Nepřikládejme na Ukrajinu měřítka naší postpolitické dokonalosti

Slyšeli jste o praporu Azov? Je jedním z parametrů, jimiž lze poměřovat ukrajinské zpravodajství. Uvádíte, že existuje? Uvádíte, že je fašistický? Uvádíte, že byl integrován do ukrajinských ozbrojených sil? Uvádíte, že měl být integrován do ukrajinských ozbrojených sil, ale je to lež? Uvádíte, že sice je trochu náckovský, ale na ruské straně jsou zaangažované oddíly, které jsou naprosto nepokrytě nacistické? Z odpovědí na takové otázky lze vyvozovat, jestli pracujete se seriózními zdroji, nebo ne, případně zda jste proukrajinští, nebo proruští.

Jsou to důležité otázky a asi by bylo dobré mít na ně uváženou odpověď. Ale taky jsou to otázky z luxusní sféry – sféry, kde byla zrušena válka.

George Orwell napsal v roce 1942 v eseji Ohlédnutí za španělskou občanskou válkou slova, jež současní výzkumníci „fake news“ zjevně nikdy nečetli. Zpravodajství z války podle něj často nemělo vůbec žádný vztah k faktům, „ani ten, jenž je obsažen v obyčejné lži“. Bylo z gruntu vymyšlené. „Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde se vůbec nebojovalo, a naprosté ticho o místech, kde byly zabity stovky mužů,“ píše. „Viděl jsem, jak noviny v Londýně tyto lži kolportují a dychtiví intelektuálové budují emocionální nadstavby nad událostmi, které se nikdy nestaly.“ Vedle toho, jak obtížně dostupná a tvárná jsou fakta, jsou, myslím, na tom citátu důležité ony nadstavby, od nichž se odvíjejí postoje. Je snadné sklouznout k tomu, že se budují podle v zásadě estetických kritérií. Vzali jste na vědomí zprávu o tom, že Ukrajinci zabili ruského zajatce? Nebo jste ji ve svém zpravodajství či ve své mysli zamlčeli? Radši ji tam dejte, ať vaše emocionální nadstavba není jednostranná. Pak ji můžete vykompenzovat zprávou o tom, že Putin vyznamenal pětinásobného vraha, ať je to úhledné.

Pokud to může svádět k sarkasmu, tak ne proto, že by snaha znát fakta byla pošetilá. Ale proto, že jakožto postmateriální, evropskounijní lidé jsme špatně disponovaní rozumět válce. Unie je založena na dosahování jednotné úrovně standardů. Každý občan musí mít možnost domoci se svých práv, všechny státní úřady musejí při své práci splňovat určitá kritéria. Posuzuje to soud, a když chce Unie dát průchod své nelibosti nad členskou zemí jako v případě Polska a Maďarska, činí to formou zkoumání stavu právního státu. Ukrajina je do toho zatažena, protože nejpozději od roku 2014 je její snaha činit kroky k integraci s EU katalyzátorem jejích problémů – vnitřních i s Ruskem. Když teď, za války, Unie hledala, jakým politickým gestem by vyjádřila Ukrajině podporu, logicky se nabídlo odhlasování statusu kandidáta členství.

Což si koleduje o otázku: plní Ukrajina kritéria? Dodržuje všechny mezinárodní závazky? Osvojuje si acquis communautaire?

Samozřejmě že ne. Je ve válce.

Neplnila je ani předtím. Byla to divně spravovaná země, kde lokální oligarchové dublovali jako gubernátoři a zároveň provozovali tzv. nezávislá média. Státní správy i soudy byly hříčkou politických a ekonomických sil. Státní podniky byly spravovány neprůhledně a sotva k obecnému prospěchu. Parlament nehrál skutečnou politickou roli. A teď, když by Ukrajina teoreticky měla být „na evropské cestě“, zrušila všechny televize a provozuje jen jednu státní. Neumožňuje zahraničním novinářům přístup tam, kam by chtěli, zcela v rozporu s pravidly transparentnosti. Vede propagandu.

Jak chcete takovou zemi přijímat do EU? A jak ji chcete podporovat ve válce?

Celý esej Martina Weisse si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.