Havlova favoritka Su Ťij je kvůli etnickým čistkám v Barmě sama v úzkých

Od září se v prostoru mezi Barmou (Myanmarem) a Bangladéšem odehrává dramatické stěhování národa, respektive etnické skupiny. Jde o Rohingy, muslimskou etnickou skupinu čítající asi 1,2 milionu lidí. Na sérii teroristických útoků z půli srpna, k nimž se přihlásila islamistická ARSA (Armáda spásy Rohingů v Arakanu), odpověděla o týden později armáda rozmáchlou protiofenzivou, při níž přišly podle dosud neověřených svědectví zachránivších se Rohingů tisíce lidí o život. Byly také vypáleny desítky, možná stovky jejich vesnic, byť někteří pozorovatelé varují, že žhářství nemusejí mít na svědomí jen vládní vojáci, ale i džihádisté z ARSA, jejichž zájmem je přilévat olej do ohně.

Každopádně následoval exodus – přes hranice do Bangladéše a v menší míře do Indie uteklo podle odhadů 500 až 700 tisíc muslimů, tedy více než polovina příslušníků této menšiny. Vysoký komisař OSN pro lidská práva Zeid bin Ra'ád Zeid al-Husajn 5. prosince dokonce vyřkl hypotézu, že by mohlo jít o genocidu.

Celé drama má z českého pohledu jednu zvláštní příchuť: speciální poradkyní prezidenta a ministryní zahraničí Barmy je Aun Schan Su Ťij, držitelka Nobelovy cenu za mír pro rok 1991. Tu tehdy dostala i na přímluvu Václava Havla. Su Ťij na podzim mezinárodní kritiku odmítla a naopak vyzvala Západ, ať neskáče na lep islamistické propagandě.

Předminulý týden nicméně Barma a Bangladéš uzavřely dohodu, která Rohingům dává právo návratu. Jak repatriace může probíhat vzhledem k tomu, že mnoho domů bylo vypáleno a že tito muslimové mají špatné vztahy jak s většinovými barmánskými buddhisty, tak s hinduistickou menšinou, je ve hvězdách.

Situace v Barmě je nepřehledná, do provincie Arakan (novější označení Rakhinský stát) nesmějí mezinárodní pozorovatelé ani novináři. Objevily se dva radikálně odlišné výklady situace. Podle toho dominujícího barmská armáda uskutečňuje regulérní etnickou čistku. Podle alternativního, který už výklady mainstreamových médií po špatných zkušenostech s nimi (arabské jaro, válka v Sýrii, migrační krize, tzv. ruská stopa v Trumpově kampani atp.) nebere vážně, jsou primárním viníkem islamisté z ARSA, jejichž vůdce Ata Ullah získal vzdělání v Saúdské Arábii a posléze v Pákistánu prodělal bojový výcvik. Jde tu prý o další střípek do celkového obrazu expanzivního islámu, který se rozšiřuje na úkor jiných náboženství či obecně nemuslimů. Koneckonců i komisař OSN, jordánský princ Zeid bin Ra'ád, je sunnitský muslim.

Pro odpověď jsme se obrátili na Benedicta Rogerse. Rogers je nezvyklá kombinace: lidskoprávní aktivista, autor několika knih o Barmě a současně politik britské Konzervativní strany. Z poslední návštěvy Barmy se vrátil několik dní před rozhovorem pro Týdeník Echo. 

Takže kdo je viníkem posledních hrůz v Barmě? Džihádisti, nebo armáda?

Obojí. Kdyby ARSA v srpnu nezaútočila, současná krize by se nekonala. Dali armádě záminku k útokům na civilisty. Takže nesou přinejmenším část zodpovědnosti. Nicméně tato vlna násilností není první, jíž Rohingové museli projít. Je bezpochyby ta nejvážnější, ale současně je to jen poslední epizoda útlaku Rohingů. Nesmíme ztrácet ze zřetele dějovou posloupnost. ARSA byla založena v roce 2012, po desítkách let perzekuce menšiny. Celkově vzato nesou hlavní zodpovědnost armáda, různé barmské vlády a ovšem také předsudky v barmské populaci.

Jak moc jsou ty předsudky rozšířené?

Teď při poslední návštěvě jsem byl bohužel jen v hlavním městě, ale hovory s tamními lidmi mě šokovaly – míra předsudků vůči Rohingům ve srovnání s mými předchozími cestami po Barmě je jednoznačně rozšířenější. Samozřejmě záleží na tom, s kým zrovna mluvíte. Jedni Rohingy hluboce nenávidí, další nejsou nutně motivováni rasovou nebo náboženskou nesnášenlivostí, mají strach z muslimů. Ale i umírnění Barmánci vám budou vážně tvrdit, že Rohingové jsou ilegální přistěhovalci a že velká část jsou islámští teroristé. Považuji to za výsledek vládní propagandy, která trvala skutečně desítky let. I mezi nejumírněnějšími Barmánci, a někdy jsou to lidé, kteří po léta statečně vzdorovali vojenské juntě a bojovali za demokracii, se setkáte s názorem, že Rohingové si v Barmě chtějí založit vlastní etnický stát, což není pravda. A že se jim nesmí přiznat jméno Rohinga, protože tím by se jejich separatistické snahy nějak legitimizovaly.

Je něco pravdy na teorii, že za exodus Rohingů mohou do jisté míry i jejich vlastní džihádisté, kteří prý sami vypalovali některé vesnice, aby přiměli lidi utéct a v muslimském světě vzbudili sympatie pro svou věc?

Upřímně řečeno, nevím. Ty informace přicházejí z vládních zdrojů. Což samo o sobě neznamená ani to, že je to pravda, ani že jsou to lži. Potřebovali bychom misi OSN, která byla ustavena už na podzim, ale pak ji barmské úřady nevpustily do provincie. Je to ohromná škoda.

Jaký je historický kontext? Barmánci upozorňují, že do dnešní provincie Arakan začali být muslimové usídlováni ze sousedního muslimského Bengálska až asi před 150 lety. Bylo to za britské koloniální nadvlády. 

Rohingové ale do Barmy přišli ve dvou, spíš ve třech fázích. V nějakém počtu tam byli dávno před příchodem Britů, podle některých historiků od 9., ne-li od 8. století. Za britské nadvlády přijelo do Barmy na britských lodích, v podstatě za prací, Rohingů víc. A taky je pravda, že až po dosažení nezávislosti (v případě Barmy roku 1948 – pozn. red.) hranice mezi dnešní Barmou a dnešním Bangladéšem nebyla ani pevně daná, ani neprostupná. 

Barmánci i Indové, kteří jsou vůči Rohingům taky ostražití, se odvolávají na svou historickou zkušenost s muslimskou expanzí, především v severní Indii. Považují Rohingy za agresivní šiřitele agresivního náboženství.

Nechci ten motiv úplně bagatelizovat, ale jsem si jist, že nejsilnějším faktorem dnešní krize je to, že, marná sláva, i do Barmy pronikla informační globalizace. Lidé vidí v televizi zprávy o agresivních islamistech, teroristických útocích různě po světě – a promítají si to do muslimské menšiny ve vlastní zemi.

Přímo v provincii Arakan si na islamistické násilí stěžovali i hinduisté, další menšina vůči většinovým buddhistům.

Tři poznámky. Je naprosto představitelné, že některé skupiny, především ARSA, útočí na jinověrce. Ale tyto stížnosti k nám přicházejí přes vládní kanály, kde je namístě obezřetnost. Chtělo by to, opakuji, mezinárodní vyšetřování, a sice přímo na místě. Zadruhé musím zdůraznit, že Rohingové jsou obecně velmi mírumilovní a ještě před několika lety zachovávali smířlivost i po všem, čemu byli ze strany vlády podrobováni. Upřímně řečeno mě až tak nepřekvapuje, když se po desítkách let perzekuce, dehumanizace a marginalizace celé jedné etnické skupiny nakonec objeví ozbrojená skupina, přijde násilná reakce. Není, zatřetí, zcela zřejmé, jak velkou roli má v ARSA islamistická agenda, do jaké míry je to obrana vlastního etnika, Rohingů, před státním násilím. Jsem si jist, že jsou k islamistické propagandě ze zahraničí náchylní, ale donedávna tam prostě žádný islamismus neexistoval. Mám velkou obavu, že barmská armáda přivodí přesně to, proti čemu prý dnes tak bojuje – rozšíření terorismu a extremismu v zemi, kde ještě před několika lety žádný nebyl.

Co soudíte o zprávách, že bojovníci ASRA jsou financováni ze Saúdské Arábie a podporováni z Pákistánu, kde někteří z nich prošli výcvikem v teroristických táborech?

Nemám, jak bych ty zprávy verifikoval, pocházejí většinou z vládních zdrojů. Ale je to vysoce pravděpodobné.

Jeden expert z Barmy jménem Sumantra Maitra doporučuje Západu, aby si na otázku, co dělat v Barmě, odpověděl, že nic. Protože podpora ze Západu by prý jen povzbudila Rohingy k tomu, aby svou rezistenci přeměnili v plnokrevné hnutí islámského terorismu.

S tím zásadně nesouhlasím. Z humanitárního hlediska a z hlediska lidských práv by nedělat nic bylo jednak morálně ohavné, jednak by pro Západ bylo nemožné tak obrovskou humanitární krizi ignorovat. Právě když Západ nic neudělá, roste pravděpodobnost scénáře, v němž se rohingské hnutí odporu promění na plnokrevný islamistický extremismus. Jestli mezi Rohingy zesílí pocit, který už tam v nějaké míře je, totiž že Západ pro ně nic neudělal, zatímco muslimský svět, Organizace pro spolupráci islámských států, jediný projevuje zájem, je to recept na katastrofu. Protože pak by to byl konflikt Barma versus islámský svět. Posílilo by to islamistický narativ a současně protimuslimský narativ mezi Barmánci.

Pojďme ještě k Aun Schan Su Ťij. Té paní je dnes 72 let. Je to loutka mocných armádních kruhů, nebo skutečně politický lídr, který dělá velká rozhodnutí?

Su Ťij určitě není ta, kdo rozhoduje. Jistou politickou autoritu má coby vítěz voleb z roku 2015. Su Ťij je ministryně zahraničí a faktická hlava státu. Po změně ústavy z roku 2008 vykonává armáda přímou kontrolu nad třemi klíčovými ministerstvy – obrany, ochrany hranic a vnitra. Jsou to naneštěstí tři ministerstva relevantní pro současnou krizi. A i civilní ministerstva, která si armáda přímo nenárokuje, jsou pod úrovní ministra a náměstků plná úředníků nominovaných ještě vojenskou vládou. Zadruhé, Su Ťij se nemůže stát prezidentkou, v ústavě se výslovně zakazuje, že by prezidentem mohl být někdo, kdo se oženil s cizincem, což byl její případ (manžel, britský historik Michael Aris, zemřel před osmi lety v Oxfordu na rakovinu, zatímco Su Ťij byla v Barmě držena v domácím vězení; z manželství vzešli dva synové – pozn. red.), proto pro sebe vytvořila úřad takzvaného státního rádce, což je de facto hlava státu, ale ne úplně. Neříkám, že ji to zbavuje odpovědnosti za krizi Rohingů, některé věci, které měla udělat, neudělala, řekla některé věty, které nemusela říct.

Navenek to vypadalo, že Su Ťij armádní akci schvaluje, což pro barmskou armádu ve světě byla jistě nezanedbatelná PR výpomoc.

Zachovala se špatně, nicméně pokud tomu rozumím, pak nikoliv proto, že by armádní ofenzivu schvalovala, ale protože si, bohužel, myslela, že je potřeba udělat politický kalkul. Demokracie v Barmě je stále křehká, její vláda má křehké postavení, hodně toho závisí na vztahu s armádou. Su Ťij například plánuje konkrétní změny ústavy, ale ty jsou možné jen se souhlasem generálního štábu. Evidentně je sama v úzkých poté, co se rozhodla nejít do přímé konfrontace s armádou, protože by to ohrozilo veškerý pokrok ke svobodě a demokracii v celé Barmě. Ocitla se v naprosto nevděčné situaci – musela hájit armádu, a stala se tak výlučným hromosvodem pro mezinárodní kritiku. Přitom za vznik krize je zodpovědný náčelník generálního štábu armády Min Aung Hlaing, ten jediný má pravomoc vojáky z Arakanu odvolat. Ale kritika se soustředila na Su Ťij, armádě tím bylo fakticky dovoleno v klidu pokračovat v tažení.

Su Ťij bránila armádu s argumentem, že svět nemá věřit muslimské propagandě, že některé incidenty mohou být pravdivé a zasluhují si potrestání, ale jiné jsou vymyšlené, fake news. Co když to neříká jen z politického kalkulu, ale opravdu si to myslí?

To bych neřekl. Zřejmě má, tak jako drtivá většina Barmánců, mezery ve znalostech historie Rohingů. V tomto ohledu se vojenské propagandě během těch desítek let účinně povedlo i naprosto normálním lidem vymýt mozky. Ale pokud vím, ona není vedena předsudky. Spíš mám podezření, a potvrzovali mi to i lidé jí blízcí, že je v hlavním městě neuvěřitelně izolovaná, obklopená lidmi z armády, kteří jí poskytovali falešné informace. Bohužel je pravda také to, že v minulosti i přesto, že Rohingové jsou bezesporu jedním z nejpronásledovanějších etnik na světě a dnes se na nich stoprocentně páchá etnická čistka, možná dokonce genocida, z minulosti známe případy, kdy některé skupiny Rohingů, zdůrazňuji některé, především v zahraničí, nafukovaly zprávy, upravovaly se fotografie, používala se zavádějící videa, která vznikla v jiném kontextu... Třeba to přispělo k tomu, proč Su Ťij na podzim tak nešťastně promluvila o fake news. Ačkoliv tentokrát, mám dojem, je důkazní situace jasná, a to v neprospěch armády.

Co přijde dál? Barma a Bangladéš uzavřely dohodu o návratu Rohingů. Má ta dohoda šanci na uskutečnění?

Je důležitá. Nicméně teď netuším, co by lidi, kteří prošli tou strašnou, traumatickou zkušeností, mohlo přimět k návratu. Snad po delším čase. Víte, že v posledních týdnech se ozvali někteří laureáti Nobelovy ceny za mír, že by Su Ťij měla být své ceny nějak zbavena. S tím nesouhlasím, jednak cenu dostala za konkrétní dobrou práci, kterou vykonala v minulosti, a není důvod se na to ex post dívat skrz prsty. Hlavně by ale jediným efektem takového gesta bylo oslabení její pozice doma. Přitom ona je dnes jediná osoba v Barmě, která má reálnou možnost věcmi pohnout.