Výpisky V. Klause: Klimatické bratrstvo se napojilo na establishment EU a OSN

Rok mé druhé prezidentské volby – výpisky č. 23 (rok 2008)

I při souboji o prezidentství (a operaci kyčle) jsem četl a něco si z toho poznamenával. Nebyly to však žádné politické aktuality.

Zajímavou osobností moderního keynesiánství je Robert Skidelski, autor jedné z významných biografií Keynese, sám významný ekonom. V článku ve World Economics se ptal, kde „končí racionální dělba práce?“ a odpovídal, že „nemá být dovedena až do bodu, kdy je erodován lidský kapitál společnosti“ (human capital of society). Tak o přínosech globalizace nebývá diskutováno. Použil k tomu citát z Keynese z roku 1933, který tehdy napsal, že „vyšší stupeň národní soběstačnosti nabízí kompletnější a vyrovnanější národní život“. Vůbec sám pojem národní život by v očích dnešních přepisovatelů historie a bouračů pomníků a soch určitě neobstál.

Skidelski dále rozebíral Keynesovo téma hojnosti (abundance), jejíž zvyšování povede podle Keynese k tomu, že lidé nevyhnutelně oslabí své pracovní úsilí. Keynes si myslel, že se to stane „samo“, neboť „rostoucí příjem způsobí, že bude klesat mezní užitečnost příjmu“ (marginal utility of income) a tím klesnou stimuly k práci. Mám strach, že to právě dnes intenzívně probíhá.

Slavný australský ekonom, mnou i v této sérii opakovaně citovaný, narozený někde u Jablonce nad Nisou a jako malé dítě odsunutý do Německa, Wolfgang Kasper, se kterým jsem v intenzivní komunikaci, mne tehdy nadchnul výrokem, že se vytvořila „climate fraternity“ (klimatické bratrstvo), které se napojilo na politický establishment Evropské unie a na byrokracii OSN. „Evropská unie používá klima, aby zvýšila svůj politický vliv, a OSN tímto tématem našla svou záchranu a své opodstatnění“.

V roce 2008 nastala největší světová krize od 30. let minulého století. Rozuměl jsem si s hlavním ekonomem American Enterprise Institute Johnem Makinem a právě od něho jsem dostal první data o počínajícím krizovém vývoji amerického HDP. Ve 4. čtvrtletí 2007 došlo ke zpomalení růstu na 0,6 % (z předchozího 4,9 %), pro 1. čtvrtletí 2008 už počátkem ledna předvídal zřetelný pokles. Problém viděl v předcházejícím „soft lending“ (my jsme tomu říkávali bankovní socialismus). Už v prvních dnech roku 2008 navrhoval rychlé vytvoření amerického konsolidačního fondu či agentury. Místo toho však v USA nastalo rozsáhlé kvantitativní uvolňování neboli tisk peněz.

V době tehdejší hospodářské krize vrcholilo šílenství s globálním oteplováním. OECD však rozumně varovala, že „nahradit 15 % americké spotřeby motorových paliv biopalivy by vyžadovalo, aby byla celá americká produkce obilovin věnována na biopaliva“, ale politici ji neposlouchaly. Ekonomové Miller a Carter v Hoover Digest psali, že „zelené politiky často vedou k potvrzení platnosti zákona nezamýšlených důsledků“ (the law of unintended consequences), který v polovině 19. století zformuloval slavný Frederic Bastiat.

Koncepčně zásadní byl článek E. A. Posnera (právníka a soudce z Chicaga), který důsledně odlišoval „distributive justice“ (od bohatých k chudým) od „corrective justice“ (kdo škodí, ať platí) a aplikoval to na problém globálního oteplování. Zásadně polemizoval s tím, aby se pomáhalo budoucnosti místo dnešku, bohatším budoucím generacím místo chudým zemím dnes. Korektivní spravedlnost vyžaduje zavinění (culpability), což v případě CO2 nelze prokázat.

Jonah Goldberg v článku The Church of Green připomíná, že v jednom hotelu v Kalifornii mají pro každého u postele vedle Bible knihu Al Gorea „An Inconvenient Truth“, bibli environmentalistů. (O podobném tématu opakovaně psal – a mne často citoval – Roy Evans v australském Quadrantu.)

V roce 2008 se samozřejmě diskutovalo o tom, co s tehdejší krizí. Stejně jako dnes. V časopise The Freeman (březen 2008) se zamýšleli nad vhodností určitých forem státních zásahů. Zdá se mi vtipný příměr, že státní stimuly nejsou „transfuzí krve“, neboť nejsou exogenní. „Je to jako nabrat vědro vody na jedné straně bazénu a vylít ho na druhé straně zpátky.“ Já dodávám, že se při tom přelévání navíc leccos poztrácí.

V Tokiu, na zasedání Mont Pelerin Society (v září 2008) hájil K. M. Murphy – pro mne nejlepší chicagský ekonom po generaci Friedmana, Stiglera a Beckera – v diskusi o ekologii (a globálním oteplování) vyšší diskontní sazbu, než jakou používají „oteplovači“. Říkal, že „diskontní sazba není tolik o váze budoucnosti, ale o nákladech příležitosti“ (opportunity costs). Považoval za nezbytné používat „tržní diskontní míru, protože ta vyjadřuje opportunity costs dnešních klimatických zásahů“. Používání nižší diskontní sazby zbytečně poškozuje dnešní generace.

P. E. Barton v článku „How Many College Graduates Does the U. S. Labor Force Really Need“ (v dvouměsíčníku Change) tvrdě říká, že „vyšší vzdělání je dobré pro Vás a pro mne, nikoli pro americkou prosperitu“. Dodává, že „není sporu, že vyšší vzdělání obohacuje společnost, ale skutečný přínos je pro jednotlivce“. To se našim obhájcům hesla „co Čech, to vysokoškolák“ určitě líbit nebude.

Autor na statistických datech dokazoval, že „nejrychleji rostoucí povolání v USA nevyžadují univerzitní titul“ a že „v každém z posledních desetiletí rychle narůstal podíl číšníků a číšnic s vysokoškolským vzděláním“. To jsou politicky velmi nekorektní výroky, ale jsou možná korektní, resp. správné.