Augustowská štvanice: Malá Katyň, kterou nepřežily stovky lidí

Augustowská štvanice: Malá Katyň, kterou nepřežily stovky lidí
Památník obětem z Augustowa. Foto: Wikimedia Commons/Radosław Drożdżewski (Zwiadowca21)
Svět

NEZNÁMÝ MASAKR

Krzysztof Jóźwiak

Byla to největší masová vražda Poláků po skončení druhé světové války. Sověti během augustowské štvanice zastřelili přibližně šest set lidí. Jejich hroby dodnes nebyly nalezeny.

Dne 21. července 1945 ohlásil Viktor Abakumov, šéf Hlavní správy kontrarozvědky (GUKR) Směrš, prostřednictvím šifrogramu svému nadřízenému, lidovému komisaři vnitra Lavrentiji Berijovi, vykonání rozkazu: „V souladu s tvým pokynem jsem dne 20. července ráno odeslal letadlem do města Treuburg [dnešní Olecko – pozn. aut.] pomocníka náčelníka GUKR Směrš generálmajora Gorgonova se skupinou funkcionářů kontrarozvědky za účelem provedení likvidace banditů zatčených v augustowských lesích. (…) Vojska 3. běloruského pluku pročesala tyto lesy ve dnech od 12. do 19. července a zadržela 7 046 lidí. Po prověření bylo propuštěno 5 115 lidí, mezi zbývajícími 1 934 zadrženými bylo odhaleno a zatčeno 844 lidí včetně 252 Litevců, kteří měli styky s formacemi banditů na Litvě a byli předáni místním orgánům litevské NKVD-NKGB. (…) Počet zatčených k 21. červenci tedy dosahuje pouhých 592 lidí, prověřování probíhá u 828 zadržených. (…) Pokládáte-li za opodstatněné provést operaci za tohoto stavu věcí, likvidaci banditů plánujeme provést následujícím způsobem: 1. Všechny odhalené bandity v počtu 592 lidí zlikvidovat. Za tímto účelem bude vyčleněn operační tým a prapor vojsk Správy Směrš 3. běloruského frontu. (…) Operační pracovníci a příslušníci praporu budou o zásadách průběhu likvidace banditů podrobně instruováni. (…) 3. Odpovědnost za provedení likvidace bude rozložena na pomocníka náčelníka Hlavní správy Směrš generálmajora Gorgonova a náčelníka Správy kontrarozvědky 3. běloruského frontu generálporučíka Zelenina. Soudruzi Gorgonov a Zelenin jsou dobří a zkušení čekisté a tento rozkaz provedou.“

Zmínění příslušníci NKVD se skutečně projevili jako zdatní sovětští úředníci. Žádný z 592 Poláků, které oddělili od zbytku zatčených během štvanice, už nikdy nespatřil své blízké.

Rozdráždění vrazi

„V polovině července 1945 vyrazil z Moskvy do Berlína zvláštní vlak. Na postupimskou konferenci v něm cestoval pasažér č. 1 – Stalin. Ve své suitě měl také lidového komisaře vnitra Beriju. Podél trasy vlaku byla přijata bezprecedentní bezpečnostní opatření,“ píše v jedné ze svých knih ruský historik Nikita Petrov. Právě pokus očistit území od „polských banditů“ než se tam objeví vlak s diktátorem, byl podle něj jedním ze zásadních důvodů, proč Rusové augustowskou štvanici provedli. Na každý kilometr kolejí mělo připadat 8–10 vojáků vnitřního vojska, ještě silnější stanoviště měla být u mostů. A NKVD využilo příležitosti a začalo také pročesávat lesy a pacifikovat polské vesnice.

Průjezd sovětského diktátora s jeho dvorem mohl být bezprostřední příčinou štvanice, mezi veliteli NKVD však tato myšlenka klíčila již delší dobu. Důvod byl velmi prostý: polští partyzáni v okolí Suwałek a Białystoku rychle posilovali a pro Rudou armádu, sovětské vojenské transporty i představitele násilím dosazené lidové vlády začali představovat skutečný problém.

Díky příhodnému terénu byl polský odboj na tomto území neobyčejně aktivní po celou dobu okupace, a to jak té první, sovětské, tak později, když tuto oblast obsadili Němci. V červnu 1944 bylo v suwałském obvodu 3 176 vojáků odbojové Zemské armády (AK). Síla augustowského obvodu se odhadovala na 1 260 členů. Ke značnému oslabení partyzánské organizace došlo během akce Bouře, kdy se četné oddíly odhalovaly Sovětům, aby společně s nimi zaútočili na Němce. Po neúspěchu akce Bouře byla ve druhé polovině roku 1944 a na počátku roku 1945 dezorganizovaná Zemská armáda terčem neustálého pronásledování ze strany oddílů NKVD a Směrš. Jen na území suwałského obvodu bylo na počátku listopadu 1944 zatčeno asi devadesát členů AK a v polovině ledna 1945 dalších třicet.

Navzdory těmto represím se Sovětům nepodařilo polské partyzány zcela zlikvidovat a když se fronta na jaře 1945 posunula daleko na západ, partyzáni se znovu aktivovali. Ačkoli vedení Zemské armády rozhodlo o rozpuštění organizace, velitel białystockého obvodu AK (pod nějž spadala také oblast Suwałek a Augustowa) pplk. Władysław Liniarski (krycí jméno Mścisław) tento rozkaz nerespektoval a již v únoru 1945 vytvořil Občanskou Zemskou armádu (AKO), která se pustila do boje se Sověty i jejich agenty. Jedna z nejsilnějších jednotek v augustowském obvodu AKO byl oddíl domobrany serž. Władysława Stefanowského (kr. jm. Grom), který ke konci června čítal 120–150 vojáků. Působily zde také jednotky vedené ppor. Janem Szumským (kr. jm. Snop), serž. Wacławem Sobolewským (kr. jm. Sęk) a ppor. Edwardem Wawiórkem (kr. jm. Skiba). V suwałském obvodu představoval největší sílu oddíl serž. Józefa Sulżyńského (kr. jm. Brzoza) čítající několik desítek mužů. Působily zde i další nezávislé oddíly.

Podle hlášení Vojvodské národní rady v Białystoku provedly partyzánské organizace v tomto regionu od začátku března do července 1945 celkem 186 akcí proti představitelům komunistické moci. Cílem útoku odbojářů byly především stanice Občanské milice a obecní úřady. Na území augustowského okresu bylo do konce dubna 1945 zlikvidováno šest ze sedmi fungujících stanic milice. Podobné úspěchy měli partyzáni také v suwałském okrese, kde do července 1945 zničili osm těchto stanic. Podařilo se jim rovněž paralyzovat práci vyděšených obecních úředníků. Představitelé nového režimu se báli vystrčit nos z větších, dobře hlídaných obcí. Při pacifikaci stanic Občanské milice se partyzánům poměrně často dostaly do rukou seznamy agentů a spolupracovníků NKVD a UBP (Úřad veřejné bezpečnosti). Pro mnohé z nich to znamenalo rozsudek smrti. Nepřekvapí tedy, že lidová vláda posílala svým moskevským chlebodárcům varovné telegramy, v nichž prosila o intervenci a zásah proti „lesním bandám“.

V určitou chvíli začaly tyto prosby dopadat na úrodnou půdu, protože obrozující se polský odboj začal čím dál více ohrožovat i samotné Sověty. Již zmíněné hlášení Vojvodské národní rady v Białystoku uvádí, že během několika měsíců zemřelo rukou polských partyzánů čtyřicet pět vojáků a důstojníků Rudé armády a čtyřicet dva bylo uneseno.

Největší hněv vládců Kremlu však nevzbudily ztráty na lidech. Mnohem víc je zneklidňovaly čím dál častější útoky na vojenské transporty. Augustowsko totiž leželo na trase, kudy se převážela válečná kořist, kterou Rudá armáda a NKVD vyrabovaly ve Východním Prusku. Týkalo se to mimo jiné zabavených stád dobytka, která tudy hnali na východ. Velký ohlas měla například akce Gromova oddílu v květnu 1945: na grodenské silnici zadrželi asi 350 ukořistěných krav, které rudoarmějci hnali do SSSR. Lidový komisař vnitra Lavrentij Berija podal 29. května 1945 hlášení o útocích na konvoje s dobytkem Josifu Stalinovi. Podle dr. Jerzyho Milewského z polského Institutu národní paměti (IPN) tehdy Berija diktátorovi slíbil, že na ochranu transportů podnikne cílené kroky.

Část historiků (např. dr. Piotr Łysakowski z IPN) však s teorií, že augustowská štvanice byla spontánní reakcí Sovětů na aktivity polského odboje, nesouhlasí. Podle nich šlo spíše o pečlivě naplánovanou vraždu podobnou katyňskému zločinu, jejímž cílem bylo eliminovat ty nejcennější a nejvíce antisovětsky naladěné jednotky v suwałském regionu.

První úder přišel ještě v květnu 1945. Kapitulace třetí říše Sovětům umožnila přesunout do Suwałek další jednotky Rudé armády a NKVD. Tyto oddíly využily informace z rozvědky a pustily se do zatýkání a operací namířených proti členům odboje. Władysław Liniarski (kr. jm. Mścisław), velitel obvodu AK a později Delegatury ozbrojených sil v Białystoku, posílal varovné dopisy londýnské exilové vládě. V jednom z nich uvedl: „Do měst a městeček na území białystockého vojvodství dorazily prapory vojsk NKVD. Ubytovali je ve školách a větších zděných budovách. Bylo připraveno mnoho sklepů jako vězení. (…) Akce je velmi rozsáhlá, probíhá masové zatýkání. Ke štvanicím dochází obvykle ráno, vesnici obklíčí vyzbrojení vojáci NKVD a kdo se snaží zachránit útěkem, je zavražděn na místě.“ To nejhorší mělo však teprve přijít.

Štvanice

Začátkem června 1945 vypracoval Generální štáb na Stalinův rozkaz podrobný plán akce, která je v historiografii známá pod názvem agustowská nebo červencová štvanice. Od 10. července 1945 pravidelné oddíly Rudé armády z 3. běloruského frontu a jednotky 62. divize Vnitřního vojska NKVD (včetně 385. střeleckého pluku VV NKVD) systematicky pročesávaly a pacifikovaly rozsáhlé pohraniční oblasti podél Augustowského lesa.

Sovětské jednotky podpořil pododdíl 1. pražského pěchotního pluku [jedná se o varšavskou Pragu – pozn. překl.] o síle 110 mužů a místní funkcionáři Bezpečnostního úřadu. Byl mezi nimi mimo jiné pozdější ministr vnitra, člen politbyra a tajemník Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany Mirosław Milewski. Tento člověk zasvětil ochraně zájmů SSSR v Polsku celý svůj život; jeho rychlá stranická kariéra odstartovala právě v tomto okamžiku. Během štvanice pomáhal příslušníkům NKVD vyslýchat zadržené. Výslechy byly – podobně jako celá akce – mimořádně brutální.

„Postupovali v rojnici. Pečlivě prohledávali lesíky a houští. Odváděli lidi z luk, vyháněli je z chalup. Některé zatkli, protože na seznamech připravených konfidenty figurovali coby členové AK. O životě dalších rozhodla náhoda,“ píší ve své knize Nejen Katyň Ireneusz Sewastianowicz a Stanisław Kulikowski.

Všichni svědkové štvanice hovoří o negativní roli udavatelů v celé akci. Mnozí z nich byli navíc později na své činy hrdí. V archivech IPN se našlo například udání Izydora Wutowicze pro WUBP v Białystoku ze srpna 1952, v němž zdůrazňoval: „Při svém pobytu na území obce Lipsk, okr. Augustów v roce 1945 jsem spolu s NKVD pronásledoval místní bandity z AK, jelikož jsem v té době s NKVD spolupracoval.“ Konfidenti, ale také funkcionáři milice a bezpečnosti určovali, kdo má být zatčen, plnili funkci průvodců a tlumočníků, asistovali při brutálních výsleších. Jednu z obětí štvanice, Tadeusze Pietrołaje, zatkl jeho spolužák Roman Dyndo, který byl v té době funkcionářem PUBP v Suwałkách.

Sovětské oddíly se v mnoha případech setkaly se silným odporem partyzánských oddílů. Docházelo k regulérním bitvám. Tak tomu bylo mimo jiné u jezera Brożane, kde byl rozprášen oddíl serž. Władysława Stefanowského. Z vřavy unikla jen nevelká skupinka pod velením serž. Józefa Sulżyńského. Část partyzánů byla pochytána v lesích, jiné zadrželi v jejich konspiračních bytech v městech a vesnicích. Oběťmi štvanice však nebyli výhradně členové partyzánských jednotek a odboje; zatčeni byli často i zcela náhodní lidé, pacifikace zasahovala celé vesnice; NKVD nešetřila ani ženy, starce a mládež.

Zofia Rytelska, sestra zatčeného Stanisława Święcického z vesnice Karolin po letech autorům knihy Nejen Katyň vyprávěla: „Půlka července, krásné počasí. Bylo mi patnáct. Bylo potřeba shrabat jetel. Bratr Stanisław povídá: ,Ty zůstaň doma. Půjdu tam s mámou.‘ Tam ho chytili. Máma plakala, prosila… ,My tolko praverit dokumenty,‘ řekli. Odvedli ho. Odváděli lidi i z jiných vesnic, vedli jich hodně. (…) Šli jsme do Sejn na úřad. Nahnali jich tam hodně. Druhý den jsme tam šly se sestrou. Plakala. ,Ničevo, děvčonka. On prijďot doma,‘ slibovali. Nepřišel.“ Stanisława Święcického zřejmě potkal stejný osud jako několik stovek Poláků, kteří po skončení štvanice jednoduše zmizeli.

Během augustowské štvanice mohl člověk do rukou NKVD padnout různými cestami: vojáci se objevovali v domech, u kostelů, zastavovali lidi na cestách nebo při práci na poli. Obvykle postupovali otevřeně, ale někdy nastražili léčku. Tak tomu bylo například ve vesnici jménem Jaziewie, kde svolali shromáždění místních a potom všechny jeho účastníky zatkli.

Zadržené odváželi na různá místa a brutálně je vyslýchali; snažili se od nich zjistit jména skrývajících se „banditů“. Polévali je ledovou vodou, posazovali na židli s hřebíky, bili je do bezvědomí. Během celé akce bylo zadrženo více než sedm tisíc osob. Po důkladném šetření bylo 5 115 z nich propuštěno. Zbývající zadržené – celkem 1 934 lidí – vyslýchali dál. Nakonec, jak píše Abakumov v dokumentu citovaném na počátku tohoto článku, označili 592 lidí za bandity a odvezli je neznámo kam. Bylo mezi nimi dvacet sedm žen (z toho jedna těhotná) a patnáct nezletilých osob. Mnoho rodin ztratilo v jediném okamžiku i tři nebo čtyři členy. Nikdy od nich nedostali žádnou zprávu, dopis, nikdo ze zadržených se nevrátil po letech z vyhnanství. Sověti je nikdy nepostavili před soud a všechny stopy vždy končí okamžikem, kdy bylo ukončeno vyšetřování.

Proč byli mezi tisíci zadržených během štvanice vybráni zrovna tito lidé, kde je zavraždili, kde se nacházejí jejich hroby? Odpověď na žádnou z těchto otázek dodnes neznáme. Mnoho stop ukazuje na to, že přinejmenším část obětí štvanice mohla být deportována do okolí Grodna a zavražděna na území tzv. Grodenských pevností, kde NKVD předtím spáchala jiné masové popravy. Podle další hypotézy našli místo posledního odpočinku na polygonu 77. pěchotního pluku v Lidě, kde v srpnu 1945 NKVD zastřelila velkou skupinu Poláků.

 

Bez epilogu

Augustowská štvanice trvala dva týdny. Oficiálně skončila 25. července 1945, ačkoli jednotlivé případy zatčení a vyšetřování pokračovaly ještě několik týdnů. Rodiny zmizelých začaly své příbuzné téměř okamžitě hledat. Největší aktivitu a odvahu zpočátku projevili obyvatelé obce Giby, kde bylo během akce zadrženo celých devadesát osob. Psali dopisy orgánům samosprávy, později premiérovi, nakonec se zvláštní delegace vypravila k samotnému Bierutovi. Žádné informace však nedostali a odešli s nepořízenou. Jinak to ostatně ani dopadnout nemohlo. V Polské lidové republice, vazalském státu SSSR, se o takových zločinech nesmělo ani promluvit. Lhalo a mlčelo se o Katyni – a podobně byly odbývány i otázky o lidech zmizelých během červencové štvanice v roce 1945.

Jiskřička naděje se objevila v roce 1987, kdy Stefan Myszczyński (mezi oběťmi štvanice byli tři jeho bratři a otčím) objevil u cesty z Rygolu na Giby neznámé hroby. Exhumace však vyloučila, že by se mohlo jednat o oběti augustowské štvanice. V mohyle se nacházely ostatky německých vojáků. Tato událost se však stala impulsem k postavení pomníku zavražděným a k založení Občanského výboru pro pátrání po obyvatelích Suwałska zmizelých v červenci 1945, který začal shromažďovat materiály spojené s akcí NKVD a jejími oběťmi.

Již v 90. letech se staly součástí spisu vyšetřování, které zahájila Vojvodská prokuratura v Suwałkách, později ho vedla Obvodní komise pro vyšetřování nacistických zločinů a dnes v něm pokračuje Institut národní paměti. Všechny pokusy objasnit tento zločin však narážejí na nechuť ze strany Rusů. V odpovědi na polskou žádost v roce 1995 sice ruská Hlavní vojenská prokuratura přiznala, že 592 polských občanů v červenci 1945 padlo do rukou NKVD, ale v závěru konstatovala, že „nebyli obviněni, soudu nebyly předány trestní případy a další osudy zatčených jsou neznámé“.

Postoj Rusů se dalších dvacet let nezměnil a dnes jsou ke spolupráci ochotní dokonce ještě méně. IPN se v rámci vyšetřování na Rusko obrátil mimo jiné s prosbou o právní pomoc. V létě 2013 obdržel od ruské Generální prokuratury odpověď, že vyřízení polských žádostí o právní pomoc „se nezdá možné“. Ruským činitelům, kteří dnes stejně jako před lety bez váhání vykonávají všechny rozkazy Kremlu, čas od času pokazí náladu ruští badatelé jako výše zmíněný Nikita Petrov, jenž v roce 2011 zveřejnil v úvodu citovaný Abakumovův šifrogram, jenž jednoznačně svědčí o odpovědnosti Sovětů za vraždu stovek Poláků zatčených v červenci 1945.

V roce 2014 zahájil IPN v různých místech podlaského vojvodství sběr biologického materiálu pro analýzu DNA od příbuzných obětí augustowské štvanice. Pokud se v budoucnu podaří najít místo, kde jsou zavraždění pohřbeni, má nasbíraný materiál umožnit jejich identifikaci. Probíhají také pokusy navázat spolupráci s běloruskými úřady. Možná se v archivech našich východních sousedů skrývají cenné indicie, který umožní konečně určit místo, kde byly nevinné oběti sovětských katů pochovány. Už je nejvyšší čas.

Text poprvé vyšel v deníku Rzeczpospolita.

Překlad: Anna Šašková Plasová

Související články