Svatá Markéta se chystala hodit nikoli šavli, ale srp do žita, ovšem ne v okolí Kynžvartu, jehož nadmořská výška (673 m) obilninám moc nepřeje. Byla polovina července, po letech docela deštivé léto, které tady v těch končinách bylo kdysi, ještě za mého dětského světa, pravidlem.
Na chlad a vlhkost („nejnutnějším nářadím je tu deštník“) si ve francouzsky psaných dopisech, které psal pořád a na všechny strany, zprvu stěžoval i kancléř Metternich, nejprominentnější obyvatel obce, který přesto Kynžvart obdařil svou mimořádnou přízní. A to přitom Metternichové pocházeli od Rýna, přímo z Koblence, kde se Clemens Václav Nepomuk (roku 1773) narodil a kde už vějí teplé větry od Francie, takže se tam pěstuje víno, ale to jsem psal už minule, jenže něčím navázat musím. Sem, na kraj Čech, se kancléřovi předci dostali po Bílé hoře, takže náplava, ale dlouho to pro ně byla spíš jen taková okrajová věc, vážně to tu začali brát až po Francouzské revoluci a po první fázi napoleonských válek, kdy byla jejich rýnská domovina první na ráně, takže se přemístili, sem, do severní střední Evropy, kde bylo sice chladněji a víno nic moc, ale přece jen klid a minerální prameny. I když ty kynžvartské se navrtaly až po kancléřově smrti, ten centrální se jmenuje Richard po jeho synovi, který slávu lázní založil.
Minule jsem tedy skončil obhlídkou lázeňské části, která se rozkládá ještě o pár metrů výš, než je ta obecní nadmořská výška. Když jsem šel kolem jedné zotavovny, tak tam zrovna děti cvičily na verandě břišní tance a jejich cvičitelka, když mě spatřila, tak na mě zavolala, ať se k nim přidám. To jsem se lekl, že důvodem je moje figura, tak jsem zatáhl břicho a dětem jsem zamával, že už musím jít domů spát. Děti, které sem od konce války začalo ministerstvo národního zdraví posílat, aby se jim tu na frišném povětří zlepšil dech a plíce, mi rovněž zamávaly a večer se možná v postýlkách strašily tím, že tu obchází divný chlápek a všechno si podezřele prohlíží a fotografuje. Ale aspoň měly nějakou zábavu.
Když jsem usínal v penzionu, kde nemysleli na takovou maličkost, jako je lampička, stále jsem měl po ruce mobil, zda přece jen nepřišla zpráva od Lesníka. To jsem taky psal minule, že jsem sem přijel s tajnou misí, spojit se po mnoha desetiletích se svým kamarádem z gymnázia, kterého jsem skoro třicet let neviděl a jemuž jsem napsal před dvěma dny na kynžvartskou adresu, kterou jsem našel na internetu. V noci se mi zdálo o maturitě, zkoušel mě Ladislav Fuks (můj čtenář ví proč), měl jsem vyjmenovat druhy lesnických vábniček a přilákat na ně zvěř, ale přišly ty děti, které se mi sípavě smály.
Ráno jsem se probudil, zpráva žádná, oblaka nízká a šedá, ve městě pouť svaté Markéty. Mají tam totiž v městečku či v jeho zbytku této krásné mučednici zasvěcený kostelík s věží připomínající dětskou raketku nebo snad tužku. Byl navzdory pouti zavřený, takže jsem ho jen obcházel, též fara jevila známky opuštěnosti, ale to člověka nepřekvapí. Vedle hotel Hubertus, zajímavý pro nostalgiky estetiky raných let devadesátých, pak nějaké oprýskané domy, které kdysi byly – a mohly by stále být – pěkné, teď by se jim člověk omluvil. Uprostřed podélného náměstí Republiky (dřív prostě Markt) mramorový sloup s velmi teutonsky vyhlížejícím smutným rytířem v pokleku, nejspíš nějaký Nibelung, řekl bych Rüdiger von Bechelaren, jak víme my znalci, bojovník rozervaný mezi dvojí loajalitu, kmeni a státu, jak po první válce sudetští Němci chvíli byli. Nic jsem se však o sloupu tady nedočetl a Lesník mlčel. Divil bych se, kdyby německý sloup přečkal nacionální komunismus, spíš ho sem opatrně dali po roce 1989, to, že tu je, jsem vlastenecky ocenil. Druhý, mnohem starší sloup byl jasný a prostý: k poctě Panně Marii, prý z roku 1709. Pak zase ty smutné domy.
Chtěl jsem si někde dát kávu, ale nezdálo se, že by se s tím tady ráno počítalo, tak jsem to nechal na zámek. Pouť se měla spustit až odpoledne, kdy už jsem tady zase nebyl, takže kvalitu lochnesek a blicího kola jsem posoudit nemohl. Ještě chvíli jsem okouněl a pak vyrazil k zámku. Minul jsem svatého Vavřince s roštem, pak nějaké bolševníky a pak jsem najednou stál na golfovém hřišti a kazil skupince gentlemanů, kteří rozhodně nepůsobili, že jsou místní, výhled na jamku, nebo jak se tomu říká. Mohl jsem budit dojem, že jsem sběratel míčků či odložených značkových batůžků, tak jsem se rychle klidil.
Metternichův zámek se náhle vynoří ze zeleně jako nějaké krásné obří nádraží z počátků železnice, ke kterému zatím nevedou koleje. Trochu se mu totiž podobá pražská Masaryčka, kdyby se konečně opravila, vyčistila a lidé se k ní chovali lépe: ostatně ty litinové sloupy ve dvoraně jsou vyrobeny v Metternichových závodech v Plasích u Plzně. Na Kynžvartu odtamtud pochází třeba litinová kašna na čestném dvoře. Metternich si pro stavbu zámku přivezl do Kynžvartu v září 1820 architekta Pietra Nobileho, který se stal v Rakousku (v habsburské monarchii) v architektuře tím, čím byl Metternich v politice a diplomacii, tedy vrchní autoritou a arbitrem vkusu – a ten byl uměřený, klasický, inspirovaný antikou, čím lepším taky?, přitom účelný a moderní, takže řecké sloupy mohly být klidně ze železa a svítilny z litiny. Nobile se právě v tom roce stal ředitelem Výtvarné akademie ve Vídni, pak vrchním stavebním radou (Hofbaurat), v Praze se podle jeho plánů postaví dostavba Staroměstské radnice a taky Koňská brána, obě stavby už neexistují. Také Metternich byl, dalo by se říct, na vrcholu kariéry, která bude ještě 28 let víceméně stabilně pokračovat, než ji ukončí, stejně jako jiné pěkné věci, revoluce: Metternich pak bude do konce života říkat a psát, že on chybu neudělal… Takže ti dva muži, oběma je už něco přes čtyřicet, sem v září 1820 přijíždějí a Metternich, kterého, jak píše v dopisech citovaných Ladislavem Fuksem, předtím nic ke Kynžvartu nepoutalo, Nobilemu svěřuje své představy: zbourat starý barokní zámek a postavit na jeho místě pohodlný a reprezentativní objekt, kde se bude moci pohodlně ubytovat, jak píše, třicet osob. Tu pohodlnost těsně po válce ocenil štáb americké armády, který zámku asi rok a půl využíval jako svého sídla v západních Čechách. V roce 1963 tu pak Ján Roháč natáčel nejameričtější český muzikál Kdyby tisíc klarinetů a mě napadlo, jestli na to mysleli. Kdo by to mohl vědět? No, Jiří Suchý… Dřív, než to všechno odnese čas.
Metternich si tehdy na stavbu zámku půjčí 900 tisíc zlatých od Salomona Rothschilda, který je za to povýšen do šlechtického stavu. Stavba začne začátkem dvacátých let a skončí roku 1839. Tak to i hlásí velký nápis na štítě „Clemens Wenceslaus L. P. A. Metternich renovavit MDCCCXXXIX“, přičemž L. P. A. znamená Lothar Paul Anton. Zajímavé, kam zmizel Nepomuk?
V zámku jsou dvě prohlídkové trasy, jedna vede do slavného muzea kuriozit a bizarností, druhá je po reprezentativních sálech. Musel jsem se rozhodnout, což bylo kruté, ale koupil jsem si lístek, kam se šlo dřív. Do sálů a do kaple. Nutno říci, že je to tam krásné a velmi elitní a pro estéty jako dělané. Je tam několik opravdu špičkových uměleckých kusů, především mramor Amor a Psyche, to slavné erotické sousoší Antonia Canovy, jehož originál je v Louvru, ale Metternich si ho objednal v roce 1817 snad přímo u tehdy již starého sochaře v jeho ateliéru v Římě: kopie je dílem Canovova žáka Adama Tadoliniho. Metternichovi ji přivezli do Vídně v roce 1822, pak se dostala na Kynžvart. Amor se naklání nad Psyche, kterou probouzí polibkem, ona k němu vztahuje ruce a něžně ho objímá, tělo oděné do „božského oděvu“, to znamená nahé, se protahuje v něžném oblouku, přičemž pohyb možná povede brzy k splynutí obou těl. Je to smyslné a dokonalé, že se citlivější člověk musí trochu držet, aby to na něm nebylo znát.
Já se vypotácel pod těmi všemi dojmy ze zámku a pospíchal dolů na vlak, který mě odvezl do Chebu. Když jsem vystoupil na nádraží, zazvonil mi telefon a tam se ozvalo: „Ahoj, Penízku, tady je Lesník, kde seš?“ Bylo jasné, že se na Kynžvart brzo vrátím.
00:07
