Krutý trest pro zachránce 1200 lidí. Unesli ho z exilu a odsoudili na doživotí

HRDINA Z HOTELU RWANDA

Krutý trest pro zachránce 1200 lidí. Unesli ho z exilu a odsoudili na doživotí
Paul Rusesabagina. Foto: Jan Zatorsky
1
Svět

Echo24

Na 25 let poslal tento týden rwandský soud do vězení Paula Rusesabaginu, jehož činy byly inspirací pro známý hollywoodský snímek Hotel Rwanda. Hotelový manažer Rusesabagina dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí. Před několika lety o tom hovořil v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Rusesabagina má belgické občanství, od roku 1996 žil v exilu v USA a Belgii a kritizoval odtud rwandského prezidenta Paula Kagameho. Tvrdí, že byl do Rwandy unesen z Dubaje, aby mohl být postaven před soud. Ten jej v pondělí shledal vinným z terorismu.

V podstatě rozsudek smrti

Podle Rusesabaginovy dcery a právníka jednal soud na přání rwandského prezidenta Kagameho. Nad férovostí soudu vyjádřily pochybnosti i USA a Belgie, rwandská vláda rozsudek přivítala. Podle kritiků se pro dvaasedmdesátiletého Rusesabaginu jedná v podstatě o rozsudek smrti.

Při genocidě ve Rwandě, která vypukla v dubnu 1994, zmasakrovali hutuští extremisté za 100 dní na 800 000 menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů a asi 2,7 milionu lidí muselo uprchnout ze svých domovů.

Trochu jiný obraz

Rusesabagina podává trochu jiný obrázek o událostech ve Rwandě, že nejen Hutuové vraždili Tutsie, ale i Tutsiové se v odvetě dopustili řady masakrů. Právě proto se po uvedení filmu dočkal řady útoků a obvinění, že si svůj příběh přibarvil a že s vrahy ve skutečnosti spolupracoval. Rwandský prezident Paul Kagame, který neváhá své odpůrce i likvidovat a všechny alternativní vypravěče označovat za popírače genocidy, jej označil za „falešného hrdinu“. V roce 2015 Rusesabagina poskytl Janu Dražanovi pro Týdeník Echo rozhovor.

Vy jste se rozhodl odejít do exilu dávno před konfliktem s Kagamem. Už dva roky po genocidě, v roce 1996. Proč?

To je překvapující. Když si přečtete knihu Philipa Gourevitche We Wish to Inform You That Tomorrow We Will Be Killed with Our Families (jedna z nejlepších knih o genocidě ve Rwandě – pozn. red.), spousta lidí, kteří jsou dnes u moci, vypověděla, že jsem jim zachránil život. Když jsem dostal první velké ocenění, ve Washingtonu DC 2. února 2000, rwandský velvyslanec tam byl a měl excelentní projev. Ale když jsem potom začal být považován za jaksi slavného, potkávat se s důležitými lidmi, rwandská vláda za mnou přišla a povídá: Poslyšte, pane manažere, myslíme, že byste neměl dělat to, co děláte. Povězte, chcete být velvyslanec? Chcete být ministr? Zasloužíte si být ministr, vyberte si ministerstvo. Já jim řekl: Přátelé, zůstaňme přáteli. Odmítl jsem je. A cestoval po světě a říkal celou pravdu o tom, co se stalo ve Rwandě a co se dělo v Kongu i u nás. Byl jsem najednou někým, koho nemohli kontrolovat, tak jsem se stal nepřítelem.

Bojíte se?

Ne, ale v jisté době ano. Proč jsem odešel ze Rwandy? Já jsem nebyl zločinec. Udělal jsem, co jsem udělal, a všichni to věděli. Měl jsem 1268 lidí, kteří přišli hledat azyl. A mnoho z nich jsem přivezl do hotelu. Když jsem pak začal být v zemi známou postavou, nový režim si řekl: Tohoto muže nemůžeme kontrolovat. A pokud ho nemůžeme kontrolovat, jediným řešením je zabít ho.

Jeden večer, 5. září 1996, přišel do mého domu seržant z DMI (rwandská vojenská tajná služba – pozn. red.) a předstíral, že jsem ukradl nějaké počítače. Kde? Jak? To jsem netušil. Měl pistoli a kalašnikov a povídá: „Ty vstaň! Ukaž mi svůj dům, chci všechno zkontrolovat.“ Byl jsem tehdy naivní a vstal. A když jsem byl přímo před ním, naše služebná uviděla, jak vytahuje pistoli a začala křičet: „On vás chce zabít! On vás chce zabít!“ Otočil jsem se a strčil do něj, spadl. Bydlel jsem v rezidenční čtvrti, blízko je belgická i čínská ambasáda a mnoho institucí. Vyběhl jsem ven a volal o pomoc, moje žena za mnou. A všichni ti strážci z těch rezidencí se seběhli a obklíčili můj dům, aby toho chlapa zadrželi. Málem mě zabil. A následující ráno přišel jeho šéf do mé kanceláře a říká: „Víte, pane manažere, ten kluk neměl zbraň, to byly hračky.“ Podíval jsem se na něj a říkám: „Majore, ten chlapec neměl hračky, měl zbraně. Možná pro vás jsou to hračky, protože neodvedly svou práci.“ Byl jsem vážně hodně rozčílený. Ten večer jsem sedl na letadlo a odletěl do Bruselu do exilu. 6. září 1996. (smích) Takže, vy se ptáte, jestli jsem se nebál. V Bruselu mi čtyřikrát obrátili dům naruby… A jednou jsem se štěstím unikl „autonehodě“. To jen tak na okraj. (smích) Jednoho dne zemřu, kdy to bude, nevím. Až to přijde.

Celý rozhovor s Paulem Rusesabaginou bude součástí knihy rozhovorů s 50 osobnostmi Proměny světa, kterou vydá Echo Media ještě v tomto roce.