Někdy je potřeba sebekriticky a veřejně si připustit, že něco neděláme dobře. Je namístě konstatovat to třeba dnes, v první den po volbách, ale také v měsíci loučení tří velikánů světového sportu, o nichž jsme v Echu dosud nereferovali – a rezignace na sport zcela ve prospěch politiky, ekonomiky, kultury a umění a další přidružené výroby není nikdy dobře. Nuže řekněme si to zřetelně: zkraje měsíce ukončila aktivní sportovní kariéru tenistka Serena Williamsová, před čtrnácti dny se k ní přidala oštěpařka Barbora Špotáková, no a v pátek se posledním zápasem na turnaji Laver Cup v Londýně rozloučil s diváky tenista Roger Federer.
Všechny tři sportovní hvězdy pojí věk – všechny se narodily počátkem osmdesátých let minulého století, dnes je jim tedy čtyřicet nebo jednačtyřicet, a všechny tři patří k první sportovní generaci, která nikoli v ojedinělých výjimkách, nýbrž houfněji končí v pozdějším věku. Zřejmě v tom hraje roli vývoj podpůrných prostředků, tréninkových a relaxačních metod i celkový společenský posun v některých sportovních odvětvích od útlého mládí ke střednímu věku (zkrátka není problém dnes na vrcholové úrovni provozovat sport po pětatřicátém roce života, zatímco dříve to bylo výjimečnější).
Všichni tři rovněž nedokázali to, nač asi v některé fázi svých kariér pomýšleli: Špotáková nevyhrála třikrát olympiádu, takže nevyrovnala počet zlatých medailí, jež z této akce přivezl její někdejší trenér a osobnost, která ji od úspěšné juniorské reprezentace v sedmiboji přivedla k čistému oštěpu – Jan Železný. Williamsová nedokázala vyrovnat rekordní počet singlových vítězství v turnajích Grand Slamu (ačkoli od zavedení žebříčku WTA v roce 1972 jich nejvíc má). A Roger Federer, jenž dlouho vedl týž žebříček v jeho mužské ATP verzi, zase v závěru své kariéry kvůli zraněním musel víceméně už bezmocně sledovat, jak jeho čísla a vítězství začínají dorovnávat a překonávat jiní.
U toho se ale zastavme, protože to je další punkt, jenž je třem jmenovaným společný: výrazně ovlivňovali své okolí. Barbora Špotáková nejméně viditelně, jelikož atletika vedle tenisu je přece jen otloukánek. Ale i tak bylo lze po její rozlučce zažít, slyšet nebo číst oštěpařky z celého světa, jak se k české závodnici hlásí jako ke svému vzoru, který je přivedl ke sportu a konkrétně k oštěpu – když kvůli ní přijíždějí do Česka trénovat sportovkyně kupříkladu ze vzdálených asijských zemí, není to snad dojemný vzkaz tuzemskému nízkému sebevědomí, jež se rádo trýzní přesvědčením, že jako malý národ a malá kultura jsme ve světě přehlédnutelní a zanedbatelní? Zjevně nejsme.
Viditelnější ale přece jen byla práce obou tenistů. Serena Williamsová, ačkoliv se kolem ní vždy nebo jistě v pozdějších érách její kariéry rojily skandály spojené s jejím domněle nevhodným chováním, které mohlo rozdělovat fanoušky a diváky po celém světě, protože ne každému bylo srozumitelné nebo ne každý byl připraven na tenistčino zdravé sebevědomí, se zároveň celou dobu zasazovala o ženská práva, upozorňovala na nerovnost podmínek mužů a žen ve sportu, apelovala na jejich nápravu a přitom (ostatně stejně jako Špotáková) předvedla, že ani žena vrcholné kondice se nemusí vzpírat svým biologickým hodinám, může přerušit i časově tak limitovanou práci, jakou je vrcholový sport, porodit děti a zase se ke sportovnímu zápolení vrátit na mimořádné úrovni.
No a přínos Rogera Federera je zase jiný. Začínal jako floutek, na jehož výmysly si kdekdo stěžoval, ale s přestupem z dorostu mezi muže se nechal přesvědčit, že by snad ke své práci i ke svému okolí mohl přistupovat jinak. Načež se stal miláčkem davů (mimo jiné nejlépe zobchodovatelnou sportovní značkou několika uplynulých let) a kamarádem svých soupeřů. Federer úplně proměnil atmosféru na tenisových dvorcích, díky němu to přestalo být prostředí, kde na sebe soupeři hledí nevraživě. Naopak spolu ti lidé – zápolící mezi sebou o veliké peníze, slávu atd. – začali hovořit, žertovat, všímat si sebe navzájem a podporovat se.
Ne snad, že by se nesoustředili na mač, ale dokázali směnit někdejší averzi právě za toto klidné soustředění. Federer, ten vždycky úspěšný lídr, jenž roky ostatním unikal o parník, se nad ně nepovyšoval, naopak všímal si jich, sestupoval ve svém zájmu mezi ty slabší hráče a dával jim pocit, že jsou s ním na téže lodi, protože si uvědomoval, že na kurtu jsou před světem spolu nakonec oni sami, jenom dva – dva soupeři totožných starostí. Někdy bylo těžší rozhodnout se, zda na sledovaném zápase byla poutavější samotná hra, nebo dění přední ní, mezi ní a po ní.
Dnes už to v tenisu je zdánlivě běžná věc, ale ještě před jednou generací nebyla – Pete Sampras byl sice podobně přejícná nátura, ale na rozdíl od Federera to byl větší introvert, nedával na sobě nic moc znát. Snad jen zápasy s Andrem Agassim dávaly tušit, jak to ve věčně soupeřícím světě tenisu může vypadat. Vděčíme Rogeru Federerovi nejen za velké zápasy s Novakem Djokovičem a Rafaelem Nadalem, ale vděčíme mu také za to, že dokázal svým příkladem strhnout celé jedno odvětví, aby se zkusilo proměnit. Přirozeně, odspodu k vrcholu. Bude napínavé sledovat, zda tento jeho odkaz odchod velkého hráče přežije. Kéž by.
00:01
