Zejména to, co se děje v anglosaském světě, jehož jazyk je linguou francou současnosti. Agitátoři v různých zemích to také využívají. #FreeTommyRobinson je pravicovým #JeSuisCharlie, jen to občas působí jako zástupná mobilizační aktivita než výraz solidarity – nechce se třeba věřit, že by mnoha Holanďanům ležel osud Tommyho Robinsona na srdci tolik, aby z toho Geert Wilders dělal velkou kauzu.

Propojenost je ale ošidná v tom, že známe fakta (v lepším případě), ne však prostředí a kulturu. Lidé dělají po celém světě plus mínus podobné vtipy o zkorumpovaných politicích a tupé byrokracii, ale politici a úředníci určitě nejsou ve všech zemích stejně špatní.

V případě Tommyho Robinsona lze jeho uvěznění, jež se na první pohled zdá být tak podezřelé, vysvětlit standardním zákonným postupem. Ale zvláštnosti vlastní kultury nám unikají, je stejně obtížné je vnímat jako vzduch, který dýcháme – a to platí nejen pro plebs, ale částečně i pro vzdělané vrstvy. Jejich argumentace obsahuje více zvláštností, než si uvědomují.

Dva příklady: Robinson byl zadržen pro přestupek nazývaný v britském zvykovém právu „breach of peace“ – narušování veřejného pořádku. Jak uvádí jeden britský právník na internetu, „soudy potvrdily, že se vztahuje i na situace, kde je například možné se rozumně domnívat, že demonstrant nebo protestující může vyvolat násilí, a to i proti sobě. To, že Robinson provokativně filmoval obžalované a streamoval to na Facebooku pro osvětu příslušníků svého kultu, je událost, o níž by bylo možné tvrdit, že povede k narušení veřejného pořádku.“

V americké tradici je však právě přesně toto situace považována za nepřijatelnou formu omezení svobody projevu známou jako tzv. heckler‘s veto – když je někomu zabráněno v jeho projevu či demonstraci proto, že lze očekávat, že někdo jiný, kdo s ním nesouhlasí, na něj bude negativně reagovat. Americký policista by musel vážit udržení veřejného pořádku na straně jedné vůči svobodě projevu, dokonce i „provokativního“, na straně druhé. Britský policista, jak vidno, nemusí. A kdyby nebyl Robinson zadržen pro narušování pořádku, nedostal by se soud k tomu, aby mu je překvalifikoval na pohrdání soudem a Robinson by nebyl ve vězení, protože – tvrdí jiní – narušování pořádku by nebylo porušením podmínky, na rozdíl od pohrdání soudem, za něž tu podmínku dostal.

Druhý příklad: Experti a po nich komentátoři zdůrazňují, že trest za pohrdání soudem pro lidi, kteří ho mohou ovlivnit či dokonce zmařit jeho průběh nevhodným informováním, je v anglosaském světě ta nejběžnější věc pod sluncem. Když ale o tomto problému loni v září psalo na webu BBC, obsahoval článek jeden jediný příklad zmaření soudu posty na sociálních sítích. A uváděl, že nejvyšší státní zástupce vyzval soudce, policisty a ochránce práv obětí trestné činnosti, aby mu takové případy uvedli. Asi to tedy tak úplně nejběžnější věc pod sluncem není.

Jedna z věcí, kterou Robinsonův případ vlastně zakrývá, je, že Británie nemá silnou kulturu svobody projevu. Zní to nepravděpodobně, když první, co člověku asi vytane na mysli, je Speaker‘s Corner v londýnském Hyde Parku a podobné motivy z turistických průvodců. Ale tak to prostě je. Ví to každý, kdo k tomu kdy přičichl, a je to snadné přesvědčivě ukázat díky tomu, že je po ruce srovnání. Spojené státy, vyrostlé ze stejné kultury a mluvící stejným jazykem, mají svůj První dodatek Ústavy, jehož obdoba v Británii neexistuje a nikdy neexistovala. Že to, co lze v USA říct, v Británii nelze, je letitý truismus.

Svobodu projevu může stát omezovat přímo, trestním právem a zásahem svých orgánů. Taky ale může být omezena nepřímo, v občanskoprávních sporech, kde kolidují (řečeno po našem) právo na ochranu osobnosti a svoboda projevu. V těch sporech sice soudce jen rozsuzuje dvě proti sobě stojící strany, ale stát jejich průběh nepřímo určuje svými zákony a soudci, které jmenuje. A Británie je známa tím, že v těchto sporech (v anglosaském právu se používá termín libel) justice dává nesmírně silné postavení stěžovateli. Proto je eldorádem firem a oligarchů z celého světa, kteří chtějí někoho nepohodlného umlčet. Zabránit nějakému projevu v angličtině znamená rapidně omezit jeho globální dopad. A v éře internetu je snadné argumentovat, že proti čemukoli publikovanému kdekoli na světě je možné se bránit v Británii; jejím soudům stačí, když stěžovatel doloží byť jen nepatrný počet britských čtenářů. Takže tu žaluje v Londýně saúdskoarabský miliardář Američanku, tu ukrajinský oligarcha ukrajinské noviny. Důkazní břemeno je zcela na žalovaném. Samotná vidina soudních nákladů vytváří dostatečnou atmosféru odstrašení.

Známý je případ nedávno zesnulé americké politoložky Karen Dawisha, která v respektovaném nakladatelství Cambridge University Press vydala pět knih. S šestou ale narazila – jmenovala se Putinova Kleptokracie a šéfredaktor jí napsal, že knihu, "jejíž základní tezí je, že Putinovo bohatství bylo založeno na vztazích s organizovaným zločinem," si kvůli obavám z právních sporů obává vydat. Vyšla nakonec v americkém nakladatelství Simon & Schuster.

Ale řada sporů nemá žádné politické konotace ani nesouvisí s politickou korektností. Tak například v letech před velkou finanční krizí dokázala jedna islandská banka u britských soudů zastavit kritické články v jedné dánské publikaci, které banku charakterizovaly jako rizikovou. A měly pravdu, banka pak stáhla islandskou ekonomiku ke dnu a její vkladatelé – včetně britských – nemohli být díky soudu včas varováni.

Tento „libel tourism“ je už tak proslulý, že dva americké státy, Ohio a New York, schválily zákony, podle nichž lidé, kterým britský soud přiznal odškodné, se nesmí hojit na majetku svých obětí v dotyčných státech, pokud tam nějaký mají. V samotné Británii se to stalo předmětem politické diskuse a snah o reformu i v parlamentu. Vývoj ohledně svobody projevu jde ale směrem přesně opačným. Takovým, že kdyby někdo chtěl tvrdit, že svoboda projevu je britská hodnota, nenašel by pro to žádné argumenty. Naopak by musel dojít k závěru, že britské hodnoty – aspoň hodnoty zastávané politickými, akademickými a úřednickými elitami – jsou právě opačné.

Velká Británie má rozvinutou legislativu postihující takzvané hate crimes, projevy nenávisti. V devadesátých letech, kdy se u nás tento pojem zaváděl do trestního zákonodárství, vzbuzoval kontroverze – a to šlo pouze o nenávistnou motivaci u činů, jež už byly samy o sobě trestné. Chceme trestat lidi za činy, nebo za myšlenky? A jak je zjistíme? Tak se ptali (převážně) laici a (převážně) odborníci odpovídali, že to půjde a musí jít, protože je to moderní trend. V Británii dali vale pochybnostem, do zločinů z nenávisti se pustili s vervou a dnes jsou ve stadiu, kdy trestají myšlenky.

Jeden aspekt je rozvoj sociálních sítí. Lidé se na nich mají pocit, že něco jen napsali na počítači nebo mobilu. Ale britská policie a justice se na to dívá, jako by to bylo řečeno tváří v tvář. Dalším posunem byla tendence k subjektivizaci vnímání trestného činu. V roce 2000 bylo v definici trestných činů z nenávisti přijato doporučení opírat se více o vnímání oběti než o vnímání zasahujícího policisty. Zákon z roku 2003 pak činí trestný čin z toho, když někdo úmyslně druhému působí „nepříjemnost, mrzutost nebo zbytečnou úzkost“ (to jsou slovníkové překlady termínů, který pochopitelně mají preciznější právnický význam). Nyní platnou definici trestného činu z nenávisti vyvinula v roce 2014 britská obdoba Policejní akademie a schválila ji britská ministryně vnitra Amber Ruddová. Zní, že jde o čin „spáchaný vůči osobě či majetku, který je motivován nepřátelstvím vůči někomu založeném na jejich tělesném postižení, rase, náboženství, genderové identitě nebo sexuální orientaci, ať je tak vnímaný obětí nebo jakoukoli jinou osobou.“ Má dva stupně, „netrestný nenávistný incident“, který sice nevyústí v trestní stíhání, ale policie ho musí vyšetřit a zdokumentovat, a trestný čin z nenávisti v pravém slova smyslu.

Vidíme zde dva nápadné rysy. Za prvé, že nenávistí se rozumí jen nepřátelství vůči určitým, taxativně vymezeným skupinám či charakteristikám, nikoli nenávist jako taková. A za druhé, jde o potenciální trestný čin, pokud tak připadá doslova komukoliv.

Policejní činitelé a politici také pravidelně dodávají, že důležitý je vždy kontext. Ale nezdá se, že by to vždy dokázali nebo chtěli správně uplatnit. O tom se přesvědčila samotná Amber Ruddová, když její projev na stranickém kongresu v roce 2016 nahlásil jistý cambridgeský profesor jako trestný čin z nenávisti. „Měl jsem pocit, že politici používají nenávistné projevy, aby obrátili Brity vůči cizincům, a myslel jsem si, že to může být proti zákonu,“ řekl profesor médiím. Policie se tím zabývala, neboť uvedená směrnice jí ukládá stížnost zúřadovat „bez ohledu na to, zda stížnost podala oběť a zda existuje nějaký důkaz, který by takový incident identifikoval.“ Policii trvalo tři měsíce, než záležitost uzavřela s tím, že se zločin nestal.

Jiní takové štěstí nemají. V roce 2016 bylo zadrženo a vyslýcháno nejméně 3300 lidí jen kvůli podezření z nenávistných přestupků či zločinů spáchaných na internetu. Polovina jich byla trestně stíhána; kolik bylo odsouzeno, se mi dohledat nepodařilo.

Celkem pochopitelné jsou případy, kdy byl někdo odsouzen za to, že proti někomu organizoval nenávistnou kampaň na sociálních sítích nebo vyhrožoval násilím. I když i to, zdůrazněme, jsou činy, které by třeba v absolutistické kultuře svobody slova, jaká je v USA, stíhány nebyly. Ale byly i bizarnější případy. Třicetiletý Skot Mark Meecham bývá někdy charakterizován jako komik, ale byl to spíš jen amatérský youtuber. Rozhodl se potrápit svou dívku, která se ráda rozněžňovala nad svým mopslíkem. A tak, když byla pryč, začal psa učit zdvihat tlapku k nacistickému pozdravu a reagovat na větu „Židi do plynu“. Nahrál to na video i s vysvětlením, jak ho to napadlo, a pověsil na YouTube. Letos v dubnu byl odsouzen k pokutě 800 liber. Soudce video charakterizoval jako „odporný trestný čin maskovaný jako vtip“ a použití psa označil za snahu „zkalit vodu“.

Jiný případ se dostal k soudu v Liverpoolu. Devatenáctiletá Chelsea Russellová byla odsouzena k osmi týdnům veřejných prací, zákazu vycházení, nošení elektronického náramku a zaplacení nákladů řízení i tzv. příplatku pro oběť za to, že na svůj Instagram umístila citát z rapového textu. Byl to ošklivý rapový text, mluvilo se v něm o zabíjení práskačů a okrádání bohatých a používalo se v něm slovo „nigga“. Video od rappera jménem Snap Dogg je nicméně stále dostupné na YouTube – i v Británii – a jelikož jsou takových rapů tisíce, nikdo to neřeší. Dívka postovala ta slova na svůj Instagram jako výraz vzteku a zármutku nad tím, že v jejich čtvrti auto zabilo třináctiletého chlapce a nikdo z toho nebyl obviněn. Teenageři takové věci dělají. Nějaký anonymní dobroděj ale poslal screenshot policii. Zde se jím zabývala policistka Dominique Walkerová ze zvláštní jednotky pro zločiny z nenávisti. U soudu vypověděla: „Jako černoška považují tato slova za pobuřující a znepokojivá. Tato slova jsou pobuřující pro černé i bílé lidi.“ Je už jen detail, že svědkyně považuje za nutné zdůraznit, jaká je její rasa, navíc aniž by si uvědomovala ironii toho, že stejné rasy je i autor dotyčného pobuřujícího rapu.

Zde je zmiňovaný princip, že skutek je nenávistný, když přijde nenávistný komukoli, využit k podivnému postupu – tím, o jehož subjektivní pobouření se soud opírá, je policista. Kdo četl v v 80. letech zprávy VONSu, vybaví si, že při soudech s disidenty bylo pobuřování dokazováno tak, že vystoupili dva svědci-estébáci a řekli, že obžalovaného sledovali a byli pobouřeni. Teď je to tedy možné v Anglii. Vlastně to nepřekvapuje v zemi, kde policejní útvary na svých twitterových účtech otevřeně varují občany, aby si dávali pozor na to, co píší. A kde se v roce 2015 tehdejší poslanec Labouristické strany Simon Danczuk vyjádřil, že „svoboda projevu není nezadatelné právo, ale privilegium, s nímž je třeba zacházet opatrně.“


/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.