2 Nová vláda v Itálii

Křehká země. Co vedlo Italy k podpoře Ligy a Hnutí pěti hvězd

Týdeník Echo

Témata:

V Itálii v pátek v prezidentském paláci složil přísahu nový kabinet v čele s Giuseppem Contem. Třiapadesátiletý právník, akademik a politický nováček stanul v čele první vlády v západní Evropě, kterou vytvořily populistické strany, a to Liga a Hnutí pěti hvězd (M5S). Kde hledat příčiny současné situace v Itálii popsal Marian Kechlibar v Týdeníku Echo.

Itálie je na mapě Evropy relativním nováčkem. Po rozpadu západořímské říše na konci antiky se jednotlivé italské regiony vydaly svou cestou a poloostrov se mocensky roztříštil do desítek drobných států. Tento stav trval celý středověk a podstatnou část novověku. Vesměs to byly státy městské, shluk vesnic koncentrovaných kolem jediného většího sídla. Někdy sahala moc renesančních knížátek sotva pár kilometrů za vlastní hradby.

Říká se, že v jednotě je síla. Jenže v jednotě se také může skrývat stagnace nebo sklerotičnost. Nesmírná fragmentovanost dávné Itálie byla pro tamní učence, umělce a techniky darem z nebes. Na rozdíl například od Španělska, kde vůle krále byla zákonem a striktní hierarchie moci sahala do každého kouta země, se Ital nemusel příliš obávat, že si to rozhází s někým od dvora. Pokud se tak přece jen stalo, mnohdy stačilo nasednout na koně a strávit v sedle pár hodin, abyste našli jiného knížete, který měl pro vaši excentričnost větší pochopení (a možná vás přijal do služeb jen natruc svému sousedovi). Ani sám papež se nemohl spolehnout, že jeho edikty budou brány každým italským státečkem vážně. Mnozí historici se domnívají, že nebýt věčného chaosu pozdně středověké Itálie, nikdy by se nemohla zrodit nová éra renesance.

Bez jednotné správy se italské regiony v průběhu staletí rozrůznily natolik, že si navzájem přestaly rozumět. Vzdálenost mezi severoitalskými nářečími z okolí Benátek a řečí, kterou se mluví na Sicílii, je tak velká, že kdyby se politika 19. století vyvíjela jinak, nepochybně by byly uznávány za samostatné jazyky, stejně jako jsou jimi uznávány portugalština a španělština. Když se v období romantismu začal rozvíjet koncept velkého italského národa, narážel dosti bolestivě na skutečnost, že italský národ ve smyslu jazykového a kulturního celku vůbec neexistoval.

Sjednocování Itálie v letech 1815–1871 bylo hrdinským a poněkud donkichotským počinem, který by nemohl uspět, nebýt naprostého odhodlání italských idealistů ignorovat protichůdnou realitu. Podařilo se jim to. Jestliže ještě v roce 1830 existovalo na poloostrově osm států se zcela odlišnými zákony a tradicemi, v roce 1871 už byla na světě jednotná Itálie. K existenci jí dopomohla řada revolt, někdy krvavých, jindy operetních (například kampaň občanské neposlušnosti v Rakouskem obsazené Lombardii, kdy místní lidé přestali kouřit doutníky a hrát loterii, aby odepřeli rakouskému eráru příjem z příslušných daní).

Hlavním protihráčem italských revolucionářů bylo po většinu času Rakousko. Vídeň při své snaze udržet si severoitalské regiony pod svou správou běžně sahala i k popravám rebelů. Katalog mučedníků italské věci vesměs sestává z osob, které poslal na onen svět rakouský kat. Teprve porážka, kterou Rakousko utrpělo v roce 1866 od Prusů, mu znemožnila na poloostrově dále uplatňovat svůj vliv. Posledním nepřítelem tak zůstal papež, jehož světské domény zahrnovaly celé okolí Říma. Došlo na krátkou válku (1870), ve které papeži věrné jednotky podlehly revolucionářům pod vedením Garibaldiho. Padlých byla necelá stovka; jednotný italský stát byl ustaven. Jedinou památkou na staré časy zůstala pidirepublika San Marino na severu. Za své přežití v archaické podobě vděčí tomu, že zde v roce 1849 pronásledovaný Garibaldi našel záchranu před ne méně než čtyřmi armádami, které jej toužily připravit o život.

Od jednotného státu k jednotnému národu je dlouhá cesta, kterou Itálie neurazila dodnes. Jakžtakž se podařilo zavedení standardního úředního jazyka, zkonstruovaného na základě toskánského dialektu z okolí Florencie. Všichni italští občané se jej učí ve škole, a dokážou tak rozumět tomu, co se píše v novinách a říká v televizi. V jiných záležitostech ale unifikace selhala. Průmyslový sever, připomínající spíše střední Evropu, se od agrárního jihu (mezzogiorno, „polední země“) stále ještě zásadně liší ekonomicky, politicky a společensky. Za 150 let existence sjednocené Itálie se všechny její režimy snažily o pozdvižení jihu, a to vesměs marně.

Nová italská vláda je do značné míry dítětem rozporů zděděných z italské historie: stejně neorganická jako země sjednocená intelektuály, revolucionáři a snílky „shora“, ve které přežívají hluboké vnitřní rozdíly. Už jen proto se jí bude vládnout těžce, ale to není v Itálii nic nového pod sluncem. Nováčci u moci mohou dokázat velké věci, nebo také napáchat velké chyby. Otázka je, zda přitom dosáhnou nějakých kladných změn. Ty by stagnující Itálie velmi, velmi potřebovala.Jedním z nekončících problémů jižní Itálie je souhvězdí mafiánských struktur, které mají nad společenským děním velmi silnou kontrolu. Nejde jen o slavné Sicilany (Cosa Nostra), ale i o jejich kontinentální bratránky jako ‚Ndranghetu z Kalábrie či neapolskou Camorru. Pro zločinecké organizace na jihu jsou vládní dotace určené k podpoře jižanské ekonomiky vítaným přilepšením k hlavním příjmům z prodeje drog, pašování zbraní, migrantů a obchodu s bílým masem. Jejich chapadla se dávno roztáhla i na sever a částečně i mimo Itálii; nedávno zavražděný slovenský novinář Ján Kuciak se krátce před smrtí zajímal o to, jakým způsobem využívá kalábrijská ‚Ndrangheta na Slovensku evropské agrární dotace určené k pěstování biopotravin. Mafie v Itálii jsou dost silné na to, aby občas vraždily soudce či prokurátory pro výstrahu, ale obecně v posledních letech poněkud změnily svůj modus operandi a čím dál více připomínají obchodní organizace fungující v pološeru, jejichž kmotři si za jméno píší titul MBA.

Smutným vysvědčením pro italskou demokracii je skutečnost, že jediným vládcem Itálie, který kdy dokázal téměř úplně potlačit činnost mafií, byl meziválečný diktátor Mussolini. Dosáhl toho naprostým ignorováním lidských a formálních práv zadržených mafiánů. V roce 1925 obdržel od duceho nový prefekt Cesare Mori volnou ruku k tomu, aby vyhladil mafii. Během tří let se nějakých 11 tisíc osob ocitlo za mřížemi, většina z nich bez formálního procesu a odsouzení. Řada prominentních vyvrhelů se spasila útěkem do Ameriky, země právníků.

Právě z Ameriky přišla v roce 1943 mafiánům záchrana, když se Spojenci vylodili na Sicílii. Italsko-americká mafie dokázala výborně využít chaosu, který válku provázel. Okupační správa vyměnila všechny fašistické starosty, přičemž jejich nástupci byli vybíráni mezi „disidenty“, tj. osobami propuštěnými z Mussoliniho vězení. Ožívající mafiánské struktury už dokázaly dohlédnout na to, aby přednost dostali jejich vlastní lidé.

Poválečná demokratická Itálie se pro mafii ukázala jako úžasné a úrodné pole. Kdysi největší strana Itálie, křesťanští demokraté (ekvivalent německé CDU), se v roce 1992 stala terčem vlny vyšetřování zvaného Čisté ruce (Mani pulite) a vyšlo přitom najevo, že má tolik vazeb na mafii, že byla o dva roky později rozpuštěna. Podobný osud potkal řadu menších stran. Jedním z těch, kterým se podařilo z tehdejšího protimafiánského tažení vymanévrovat, byl Silvio Berlusconi, který se přitom kromě veselejších děvčat obklopoval i usvědčenými mafiány. Nejvýše postaveným bývalým (?) členem mafie v jeho okolí je Marcello Dell’Utri, který léta sloužil Berlusconimu jako poradce a pravá ruka. Dodnes je jeho dobrým přítelem, momentálně za mřížemi, kde si na sklonku života odpykává sedmiletý trest.

Italští občané neberou mafii jako samozřejmou součást svých životů a mnozí ji vysloveně nenávidí. Výsledky voleb v roce 2018 to do jisté míry odrážejí. Hnutí pěti hvězd, M5S, bývá proevropskými komentátory označováno za populistické, což je pravda. Nezmiňují však přitom, že jedním z důvodů jeho úspěchu je snaha pozměnit principy fungování italské politiky tak, aby se v ní mafiánským strukturám trochu méně dařilo.

K tomuto cíli směřují hned tři z pěti pomyslných „hvězd“ M5S. Zaprvé princip amatérské účasti v politice, podle něhož by žádný politik zvolený za hnutí neměl odsloužit víc než dvě volební období a pak by se musel vrátit ke svému civilnímu povolání. To má zabránit vzniku zkostnatělých bratrstev profesionálních politiků, která jsou pro mafii snadno infiltrovatelná. Zadruhé princip trestní bezúhonnosti: kandidáti M5S nesmějí mít v rejstříku trestů žádný škraloup, ani promlčený, což poněkud ironicky vyloučilo z kandidatury za M5S samého zakladatele hnutí, komika Beppeho Grilla (v roce 1981 způsobil smrtelnou dopravní nehodu a byl za to odsouzen). Zatřetí přímá demokracie, ve které leží tíha rozhodování na obrovské mase občanů, nikoli na malých výborech či pracovních skupinách. Zkušenosti z jiných zemí, které principy přímé demokracie uplatňují, ukazují, že masy se sice mediálně a propagandisticky ovlivnit dají, ale nikoli zcela spolehlivě, a zejména jim nelze – na rozdíl od jednotlivců – vyhrožovat smrtí či únosem rodinných příslušníků, což je jedna z oblíbených a velmi účinných mafiánských metod. Přesto však nelze očekávat, že by se mafie nepokusila M5S infiltrovat také, byť třeba jemnějšími metodami. Proti některým konkrétním představitelům hnutí již toto podezření vzniklo. Je možné, že problém mafie je skutečně demokratickými prostředky neřešitelný.

Druhá koaliční strana, Liga (Lega), má kořeny na průmyslovém severu a jejím historickým tématem byla nechuť doplácet již nadále na zaostalý a kriminální jih. Toto téma bylo v severní Itálii značně populární a Liga (tehdy ještě Lega Nord) měla mimořádně dobré výsledky například v Benátsku, kde v roce 2015 dosáhla při regionálních volbách těsné absolutní většiny 50,1 % hlasů. Po dlouhá desetiletí deklarovala Lega, že jejím cílem je oddělení severní Itálie coby samostatného státu, Padánie, který se zřekne veškeré zodpovědnosti a vazeb na jižní regiony.

V poslední době Liga svoji rétoriku proti jihu výrazně utlumila a přeorientovala se na kritiku jiného jevu: masové migrace z Afriky, ve které Itálie hraje částečně roli tranzitní země, částečně konečného záchytiště pro desítky tisíc bezprizorných mladíků. Kromě kriminality, žebrání a všeobecného nepořádku, který masovou migraci provází, jde v tomto případě opět o mafii. Jihoitalské kriminální struktury dávno zjistily, že pašovat lidi je bezpečnější a lukrativnější než pašovat drogy, a hrají na italském pobřeží tu samou roli jako libyjské pašerácké mafie na pobřeží severní Afriky.

Když prezident Mattarella odmítl jmenování euroskeptika Savony ministrem financí, zvýraznil tím další trhlinu napříč italskou společnosti: zavedené prounijní strany versus rebelové, kterým ti první nedůvěřují natolik, aby jim svěřily veslo bez dozoru a podmínek. Toto je nové dělení, ale neméně hluboké než starý rozpor mezi severem a jihem. Dohromady mění Itálii v křehkou zemi, které se bude vládnout ještě hůře než dosud. Případné předčasné volby mohou opět vynést k moci M5S a Ligu, jenže s větším ziskem hlasů a s větší chutí se bývalému „establishmentu“ mstít. To už by byla politická revoluce, první v západní Evropě od pádu iberských diktatur před čtyřiceti lety.

RendererException: Unable to render template "/views/partials/components/jarvis/_tydenikinarticle.ftl".

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.