Sto dnů vlády, s. r. o. Co zatím dokázal premiér Babiš

Zemi konečně řídí manažer. Efektivně začíná napravovat zlořády minulosti a modernizovat společnost, abychom obstáli v mezinárodní konkurenci. Není pochyb o tom, že Andrej Babiš se snaží, jeho aktivity spolehlivě naplňují veškerá média. Přesto sto dnů jeho vlády nemělo viditelný efekt. Naděje Babišových příznivců se v lepším případě splní později.

Vláda jedná od šesti hodin ráno, to však neznamená, že se na Úřadě vlády teprve v šest začíná. Odpovědní pracovníci ostrahy už od půl páté musí prověřit novináře, kteří dostanou po páté hodině možnost oslovit ministry u dveří jednací místnosti. Tím se poměry ve Strakově akademii přiblížily císařskému paláci Františka Josefa, který ve svých pozdních letech úřadoval už od pěti ráno, nebo dokonce časům generalissima Stalina, jenž trpěl nespavostí a svolával vládu na druhou či třetí hodinu po půlnoci. Babiš a jeho lidé se jistě nechtějí podobat Stalinovi, ale dávají najevo, že se opravdu „maká“. Nejzajímavější na tom je otázka, proč premiér stále potřebuje vzbuzovat dojem takřka nepřetržité aktivity. Třeba už má sám pocit, že jeho kabinet zase tak výkonný není.

Bez důvěry sněmovny ani být efektivní nemůže. „Lidé očekávají, že tady bude funkční kabinet, a je jim upřímně jedno, jestli bude koaliční, menšinový, v demisi, či bez důvěry,“ prohlásil Babiš už dávno v prosinci, že na sněmovně tolik nezáleží. Po sto dnech se ukazuje, a snad se i sám premiér poučil, že tak to v demokratických společnostech nefunguje.

Aktivita ministrů se těžko měří, zvláště tři a půl měsíce po jejich nástupu do funkce, přesto lze vyčíslit, co vláda stihla projednat. Ve srovnání s předchozím kabinetem Bohuslava Sobotky, ve kterém bylo Babišovo hnutí ANO menším partnerem, to vypadá dobře. Vláda už schválila pětadvacet vlastních návrhů zákonů a jedenáct nařízení, dalších dvaatřicet norem poslali ke komentáři poslanci a senátoři. Za Sobotky to bylo jen devět zákonů a sedm nařízení, čtyřiadvacet zákonů přišlo ze sněmovny a Senátu.

Takové prvoplánové srovnání však realitu zakrývá. Babišův kabinet má výhodu, protože bez přerušení navazuje na agendu předchozí vlády, kde mělo ANO šest ministrů. To neplatilo u Sobotky, který přebíral kormidlo po sedmi letech pravicové nadvlády a se svým programem začínal od nuly. Referenční rovinou může být spíše vláda Petra Nečase z roku 2010. Nastoupila sice s ročním odstupem od druhého kabinetu Mirka Topolánka, přesto na ni jmény pěti ministrů navazovala. Nečasovci stihli za prvních sto dnů projednat jedenatřicet zákonů, vyhrnuli si tedy rukávy o poznání výše než jejich nástupci. Návrhy zákonodárců komentovali zhruba ve stejném tempu jako babišovci, u vládních nařízení mírně zaostali.

Při bližším pohledu se aktivita ministrů ODS, TOP 09 a Věcí veřejných v roce 2010 ještě zvýrazní. Na počátku svého vládnutí probrali jen šest zákonů či novel, které si vyžádala Evropské unie, zbylých pětadvacet bylo převážně zásadními kroky při slíbených reformách. V první řadě šlo o liberální změny daní, vedle toho se Nečasovi lidé snažili omezit hazard, zastavit boom dotací do obnovitelných zdrojů, nově upravit podmínky pro vybírání mýtného, zlepšit regulaci lihových nápojů či zpřísnit podmínky pro pobyt cizinců. Nemluvě o tom, že bylo třeba doladit a schválit rozpočet a zároveň zasáhnout proti ničivým srpnovým povodním na severu Čech. I ten nejpovrchnější pozorovatel pochopil, že nastupuje energická vláda se silným, třebaže pro mnohé nesympatickým programem.

Pětadvacet zákonů z dílny Babišova kabinetu takovou hodnotu nemá. Deset z nich jsou drobné novely upravující českou legislativu podle požadavků EU. Šest zákonů jsou nepříliš významné normy, které stávající ministři financí a spravedlnosti sepsali už v minulém volebním období, jenom je nestihli ve sněmovně projednat. Patří k nim i rozhodnutí o ražbě českých dukátů u příležitosti jejich výročí. Proti pětadvaceti normám Nečase a spol. tak stojí devět opravdu nových zákonů, z nichž ovšem není snadné vyčíst, kam věcná agenda Babišovy vlády směřuje. Významným návrhem, který něco skutečně mění, je pouze novela insolvenčního zákona, jež by měla pomoci desetitisícům občanů z dluhové pasti. Pozornost vzbudil plán zvýšit o tisíc korun penze zhruba dvěma stům tisícům důchodců ve věku nad 85 let. Pozornost zasluhují návrhy rozpustit dividendy státních firem v rozpočtu a uvolnit ruce ministrům při výměně státních úředníků. Šest vládních nařízení likviduje některé překážky při žádostech o zemědělské dotace.

Revoluční daně, historické penze – a nic se nemění

Bylo by předčasné tvrdit, že vládě jde především o posílení vlastních pravomocí a líbivá gesta v rámci permanentní volební kampaně hnutí ANO, nebo dokonce o vstřícné kroky vůči Babišovu koncernu Agrofert. Skutečné úmysly se mohou vyjasnit do konce dubna. Tehdy má vláda stanovit novou rozpočtovou strategii a zvláště ji aktualizovat pro rok 2019. Určí přitom, jak se změní výběr daní, kolik půjde na jednotlivé sociální dávky, kolik na platy nebo podporu vědy. Přesně tímto způsobem zveřejnil počátkem března své úmysly rakouský kancléř Sebastian Kurz. Podle očekávání si vysloužil tvrdou kritiku od levicové opozice a ještě od kardinála Christopha Schönborna, který sice ocenil, že Kurz slibuje vyrovnaný rozpočet, vadí mu však škrty v podpoře „pro chudé a nejchudší“. Z tuzemského pohledu je nápadné, že kancléř oznámil své konkrétní úmysly už počátkem března, tedy se značným předstihem vůči Babišovi, který se přitom stal šéfem exekutivy o dvanáct dní dříve. Takové srovnání je pro zdejšího premiéra zvlášť nemilé, protože jeho lidé kopírovali Kurzovu volební kampaň včetně hlavního hesla „Teď, nebo nikdy“.

Čekání na konkrétní kroky provází v případě Andreje Babiše o to větší netrpělivost, že neurčitý je také program jeho vlády. Z šesti priorit obsahuje dva základní motivy liberálního Kurzova programu: vyrovnaný rozpočet a penzijní reformu. Ovšem český rozpočet je už dnes na rozdíl od rakouského přebytkový a penzijní reformou se myslí udržování současného modelu s tím, že zvyšování důchodů uhradí dividendy státních firem. Plán zajistit trvalou stabilitu systému jako v Rakousku se tím opět nesleduje. Další maximu, že si nenecháme od Evropy diktovat uprchlické kvóty ani společnou měnu, případně že zajistíme bezpečnost občanů včetně potravinové soběstačnosti, vyznávají také vlády Visegrádu. Zbylé dva motivy, jimiž jsou digitalizace a urychlení výstavby dálnic, se najdou i v programech posledních tří tuzemských kabinetů. Program Babišovy vlády, sněmovnou ostatně neschválený, surfuje na aktuálních tématech, neskrývá však substanci, kolem níž by se točilo vládní usilování příštích let. O co mu jde při správě země, premiér v programu neprozradil.

Dojem, že něco dělá pro společnost, vzbuzuje Andrej Babiš v takřka každodenních slibech, týkajících se třeba zvýšení důchodů a snížení daní, nebo v tirádách o chystaných investicích. Přesto tyto sliby nemají významnější věcný obsah ani neusilují změnit zavedené toky státních financí. „Nejvyšší historické zvýšení penzí“ v roce 2019 o devět set korun umožňují zákony prosazené nedávno sociálními demokraty. Jejich parametry přímo nařizují navýšit penze napřesrok o 600 korun, Babišův příslib k tomu přidává polovinu. Přijde ho to navíc „jen“ na deset miliard.

U daní z příjmů slibuje Babišova Mladá fronta DNES „přilepšení, které potěší většinu daňových poplatníků“. Změny z dílny ministryně Aleny Schillerové ovšem jenom zmírní dopady tzv. studené progrese posledních let. Zažili jsme, že s rostoucími příjmy klesá vliv daňových slev, a poplatník tak podléhá vyšším a vyšším reálným sazbám. Čtyřčlenná rodina, jejíž živitel vydělává dvojnásobek průměrné mzdy, odváděl před pěti lety po odečtení slev svou daň z příjmu podle sazby 7,4 procenta z hrubé mzdy, letos to bude devět procent a napřesrok po reformě 8,4 procenta. „Daňová revoluce v oblasti DPH“ sníží kromě populistických položek „pivo“ a „voda“ už jenom sazby pro drobné řemeslníky, jimž bude kompenzovat chystané rozšíření EET. Celkové náklady daňových změn ve výši něco přes 30 miliard dosahují tří procent vybraných daní, třetinu částky, o kterou výběr roste v časech konjunktury. Liberální cestu na snížení překážek k podnikání Schillerová nesleduje, cílem není levicové zvýšení životní úrovně všech. Nejde o víc než podklady pro marketing.

Taktovku drží Okamura

Vládní udržovací politika vytvořila na politické scéně vzduchoprázdno, které na rozdíl od vládní agendy zaplňují nápady osmi opozičních stran. Vzniká tím značný chaos. Tradiční demokratické partaje si stěžují, že ve sněmovně rozhoduje populistická koalice Babiše, Okamury a komunistů, přesto taková většina jakžtakž spolehlivě funguje jen při hlasování o sněmovních funkcích. Při hlasování o jednotlivých zákonech, které zpravidla procházejí prvním čtením, vznikají zcela nečekané koalice, někdy i na úkor ANO. Například spojenectví ANO–KSČM–ČSSD nedokázalo zastavit plán pravice zrušit EET pro malé živnostníky ani „lex Mynář“, požadující, aby měl prezidentův kancléř bezpečnostní prověrku. Komunistický návrh zdanit církevní restituce prošel, protože se k této trojici přidala Okamurova SPD. Zrušení zákazu kouření v hospodách má podporu poslanců napříč osmi kluby s výjimkou lidovců. Vrcholem chaosu byl skandální pokus Pirátů přidat k vládní novele daňového řádu klauzuli, že finanční úřady mohou prolomit advokátní tajemství. Stejně nevídaný byl fakt, že návrh sepsaný někde na koleně podpořila ministryně financí i rozpočtový výbor. Nakonec sněmovna zatáhla za záchrannou brzdu a pro návrh kromě Pirátů hlasovala už jen polovina komunistů a čtvrtina Babišových poslanců. Rozhodl nečekaný výpadek disciplíny poslanců ANO, jichž při hlasování o daňovém řádu chybělo dvaatřicet.

Sněmovní statistika ze sto dnů Babišovy vlády ukazuje, že nejčastěji se na straně vítězů objevuje klub SPD. Možná sněmovna podléhá radikálním nacionalistům, spíš to je ale důkaz, že nejobratnějším politikem je dnes Okamura.