Týdeník Echo: Československá tragedie, tunel do penzí a Márquez za oponou
Týdeník Echo
NOVÉ
1
„Podívám se na to ráno“. Uvedená slova řekl americký prezident Lyndon B. Johnson sovětskému velvyslanci Dobryninovi, jenž mu 20. srpna 1968 večer přišel oznámit sovětskou okupaci Československa. Zkušený diplomat při té příležitosti prezidenta USA obelhal, sdělil mu totiž, že armády SSSR a jeho spojenců k nám přijdou na žádost československé vlády.
Odtajněný záznam ze schůzky přeložil a komentářem opatřil Tomáš Smetánka, jenž dal dohromady soubor celkem 37 dokumentů nabízejících americký pohled na tuzemské události od počátků pražského jara až po jeho zmaření vojenskou silou. Je to pozoruhodné čtení. Johnsonova slova „Podívám se na to ráno“ se stala i titulem prvního svazku knižní Edice Echo, který vyjde na konci srpna.
„Podle našeho soudu jde o nový cenný vhled do historie poslední velké československé tragédie,“ píše šéfredaktor Dalibor Balšínek v editorialu, v němž ohlásil i další dva následující svazky knižní edice.
V novém čísle však věnujeme pozornost i aktuálním událostem. Analýza Petra Holuba nazvaná Tunel do penzí vysvětluje, jakým způsobem Poslanecká sněmovna na mimořádné schůzi rozvrátí státní důchodový systém.
K afghánské tragédii, smrti tří vojáků naší armády, se vrací rozhovor Daniela Kaisera s podplukovníkem Ivem Zelinkou, výsadkářem s americkou praxí, čtyřnásobným účastníkem vojenských misí.
Na pozoruhodnou knižní novinku upozorňuje Jiří Peňás v článku Gabo v říši za závorou. Oním Gabem je světoznámý spisovatel Gabriel García Márquez, který jako mladík navštívil roku 1955 Prahu a pořídil z tohoto výletu literární zprávu. Ta teď vyšla v překladu Mariany Machové pod názvem Devadesát dnů za železnou oponou. Realitu totalitní společnosti Márquez buď vidět nechtěl, nebo prostě neviděl: „Restaurace jsou čisté, světlé a funkční a záchody jsou lepší než v kterékoli západoevropské zemi. Samozřejmě mnohem lepší než v Paříži,“ zaznamenal spisovatel, kterého teprve za deset let proslaví román Sto roků samoty.
O významu jiného literáta, zemřelého V. S. Naipaula, napsal Martin Weiss: „Muž, který nechtěl být odsouzen k bezvýznamnosti.“
