Mezi Polskem a Izraelem to zase vře

ÚHEL POHLEDU: Mezi Polskem a Izraelem to zase vře. Tentokrát k tomu přispěl nový ministr zahraničí (a budoucí premiér nové vládní koalice) Yair Lapid. Ostře zaútočil proti polské novelizaci kodexu civilního řízení, která je podle něho namířena proti obětem holokaustu. „Zákon nemá s holokaustem nic společného“ – reaguje polská strana.

Pokud bychom na diplomatické mapě světa vedle sebe postavili Polsko a Izrael a ukázali spojitosti mezi těmito dvěma národy, mohlo by se zdát, že jsou odsouzeny k vzájemnému spojenectví. Tisíc let společných dějin na území polské Rzeczpospolité, kde nedocházelo k pronásledování na základě víry. Společné trauma druhé světové války, složité politické osudy v poválečném období, boj o suverenitu tváří v tvář geopolitickému tlaku a konečně – sázka na mladé lidi a rozvoj inovací. Nikoli náhodou zasedalo v prvním volebním období v Knesetu tolik Židů původem z Polska, že se právě polština stala dominantním jazykem izraelského parlamentu.

Když se na to ovšem podíváme podrobněji, tak namísto společného jazyka nacházíme v polsko-izraelských vztazích dalekosáhlou nedůvěru, ne-li přímo vzájemnou nevraživost. Noční můra holokaustu a diskuse nad jeho důsledky – v období komunismu zatlačená do ústraní – se vrací v podobě předsudků, křivd a sporů o ztracený majetek, které trvají dlouhá desetiletí. Dnes jsme svědky další části konfliktu, který v mediálním prostoru se výrazně objevil v lednu 2019, kdy šlo o novelu zákona o Institutu národní paměti, která měla zamezit šíření obvinění o „polské spoluvině za holokaust“. Nyní se do popředí dostává otázka majetkových restitucí a jejich regulace.

Základem aktuálního sporu jsou opět vzájemná nedorozumění, polopravdy a aktuální vnitřní politika. Jen těžko totiž můžeme vnímat slova současného šéfa izraelského ministra zahraničí a budoucího premiéra Yaira Lapida jinak. V reakci na novelizaci zákona o kodexu správního řízení schválenou polským Sejmem (stále ještě nebyla odsouhlasena Senátem ani podepsána prezidentem), Lapid zvolil nejtěžší a v diplomacii zřídka využívané kalibry. Polskou legislativu regulující možnosti žádat o návrat majetku označil za „hanebnost“ a prohlásil, že je „narušením práv těch, kdo přežili holokaust, a jejich potomků“. „Tento nemorální zákon závažně naruší vztahy mezi našimi státy. Se vší vážností přistupujeme k pokusu znemožnit právoplatným majitelům získat zpět majetek, který byl v Evropě Židům uloupen nacisty a jejich kolaboranty. Polsko ví, co je v této záležitosti správné,“ stálo v textu zveřejněném izraelským velvyslanectvím v Polsku.

Ve skutečnosti se však nejedná o žádný „nový zákon o holokaustu“, jak tuto kauzu prezentuje například Liga proti hanobení (Anti-Defamation League). Polská vláda totiž bezprostředně reaguje na rozhodnutí polského Ústavního soudu z roku 2015, v němž stojí, že v případě zakoupení nemovitosti v období po pádu komunismu (po roce 1989), přičemž tato nemovitost byla předtím znárodněna Polskou lidovou republikou, je nutno stanovit jisté omezení případných předchozích vlastnických nároků. Lhůta, dokdy bylo možné uplatnit svůj restituční nárok na danou nemovitost, byla stanovena ve své zákonné horní hranici, tj. 30 let. Stále však – v rozporu se slovy Yaira Lapida – podle polských zákonů platí, že každý člověk, který má individuální dědické nároky, se bude moci domáhat náhrady formou žaloby v civilním řízení u polských soudů.

Novelizace kodexu civilního řízení se tedy netýká druhé světové války, Židů, holokaustu a ani nikoho nepřipravuje o případný nárok na odškodnění za majetek, o který přišel. Nový zákon týkající se majetkových restitucí v Polsku nepopírá holokaust, nýbrž prostě ošetřuje situaci, kdy si dlouholetí majitelé nemovitostí nemohli být jisti, že ve svém domově stráví i zítřek.

O detailech usnesení polské vlády, času vymezeném na uvedení zákona v účinnost a o jeho konsekvencích lze pochopitelně diskutovat, nicméně v žádné diskusi, která vychází skutečně z textu zákona, a nikoli ze vzájemných předsudků, nelze klást rovnítko mezi nezbytností zajistit právní status současných majitelů a „narušením práv těch, kdo přežili holokaust“. Naprostou většinu soudních procesů týkajících se restitucí vedou polští občané, avšak dosavadní nepřítomnost pevně stanovené časové hranice, po níž je možné uplatnit restituční nárok, způsobila do dnešní doby celou řadu zločinů a zneužití tohoto stavu, což si v Polsku dokonce vysloužilo označení „divoká reprivatizace“.

V důsledku nedostatečné systémové regulace vlastnictví a nepřítomností plošného restitučního zákona docházelo u mnoha nemovitostí ve Varšavě po roce 1989 k tomu, že právní kanceláře na tuto problematiku specializované (a nezřídka propojené s podsvětím) zneužívaly zfalšované nebo nesnadno ověřitelné plné moci – např. u jedné z nich bylo v momentě zahájení procesu majiteli dle data narození 130 let – k vystěhování rodin, které v určitých domech žily už řadu desetiletí. Nezřídka se jednalo o lidi, kteří tyto domy po válce obnovovali z trosek a odstraňovali škody, jež Němci způsobili polskému hlavnímu městu v reakci na varšavské povstání, později investovali do oprav a údržby, aniž by se kdy mohli stoprocentně cítit majiteli dané nemovitosti. Novelizace polské legislativy si klade za cíl právě tuto situaci napravit.

Jak už bylo řečeno, v případě existence dědických nároků, bude možné se navrácení majetku dožadovat i nadále. Mnohem znepokojivější otázkou je ovšem problematika tzv. majetku bez dědiců, který kdysi patřil polským občanům židovského původu, ale dnes – více než 80 let po vypuknutí druhé světové války – již nemá žádné právoplatné dědice. Z prohlášení izraelského ministerstva zahraničních věcí a amerického zákona JUST Act 447 plyne, že „v případě majetku bez dědiců je nutno zajistit daný majetek, popřípadě odškodnění ve prospěch podpory obětí holokaustu, podpořit vzdělávání na téma holokaustu a další cíle“. Dostáváme se tedy k paradoxu, kdy už se diplomatický konflikt netýká jen žijících dědiců, nýbrž také institucí, jež s nimi nejsou nijak spjaty, ale mohly by požadovat vrácení celých nemovitostí, které jsou v současnosti v držení soukromých vlastníků. Mimochodem, všechny civilizované státy už od dob starého Říma však uplatňují zásadu, že majetek bez dědiců přechází na stát, což ostatně platí i ve Spojených státech amerických.

Celá tato diskuse se navíc odehrává v situaci, kdy z německé strany nedošlo k reálným kompenzacím za křivdy a nevyčíslitelné škody způsobené na území Polska, kde od roku 1939 do roku 1945 probíhala brutální okupace, ale i největší národní povstání v období druhé světové války. Z hlediska polského státu a historické perspektivy lze jen těžko pochopit, proč dnes jak USA, tak i Izrael svalují veškeré břímě zodpovědnosti za největší konflikt ve světových dějinách na jednu z jeho největších obětí, a nikoli na jeho původce.

„Nemůžeme akceptovat situaci, kdy se nikdo nebaví o obsahu zákona, nýbrž bez jakékoli věcné diskuse útočí a obviňuje Polsko z nemorálního jednání, neboť právě to napřímo napsal izraelský ministr zahraničních věcí,“ uvedl pro polská média náměstek ministra zahraničních věcí a dodal, že „toto není způsob, jak se spolu baví partneři, kteří se vzájemně respektují.“ Jestliže se tedy mají polsko-izraelské vztahy vrátit do starých kolejí a zúročit svůj potenciál, je nutno začít právě vzájemným respektem. Přece jenom bylo to právě Polsko, které nikdy jako stát neposkytlo byť jediného vojáka ve prospěch armád Adolfa Hitlera.

Autor je publicista, spolupracuje s portálem Wirtualna Polska. Překlad Martin Veselka.