„Všechno směřuje k potlačení rozdílů, limitů a hranic“

UNIKÁTNÍ KNIHA PROMĚNY SVĚTA

„Všechno směřuje k potlačení rozdílů, limitů a hranic“
Zakladatel tzv. nové pravice, francouzský filozof Alain de Benoist. Foto: Jan Zatorsky
3
Domov

Echo24

Echo připravilo knihu 50 rozhovorů s předními světovými a českými osobnostmi, které odpovídají na důležité otázky začátku 21. století. Jednou z nich je zakladatel tzv. nové pravice, francouzský filozof Alain de Benoist. Ve svých vystoupeních brání populisty, identitáře, brání právo domorodých Evropanů zachovat si svou Evropu, a také brání sebe před výtkami z xenofobie a rasismu. Jako hlavního protivníka dnes vidí alianci moderních kapitalistů a progresivní levice. Obě síly k tomu mají jiné pohnutky, ale sledují prý stejný cíl. Hovořili jsme s ním v létě 2019.

Řadí vás na pravici, ke konzervativcům – a přitom jste letitý kritik kapitalismu. Jak moc to jde dohromady?

Tu komplikaci nemám já, tu mají spíš dnešní konzervativci. Přesněji řečeno ti z nich, kdo o sobě říkají: jsem konzervativní i liberální. Podle mě to nejde, mezi oběma proudy existují závažné rozdíly. Pokud jste liberál, prosazujete tržní společnost, u všeho vás zajímá nejprve cena. V liberalismu je hlavní hodnotou jednotlivec. Konzervativec naopak přemýšlí v rámci společenství, komunity kolem něho. Nepřemýšlí pouze o jednotlivci, ale i o lidech, kteří jsou vedle něho, a pokud je důkladný, tak i o těch, kdo byli před ním. Pokud jste konzervativec, tak nevěříte, že osobní rovina je nejdůležitější hledisko a že nejdůležitější věcí v životě je váš individuální prožitek. Z toho nutně vyplývá i postoj k masovému přistěhovalectví. Velká většina konzervativců chce nějaké limity, imigrace má být kontrolovaná. Věří na hranice a často z toho plyne i nějaká podoba protekcionismu. Naopak liberální škola hlásá svobodu pro obchod, kapitál, pohyb lidí. Liberalismus neuznává suverenitu lidu, která by tvořila základ demokracie. Nad suverenitu celku staví suverenitu jednotlivce. Politika podle liberálů nemá co omezovat ekonomiku. Naopak konzervativci dávají větší váhu politice. Uznávají, že občas politik musí prosadit kontrolu nad hospodářským životem. Oba dva proudy mají víc opačného než společného.

Není tu ale možný a přitom docela schůdný kompromis? Volná, tržní ekonomika v rámci národního státu, který se nerozpustil v nadnárodní úrovni, má hranice a určuje si, koho pustí dovnitř?

Dobře, ale důsledný zastánce volného trhu stejně nakonec dospěje k tomu, že je proti hraničním kontrolám. To už psal Karel Marx, že v kapitalismu všechno, co je překážkou volné směny zboží, musí nakonec být potlačeno. Před pár desítkami let to ještě nebylo tak vidět, zato dnes v každé západní zemi můžeme pozorovat stejný jev: Kdo je nejvíc pro zrušení hranic? Kapitalisté.

A s nimi progresivistická levice, což je paradoxní sestava.

Co je na tom tak paradoxního?

Například se levice tváří, že je současně pro sociální stát i pro masové přistěhovalectví. To ale sociální stát nemůže přežít.

U progresivistů je dnes důležitější touha rušit hranice. Chtějí se cítit jako světoobčané. Jejich cílem je, aby si lidé všude na světě byli čím dál víc podobni. Kapitalisté chtějí zrušit hranice proto, že v jejich představách má být planeta jedním globálním trhem. Oběma skupinám je vcelku lhostejné, že když zmizí hranice, zmizí i národy a s nimi různorodost kultur. Já naopak kulturní diverzitu, to, jak úžasně se lidstvo rozrůznilo, považuji za jeho největší historický výkon. Byla by škoda o to přijít.

Používáte taky termín velká výměna, který je na části pravice tak oblíbený?

Nepoužívám. Aby byl výstižný, museli by naši vládci kromě přílivu nových lidí taky odstraňovat původní obyvatelstvo z Evropy. To se samozřejmě neděje.

Někteří lidé na pravici si myslí, že Macron, Merkelová a jim podobni postupují podle tajného cíle, jímž je své národy vyměnit nebo aspoň naředit. Jinak si masové přistěhovalectví z muslimského světa, které pro Evropu nemá žádné výhody, jen náklady, neumějí vysvětlit.

Nevěřím, že by tito lidé maskovali své pravé cíle. Běh reálného světa je jednodušší. Část elit masové přistěhovalectví jistě schvaluje, což ještě dlouho neznamená, že by ho i organizovala. Když ale odmítám mluvit o velké výměně, obratu velká změna bych se nebránil. Je zjevné, že jestliže někam dlouhá léta přicházejí lidé z velmi vzdálených končin, postavení původního obyvatelstva se tím mění. Nemám rád jakoukoli variantu rasismu, xenofobie, apartheidu. Ale otevírat hned hranice každému? To nebude fungovat. V dějinách vždycky nějaké přistěhovalectví bylo, ale mezi nižším stupněm přistěhovalectví a režimem hranic otevřených pro každého je ohromný rozdíl.

Kde se ten razantní posun v přistěhovalecké politice bere?

Základní problém vidím v tom, že v dnešním světě už samotná představa omezení limitů je považována za cosi podezřelého. Lidé mají sklon všechna omezení rušit. Hranice jsou taky takové jedno omezení. Rozdíly, rozdíly mezi kulturami, mezi mužem a ženou, jsou taky omezení. Všechno směřuje k potlačení rozdílů, limitů a hranic. Dnešní mladá generace se dožije světa, který už není moc zajímavý, světa, kde každý vypadá stejně, všichni mají stejnou kulturu, tedy spíš stejný nedostatek kultury, zaměnitelnou architekturu, stejné vybavení domácností, stejná jídla. Já miluji cestování, rád sleduji rozdílné národy, jak odlišně žijí. Když jsem v Praze, dívám se, co speciálního máte vy Češi. Ale až tady uvidím stejné lidi ve stejných domech jako v New Yorku, Šanghaji nebo Paříži, tak nevím, proč bych k vám jezdil.

Celý rozhovor Daniela Kaisera s Alainem de Benoistem si můžete přečíst v knize Proměny světa, kterou vydává Echo. Můžete ji výhodně získat zde.

Za sedm let existence Týdeníku Echo jsme připravili na 700 rozsáhlých rozhovorů. Jsou to rozhovory s jedinečnými osobnostmi a my jsme z nich vybrali 50 nejzajímavějších. Ani po čase neztratily nic ze své aktuálnosti, atraktivity a svého poslání. Dvacet pět rozhovorů jsme vedli se zahraničními osobnostmi – předními mysliteli a intelektuály z anglosaského světa, Francie, Izraele, Ruska nebo z blízkého sousedství (Německa, Polska, Maďarska).

Orientace

ROGER SCRUTON, filozof
DOUGLAS MURRAY, spisovatel a aktivista
TIMOTHY SNYDER, historik
EDWARD LUCAS, novinář a spisovatel
GEORGE FRIEDMAN, odborník na národní bezpečnost a geopolitiku
ROD DREHER, spisovatel
MATTHIAS BURCHARDT, antropolog
ALAIN FINKIELKRAUT, filozof
PASCAL BRUCKNER, spisovatel a intelektuál
GUY SORMAN, ekonom a filozof
ALAIN DE BENOIST, filozof
IVAN KRASTEV, politolog
MANFRED SPITZER, psycholog a neurolog
PAUL RUSESABAGINA, aktivista

Evropa, Izrael a islám

ŠMUEL BAR, specialista na radikální islám
DANIEL SCHUEFTAN, akademik
PAUL LENDVAI, spisovatel a komentátor
JIŘÍ HABSBURSKO-LOTRINSKÝ, podnikatel a diplomat
PAWEL SPIEWAK, ředitel Židovského historického institutu ve Varšavě
ANDRZEJ NOWAK, historik
DANIEL PIPES, historik
TOM HOLLAND, historik a spisovatel
JOHN O’SULLIVAN, spisovatel a komentátor
ROBERT GERWARTH, historik
DANIEL HANNAN, poslanec Evropského parlamentu a intelektuál
SEYRAN ATESOVÁ, bojovnice za lidská práv

Český svět

DOMINIK DUKA, arcibiskup
JIŘINA PREKOPOVÁ, psycholožka
MARTA KUBIŠOVÁ, zpěvačka
KAMILA BENDOVÁ, matematička
PETR ČORNEJ, historik
JOSEF KOUTECKÝ, lékař
JAROSLAV RÓNA, sochař a malíř
DEBORAH TIGRIDOVÁ, lékařka
ROBERT KVAČEK, historik
STANISLAV KOMÁREK, biolog
JIŘÍ BARTOŠKA, herec a prezident festivalu
MICHAL PULLMANN, děkan Filozofické fakulty UK
JAROSLAV VRZALA, veterán protikomunistického odboje
PAVEL KOLÁŘ, fyzioterapeut
JAN PIRK, kardiochirurg
KAREL SCHWARZENBERG, politik
ONDŘEJ FOUS, zahradník
JAN MACEK, akademik
RADKIN HONZÁK, psychiatr a spisovatel
PETR PITHART, politik a esejista

Rusko a my

VIKTOR JEROFEJEV, spisovatel
PETER POMERANTSEV, novinář a spisovatel
MARK GALEOTTI, analytik
VLADIMÍR BUKOVSKIJ, disident