Dělá hudbu pouze na pusu, přesto jej ve světě obdivují. Mistr světa ENDRU hovoří o beatboxu

Čerstvý mistr světa v loopingu, dvojnásobný mistr České republiky v beatboxu a především průkopník vytváření hudby pouze za pomoci svého těla. Ondřej Havlík neboli ENDRU vystupuje často po boku jmen jako jsou Dan Bárta nebo Vojtěch Dyk a během svých vystoupení využívá i hereckých schopností, které nabyl při studiu na brněnské JAMU.

Jak se člověk stane profesionálním beatboxerem?

To je u každého jiná cesta. U mě to bylo podobné, jako u většiny beatboxerů, že jsem začal dělat nějaké zvuky a hudebně nebo rytmicky se tak realizoval. Až po měsících či letech jsem zjistil, že existuje takový žánr, ve kterém se lze naučit mnohem víc, než pouze to, co mi vyrostlo v puse. Já už se dnes ale příliš nepovažuji za beatboxera. Spíše dělám hudbu na pusu. Beatbox je pro mě jen hudebním nástrojem, díky kterému mohu tvořit hudbu.

Jak jste objevil looping? Ve své době jste byl v Čechách v tomhle oboru asi průkopníkem…

Těžko říct. Vzniklo to tak, že jsem se chtěl nějak hudebně realizovat, přemýšlel jsem nad vytvořením „a cappelly“, ale zároveň se mi nedařilo objevit lidi, kteří by byli beatboxeři a zároveň třeba zpívali. Koupil jsem si tedy looper a začal jsem se učit hudbu smyčkovat – být sám sobě vokalistou, zpěvákem a zároveň i instrumentalistou na pusu.

Nedávno jste v Berlíně vyhrál mistrovství světa v loopingu. Jak taková soutěž vypadá?

Dříve to probíhalo formou hiphopového battlu. Já už na tohle ale příliš nejsem. Vyrostl jsem z toho, přijde mi to jako taková legrace – někoho hejtovat na pódiu. Mělo by to být spíše o muzice. Letos se to udělalo jako takový koncertní show case, kdy má člověk 15 minut, aby předvedl svůj hudební set. Ve finále pak máte pětiminutové vystoupení. Řekl jsem, že do toho půjdu. Pomáhal mi Oskar Rózsa, který z větší části složil track. On je geniální muzikant a skvělý člověk, byl tak zlatý, že jsem k němu na tři dny přijel na Slovensko, kde jsme makali na tom patnáctiminutovém setu. Harmonicky vymyslel takovou strukturu, kolem které jsme postupně improvizovali a hledali co a jak dál. Také jsme spolupracovali s Vlaďkou Krčkovou, kamarádkou, která je zpěvačka a producentka a žije v Londýně. Pomáhala mi trochu s výslovností, se zpěvem a se strukturou.

Není ze své podstaty zvláštní soutěžit v umělecké činnosti? Nepřemýšlel jste někdy nad tím?

Samozřejmě. Je potřeba to brát s rezervou. Samozřejmě, že je to vlastně nesmysl. Spíše je to o tom se sejít s komunitou těch největších loopingových profíků, inspirovat se a zahrát lidem kteří tomu umění holdují, ale říkat, kdo je lepší, je velmi subjektivní záležitost.

Vystudoval jste brněnskou JAMU, přemýšlel jste o kariéře herce?

Je to jednoduché. Chtěl jsem jít někam na vysokou školu a nebylo moc možností. Věděl jsem, že chci dělat nějaké umění. Co se týká muziky, tak jsem v té době neuměl hrát na žádný nástroj tak, aby mě s tím někam přijali. Beatbox jsem sice nějak zvládal, ale v tom žádné studium bohužel neexistuje, což se doufám změní. Se zpěvem jsem tehdy začínal. Nemohl jsem proto jít na hudební konzervatoř. Nezbývalo mi nic jiného než jít na hereckou školu, protože nějaký herecký základ jsem měl z divadelního kroužku. Vzali mě tam, ale během celého studia na JAMU, kdy ostatní pařili a štěbetali o divadle, chodil jsem na sál hudebně improvizovat a cvičit zpěv a beatbox.

Jako herec jste si zahrál v brněnské Huse na Provázku nebo v HaDivadle. Do jaké míry se to prolínalo s hudbou?

Jazyk muziky je pro mě jednoduší z hlediska seberealizace. Skrze muziku je pro mě snadnější komunikovat s publikem. Zároveň mě ale baví ten komplexní performing, že si nemusím říkat – teď děláš jenom muziku, teď divadlo. Proč by se to mělo oddělovat? Někdy se v hudbě na stage objeví divadelní prvky a naopak. Je to jako život-prostě se neustále učíte a zároveň si hrajete a to prostě miluji. Proto je mi blízká práce s lidmi jako je Dan, Jen Hovorka, nebo Vojta Dyk. Jsou to mistři hudby i improvizace.

Danem myslíte Dana Bártu?

Ano hrajeme spolu hodně. Dan je pro mě velkou inspirací. Především jsem na něm hudebně vyrůstal. Když jsme i s Vojtou, tak můžeme blbnout i herecky. Mě to baví, tu fúzi využívat.

Na jaké bázi probíhá spolupráce s výše zmíněnými? Děláte společné koncerty, nebo jim třeba někde hostujete?

Hrajeme především s Danem Bártou, anebo s Jenem Hovorkou, který je klavírista a navíc beatboxer a skvělý raper. Takže buď hraji sám, nebo hrajeme ve dvou s Jenem či Danem, nebo všichni ve třech. S Vojtou hrajeme trochu méně. Někdy dostane někdo nápad, že by chtěl náš koncert, tak to dáme. Všichni tihle kluci jsou výjimeční v tom, že jsou schopní neuvěřitelně rychle hudebně reagovat a improvizovat a je to pro mě na české hudební scéně ojedinělá záležitost, že to někdo takhle dává – z hlediska řemeslného umu, čistoty, vkusu i stylu.

Před pěti lety jste vydal singl Roots of the rhythm. Natočil jste ještě něco dalšího?

Já jsem darebák. Já sice neustále pracuji. Buď jezdím akce, nebo jsem doma a pracuji na zpěvu a na technice, ale vím, že bych měl víc tvořit. Tak si říkám, že to nějak přijde. Teď vydáváme s Jenem singl, který by měl být brzy hotový. Další 3 písně jsou na spotify pod singlem Endru-Body music a konečně věřím, že i to mistrovství může být dobrý odrazový můstek – začít víc tvořit.

Nacházejí si dnešní děti vztah k beat boxu?

Miminka to vyloženě uklidňuje od breku. Možná je to pro ně jazyk, kterému lip rozumí. Děti ve věku 3-6 let jsou z toho často úplně fascinované. Nějak tomu rozumí, že někdo místo aby mluvil, tak dělá zvuky. Pro děti jsme s týmem z pořadu Faktor U udělali školu beat boxu – Abeceda beat boxu. Je to online. Starší děti v tom už objevují hudbu, což je super.

Zvládne to každý?

Neřekl bych, že to zvládne každý. Je to taková specifická věc. Někomu to jde a jiný to tu pusu zaboha nemůže naučit. Třeba pro holky je beatbox náročnější než pro muže. Přitom u zpěvu tomu tak rozhodně není. Tam asi došlo k nějakému vývojovému rozdílu. Jak jsou ženy v něčem třeba v empatii či manuální zručnosti mnohem zdatnější než muži, tak tady se zase nějak vývojově zpomalily. Nevím, Jestli třeba chlapi napodobovali zvuky zvířat, když je lovili a tím zlehka potrénovali? Je to dané i rozsahem hlasu, že ženy postrádají basy, ale zase zpívají vyšší tóny. Ale nakonec zaplaťpánbůh, že každý má talent na něco jiného a můžeme se tak krásně doplňovat

Čtěte také: Z Mostu až do Severní Koreje. To byl Orwell jak vyšitý, říká kapelník Laury a jejích tygrů