To nemohl Michalik říct dřív?

Designovaný ministr průmyslu Věslav Michalik, nejbohatší muž nastupující vlády, dnes má vysvětlit okolnosti svého podnikání. Jde mimo jiné o to, zda jako solární baron nebude mít konflikt zájmů, a o otazníky kolem kyperské firmy, s níž obchodoval a která, jak už přiznal, patří ve skutečnosti jeho ženě. To, zda by to eventuálně mělo být překážkou jeho vládního angažmá, nebude ale předmětem tohoto komentáře. Tím je něco jiného – datum 25. listopadu.

Michalikovo podnikání není pro každého v republice pochopitelně úplnou novinkou, úměrně tomu, že Michalik se pohybuje v politice nějaký čas. Obchody s firmou Lowfield Investments, které dnes novináře zajímají, třeba vysvětloval na internetovém fóru své obce už v roce 2014. Ale necítil by se teď nucen učinit takové vystoupení, kdyby v médiích nenastala kumulace zpráv na toto téma. V Echu jsme o Michalikových solárních elektrárnách psali 30. října. V následujících týdnech přinesly informace o dalších aspektech jeho podnikání nejméně čtyři další tituly a Michalik si posteskl, že „za poslední dva dny proběhla v médiích smršť ohledně podnikání mé rodiny“. Jenže namístě by bylo si postesknout, ne že smršť proběhla, ale proč proběhla až po 30. říjnu, a ne před 8. říjnem.

Byli to především Piráti, kdo po volbách naříkal, že byl vystaven bezprecedentní dezinformační kampani (Vůdce STANu Rakušan jim v tom přizvukoval, protože v nouzi poznáš přítele). Ano, i Babiš nakonec připustil, že tvrzení, že Piráti chtějí umisťovat lidem uprchlíky do chat, byla lež. Ale nějaká lež se vyskytne v každé kampani. Za naprostou většinu negativní publicity v kampani si Piráti mohli sami. A bylo jí ještě málo.

Informace sama o sobě mnoho neznamená. Do kampaně vstupuje, až když se z ní stane kauza – když dojde k té kumulaci, k jaké teď došlo ohledně Michalika. Když víc redakcí usoudí, že o věci musí taky psát a pokud možno k ní přinést něco nového. Když moderátoři všech rozhovorů pak považují za samozřejmé se na věc zeptat, když začne žít na sociálních sítích a tak dále.

Časopis LUI ze svého webu zjevně záměrně „zmizel“ dva roky starý rozhovor s Mikulášem Ferjenčíkem, v němž mluvil o tom, že Piráti podporují uzákonění svobodné volby genderu a polyamorie – a většinu těch, kteří rádi ve volném čase „pískají“ mediální fauly, to nechalo v klidu.

Amplifikován nebyl třeba ani starší rozhovor Ivana Bartoše pro web Legalizace, z něhož může pro některé čtenáře bez ohledu na názor na legalizaci marihuany vycházet nesympaticky. Nikoho před volbami nenapadlo udělat s europoslankyní Markétou Gregorovou takový rozhovor, jaký s ní vyšel 12. listopadu v Respektu a z něhož vychází jako neuvěřitelně narcistní, pro politiku zcela destruktivní osoba (ano, v těchto volbách nekandidovala, ale copak média takové rozhovory slibující šťavnatý obsah před volbami nikdy nedělají?).

Autor tohoto komentáře je online asi víc, než je zdrávo, ale i k němu se teprve po volbách donesl videoklip z jakési televizní kvízové soutěže, na němž je Ivan Bartoš zaskočen otázkou, jaká je nejvyšší česká hora („Smrk,“ zkusí to nakonec). Kdyby někdo opravdu organizoval pořádnou kampaň proti Pirátům, nepostaral by se o to, aby tento trapas před volbami viděl každý občan ČR?

Je velmi dobře možné, že veřejnost Michalikovo vysvětlení uspokojí. Nebo že novináři usoudí, že ji uspokojilo. Nebo že vedení koalice usoudí, že veřejnost a novináře uspokojilo. Nebo že uspokojit bude muset. Ale nebylo by lepší si to odbýt před volbami?

Ona totiž ta negativní publicita, včetně toho, že novináři třeba „cítí krev“ nebo že „je to kampaň“, v demokracii plní svou funkci (Jistě to chce pokud možno pluralitní mediální scénu – ale „honu“ na Michalika nedominovala holdingová média). Kandidáti jsou takto „proklepnuti“, jednak se provětrá jejich minulost a jednak se ukáže, jak se chovají pod tlakem. Ve fungujících demokraciích si nejdřív strany a sponzoři prověřují důležité kandidáty sami. V Americe se tomu říká „self-oppo“ – prostě projdete všechno, co by na kandidáta mohli soupeři a média vytáhnout, a zvážíte, jestli je to únosné a jak na to reagovat. Do kampaně pak jdou kandidáti silnější a právě její negativní složky se zaslouží o to, aby voliči pokud možno nekupovali zajíce v pytli.

U nás se ale projevuje jakýsi obrozenský či kamarádský přístup. Na strany a kandidáty, kteří představují naději, se nesluší útočit. Je třeba brát v úvahu souvislosti. A osud demokracie. A komu to poslouží. Nechcete se stát součástí pomlouvačné kampaně.

Toto ochranářství slouží špatně nám všem.

David Tramba v Ekonomickém deníku 27. října napsal, že web Echo24 „spustil před druhým kolem prezidentské volby v lednu 2018 pomlouvačnou kampaň proti Zemanovu protikandidátovi Jiřímu Drahošovi“. Ano, psali jsme tehdy o Drahošovi kriticky. A jeho následující nulitní politická kariéra musela od té doby bohužel každého přesvědčit, že na prezidentský úřad naprosto nemá.

Nevím, jaký urážlivý termín by Tramba zvolil pro reportáž „Tajemství Jiřího Drahoše. Patenty, vyplacené dotace a sporné výsledky“, která vyšla v časopise Reportér. Každý, kdo si ji přečte, si zapamatuje, že „budova je prázdná“ se polsky řekne „budynek jest pusty“. Protože takový byl stav továrny v Polsku, v níž se měly podle Drahošova patentu recyklovat petky. A takových příběhů je v reportáži popsáno několik. Ve všech je na začátku čárka pro akademika Drahoše za nějaký patent, nějaké peníze a dotace a na konci nějaký ten pusty budynek, případně „Drahošovy sudy“ („Po letech jim stále zbyly tři, jeden je ještě plný.“).

A navíc popis toho, jak si večer po volbách před jedním pražským barem desítky minut povídal šéf Drahošovy kampaně se Zemanovým poradcem Martinem Nejedlým. Podle Drahoše náhoda.

Byla to dobře odpracovaná reportáž. Bohužel vyšla až půl roku po prezidentských volbách. Před volbami jsme ze seriózních zdrojů měli o Drahošovi jen zpravodajství, jehož charakter vystihuje legendární factcheck orgánu Demagog.cz, který ho ocenil za pravdivé výroky jako „Jsem vědec“.

Možná že kdyby taková reportáž vyšla ne půl roku po volbách, ale půl roku před volbami, tak by po ní následovaly další. A lidé, kteří dokážou tyhle věci ovlivnit, by sice s těžkým srdcem, ale uznali, že tenhle člověk fakt nemá šanci porazit Miloše Zemana. A včas zkusili hledat někoho lepšího. Který třeba mohl být dnes na Hradě. Možná.