1 Schůzka Kima s Trumpem

Summit Trump-Kim jako součást „velké hry“ proti Pekingu

Témata: , ,


Na městský stát Singapur se dne 12. června 2018 upřely zraky celého světa, protože právě tam se odehrál jeden z nejočekávanějších (ne-li vlastně vůbec nejočekávanější) summitů hlav států v posledních letech. Americký prezident Donald Trump a severokorejský vůdce Kim Čong-un si poprvé podali ruce, vedli několik hodin rozhovorů, podepsali společné prohlášení a řekli, že svět se změní. Jak máme vlastně tuto událost chápat?

Okamžitě po skončení summitu se začala valit kritika, která tvrdí, že šlo jen o „divadlo“, že se vůbec nic nedojednalo, že ono prohlášení je nekonkrétní, že Kim vyhrál a Trump mu ustoupil, aniž by cokoliv získal. Jestliže si člověk čte některé texty např. v The New York Times či The Washington Post, takřka má dojem, že jejich autoři by spíš vítali, kdyby Trump oznámil, že se s Kimem strašlivě pohádal a zítra mu vyhlásí válku. Základní problém pochopitelně nespočívá v summitu nebo v Kimovi, ale v tom, že tu jde o Trumpa.

Liberální mediální mainstream se totiž zjevně stále nepřenesl přes to, že Trump zvítězil a že je prezidentem USA. A co je snad ještě horší, postupně plní většinu svých volebních slibů, právě těch slibů, o kterých se neustále tvrdilo, že je přece splnit nemůže. Rozkaz „na Trumpa pal“ se tedy nadále důsledně plní a summit s Kimem nemůže být výjimkou bez ohledu na svůj průběh a výsledek. Za většinově kritickými komentáři k summitu ovšem určitě nestojí jenom nenávist vůči Trumpovi, ale také několik dalších faktorů.

Jen málokdo asi vážně očekával, že se Kim okamžitě vzdá svých atomových zbraní, ostatně to by ani nebylo technicky možné. Nezapomínejme, že KLDR už má značně rozvinutý nukleární a raketový arzenál, jehož destrukce by určitě (dokonce i v případě okamžitého zahájení) trvala několik let. Proto také většina expertů varovala před přehnaným optimismem a tvrdila, že jako úspěch bude možné hodnotit už samotné konání summitu.

Často opakované tvrzení, že nakonec šlo jen o „fotografickou show“ pro novináře, je poněkud podivné, a to nejen proto, že si takhle stěžují zejména právě ti novináři. Nějak se zapomíná, že ony diplomatické úsměvy, podávání rukou a obřadní podpisy (tedy ono „divadlo“) představují jeden z důvodů, proč se takové summity konají. Trump patrně dodal této události větší pompu než obvykle (koneckonců je to pořád „showman“), avšak je těžko představitelné, že by nějaký jiný politik pojal srovnatelný summit bez pozlátka.

Popravdě řečeno (a v tom má Trump absolutní pravdu), velmi těžko představitelné je již to, že by nějaký jiný americký prezident s podobným summitem souhlasil. Je pozoruhodné, že velké kritice čelí od počátku i sám fakt, že se Trump rozhodl s Kimem osobně sejít. Je příznačné, že Trumpa nejvíce kritizují ti, kteří evidentně nejlépe znají „správný“ přístup ke KLDR, na němž je jedinou malou závadou to, že nedosáhl absolutně ničeho.

Po 65 letech od konce korejské války (1953) a po 15 letech od sdělení KLDR, že odstupuje od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (2003), vedl dosavadní přístup jenom k tomu, že totalitní dynastie Kimů už vlastní nejen jaderné hlavice, ale i balistické střely dalekého dosahu, z nichž nejvýkonnější by (teoreticky) mohly doletět i do USA. Sankce, embarga, diplomacie, nátlak či hrozby (ačkoliv zpravidla nesmělé), nic nepomohlo. Severní Korea se stala faktickou jadernou velmocí a s touto realitou se musí nějak pracovat.

Trumpovo rozhodnutí sejít se s Kimem ve skutečnosti nebylo vůbec tak nečekané, jak se často tvrdí. Již v minulosti, před kampaní, během ní i po svém zvolení se Trump opakovaně vyjádřil ve smyslu, že by se s vůdcem KLDR osobně setkal, resp. že by ho „pozval na hamburger“. Dá se to označovat všelijak, z morálního hlediska je to zajisté hodně pochybné, ale v mezinárodní politice se na morálku moc nehraje. Trump je bytostný realista a současně je ochotný riskovat, takže kdo jiný než on by měl vyzkoušet nějaký nový přístup?

Kritici namítají, že podobná setkání se obvykle chystají dlouhou dobu a představují jen vrchol složitého procesu diplomatického vyjednávání. To je sice pravda, ale jsou tu i dvě velká „ale“. Za prvé, KLDR je opravdu zvláštní případ a to, co „většinou“ funguje, se u ní vesměs ukázalo jako žalostně nefunkční. Za druhé, známe rovněž precedenty pro summity, jež se konaly spíše jako výsledky „bleskových“ osobních rozhodnutí.

Lze zmínit třeba první setkání Ronalda Reagana s Michailem Gorbačovem, jež se konalo roku 1985 a vedlo jen ke zjištění, že lze jednat. Také druhý summit v roce 1986 nepřinesl téměř nic a až na třetím v roce 1987 se podepsalo něco přínosného. Když Trump řekl, že hodlá s Kimem hovořit tváří v tvář a že záleží především na osobním postoji, samozřejmě to opět „schytal“ od médií, ačkoliv měl pravdu. Někde se začít musí a osobní „chemie“ má ohromně důležitou roli, jak dokazuje třeba i trojice Churchill, Roosevelt a Stalin.

Novináři by měli ukázat i nějakou pokoru, resp. ochotu přiznat, že zkušený miliardář asi může „dealmakingu“ rozumět přece jen víc než oni sami. V jednom z mála pozitivně laděných textů bylo uvedeno, že Trumpovi může paradoxně pomoci i to, že jako realitní magnát patrně musel mluvit i s činiteli mafie, tedy s lidmi, kteří nemají (téměř) žádné zásady a jsou ochotni užívat i brutální násilí. Podobnost s Kimem není náhodná.

Trumpova schopnost „dělat dohody“ bývá leckdy zpochybňována, což (podle čekávání) platí i pro setkání se severokorejským diktátorem. Mnoho komentátorů mu vyčítá, že od Kima získal jenom vágní deklaraci, jež Severní Koreu fakticky nezavazuje k ničemu konkrétnímu, zatímco Trump slíbil pozastavit vojenská cvičení s Jižní Koreou. Údajně jde o obrovský ústupek, který poškozuje americké spojence a dává Kimovi pozici vítěze.

Komentátoři si však asi nevšimli jednoho detailu. Trumpův příslib je také jen slovní deklarace a byl dán jenom jako projev dobré vůle vázaný na jednání. Ostatně hned další den po summitu Bílý dům zdůraznil, že cvičení budou obnovena, pokud další jednání nepovedou k výsledkům, a také sdělil, že od KLDR čeká konkrétní kroky k denuklearizaci během dvou a půl roku. Jistě není překvapivé, že americký prezident doufá v úspěch tohoto procesu také proto, že by mu to mohlo dramaticky pomoci v boji o znovuzvolení.

Je pravda, že KLDR slíbila denuklearizaci již několikrát, jenže vždy nakonec jen „hrála o čas“ a klamala, aby mohla zbraně vyvíjet dál. Je možné, že tentokrát to bude jinak? Už sám fakt, že v Bílém domě sedí skutečně nekonvenční státník (a že i KLDR má nového vůdce), dává jistou naději. Přinejmenším lze opatrně říci, že šance na dosažení míru na Korejském poloostrově by nyní mohly být zřejmě větší než kdykoli v minulosti.

S tím úzce souvisí i jiné téma, které ale v naprosté většině kritických komentářů chybí. Hovoří se o tom, co Trump a Kim prohlásili a co podepsali, z nějakého důvodu se však ignoruje to, že jednali za zavřenými dveřmi. Podobně tak se téměř nikdo nezmiňuje o tom, co se asi probíralo během přípravných jednání a dřívějších neoficiálních kontaktů s Pchjongjangem. Každý ví, že Trump je velmi nekonvenční politik, jenže málokdo si troufá toto vědomí promítnout do úvah, o čem mohli Američané a Severokorejci opravdu mluvit.

Není vůbec vyloučeno, že při těchto jednáních byla použita Trumpova oblíbená taktika „cukru a biče“ v nejtvrdší podobě. Je proto možné, že Kim dostal cosi jako ultimátum, resp. varování, že tento americký prezident to myslí naprosto vážně a je odhodlaný k vojenskému zásahu, a to i s rizikem jaderné války. Jinými slovy, Kimova představa, že jeho atomové zbraně jsou jakási „absolutní záruka“, mohla utrpět vážnou trhlinu.

Kim tedy zkrátka mohl dostat slavnou „nabídku, kterou nelze odmítnout“. (Pamatujete si na tu zmínku, že Trump kdysi mluvil i s mafií?) Vedle nezastřené hrozby totiž mohli Američané dát na stůl i alternativu ve formě oteplení vztahů. V prvé řadě se logicky nabízí postupné uvolnění sankcí, ovšem Trump předložil i bezpečnostní záruky, tzn. vlastně příslib ochrany. Proč přešel od výhrůžek „ohněm a hněvem“ k tak velkorysé nabídce?

Nabízí se tady jedna provokativní teorie, o níž si dosud trouflo spekulovat pouze několik málo expertů, ale která dává perfektní smysl. Většina komentátorů se zřejmě dopouští chyby, pokud chápe problém KLDR odděleně od dalších témat mezinárodní politiky, případně když do úvah zapojuje Čínu jako severokorejského „protektora“, bez kterého problém KLDR nelze řešit. Už samotné konání summitu Trump-Kim totiž napovídá, že to přece jen jde, jelikož Čína se náhle ocitla na „vedlejší koleji“. A možná bude ještě hůř.

Kimova cesta do Číny i oficiální podpora singapurského summitu ze strany Pekingu nemohou zakrýt fakt, že pekingské špičky jsou hodně vyvedené z míry. Vzniká zde totiž bezprecedentní situace. Dosud platilo, že bez podpory Číny se nedá ohledně KLDR dělat nic, což samozřejmě chápali i soudruzi v Pekingu, kteří na to dlouho sázeli jako na jednu z hlavních „zbraní“, jimiž disponovali v jakémkoli „přetlačování“ s Amerikou.

Nesmí se totiž zapomenout, že mezi nejdůležitější témata celé Trumpovy politiky v kampani i v úřadu patří právě Čína, na prvním místě její obchodní politika a kromě toho také expanzivní kroky v asijských mořích. V širším smyslu pak Čína reprezentuje hlavního protivníka USA na globální šachovnici. Skutečné postoje prezidenta Trumpa k Pekingu asi více než cokoli jiného demonstruje fakt, že jeho poradcem pro mezinárodní obchod je profesor Peter Navarro, jenž si ve svých vyjádřeních k Číně nikdy nebral nejmenší servítky.

Navázání lepších vztahů se Severní Koreou tudíž může být jen dalším Trumpovým krokem ve „velké hře“ proti ČLR. Existují dokonce i náznaky, že rovněž Kim by rád omezil závislost své země na Pekingu. To pochopitelně neznamená, že by se KLDR téměř „přes noc“ stala dobrým spojencem USA, jenže už jen samostatnější politika Pchjongjangu a oteplení vztahů s USA by mohly pro Čínu znamenat poměrně vážný problém.

Že by se totalitní KLDR, která má s USA po desítky let nejhorší vztahy, mohla změnit v něco, čemu by se dalo říkat partner? Přestože to působí groteskně, existují precedenty i pro takovéto kroky. Stačí se podívat na (formálně pořád komunistický) Vietnam, s nímž USA vedly hořkou a dosud traumatizující válku, ale který dnes náleží mezi klíčové spojence USA v jihovýchodní Asii. Vietnam se cítí ohrožen Čínou a aliance s Amerikou se logicky nabízí. Emoce tak musejí jít stranou a nastupuje ryzí pragmatismus národních zájmů.

Ironií osudu by to byl scénář, který sama Čína dokonale zná, ovšem tak nějak z opačné strany. Vždyť v 70. letech to byla právě ČLR, která se začala odvracet od Sovětského svazu a posléze navázala poměrně dobré vztahy s USA. Tato aliance, která jednoznačně mířila proti Moskvě a znatelně zkomplikovala sovětské ambice v Asii, byla v podstatě dílem jediného muže, který je dnes (což musí Čínu také děsit) jakousi „šedou eminencí“ týmu Trumpových poradců. Není to nikdo jiný než bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger.

Tento mistr realistické (někdo by řekl cynické) zahraniční politiky si evidentně dobře rozumí i s pragmatickým „dealmakerem“ Trumpem. A jestliže si odmyslíme tweety a veškerou pompu, se kterou dnešní americký prezident veřejně vystupuje, pak lze v jeho zahraniční politice vidět jasně definované jádro. Jeho cílem je (nepřekvapivě) udržení USA jako světové mocnosti č. 1, a to i za cenu „překopání“ starého systému alianci.

Svět se opravdu mění, některé „nové“ mocnosti na vzestupu mohou ohrožovat postavení USA a domněle „moderní“ metody jaksi selhávají. Do toho ale přišel Donald Trump, který nemá na očích idealistické ani ideologické brýle a je zcela odhodlán provádět pragmatickou politiku ve stylu 19. století, do čehož patří třeba i podání ruky se včerejším nejhorším nepřítelem, který se může stát čerstvým partnerem. Státy (a světové velmoci obzvláště) prostě nemají permanentní přátele nebo permanentní nepřátele. Státy mají pouze zájmy.

 

Z nového čísla Manželství pro všechny bude zlom, hlavně v přístupu homosexuálních rodin k dětem

Echo týdne: Nevěřte vypravěči, věřte příběhu ● Komentář: Trik s důchody a nemocenskou ● Svět: Karavana a volby do Kongresu ●  Kauza: Nová bojová vozidla pěchoty ● Historie: Truchlivá noc ocelového legionáře

Lidi uvázli v grandiózních prasárnách Nezvládnuté dluhy jsou těžká nemoc. Začínají se konečně řešit?
Jak rodinné podnikání předat? SPECIÁL: Rodinné firmy

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.