„Dítě potřebuje matku a otce. Příroda to vymyslela dobře“

PSYCHOLOG JAROSLAV ŠTURMA

„Dítě potřebuje matku a otce. Příroda to vymyslela dobře“
"Když dětem umeteme cestičku, když odstraníme všechny překážky, odstraníme zároveň i všechny pobídky k růstu," říká psycholog Jaroslav Šturma. Foto: Jan Zatorsky
1
Domov

Lucie Sulovská

Má konzervativní názory, přesto stál dlouhá léta v čele Českomoravské psychologické společnosti. Ne každému se to líbilo. Byl žákem a blízkým spolupracovníkem profesora Zdeňka Matějčka, průkopníka dětské psychologie u nás. Společně zakládali třeba známé Konto Bariéry, nejdéle existující charitativní sbírku v České republice. Pro Jaroslava Šturmu jsou děti osudem, jemuž se nikdy nebránil. V Dětském centru Paprsek, kde vznikal v prosinci 2017 náš rozhovor, se věnuje těm s mentálním a kombinovaným postižením.

JAROSLAV ŠTURMA (1944) Dětský psycholog, v letech 1995–2014 předseda Českomoravské psychologické společnosti. Věnuje se zejména dětem se zdravotním postižením, pedagog na katedře psychologie Filozofické fakulty UK. Je zakladatelem a ředitelem Dětského centra Paprsek, denního stacionáře pro děti s kombinovaným postižením. Za svou práci byl několikrát oceněn, mimo jiné prezidentem Havlem.

„Jsem dalek toho, radit mladým, jak si to mají uspořádat, ale měli by přinejmenším vědět, že v útlém věku, řekněme do tří let, je důležité, aby byla dítěti k dispozici jedna osoba. Teoreticky to může být i otec, a také se to občas děje, ale je to přece jen trochu nepraktické, protože příroda ženu k té úloze disponuje. Žena má vždy devítiměsíční náskok v soužití s dítětem. Čas tatínků přichází později – a není o nic méně důležitý. Jsem přesvědčen, že dítě potřebuje oba rodiče, matku a otce, aby se naučilo identifikovat s rodičem téhož pohlaví a zároveň se od něj učilo, jak rozumět druhé polovině lidstva. Psychologie za posledních padesát let došla k názoru, že to, co příroda vymyslela, dobře vymyslela a člověk to lépe zorganizovat nedovede.“

To je dnes také kontroverzní pole. Jedno sdružení pro homosexuály vám udělilo cenu Homofob roku. Čím jste si to vysloužil?

Patrně proto, že se na to jako většina psychologů a dětských lékařů takto dívám, protože to odpovídá přirozenému založení člověka. Já se přitom celý život pohyboval ve zdravotnictví, v zařízeních, která nebyla určena pro vybrané a skvělé, právě naopak, býval jsem vždy tam, kam propadali ti, o něž společnost neměla zájem – ať už to byli psychiatričtí pacienti, nemocní, postižení, za socialismu k těm vyloučeným skupinám patřili i homosexuálové. To mě naučilo cítit s lidmi, snažit se jim rozumět, nevážím si jich o nic míň. V rodinném životě se však setkávají zájmy vícero osob, které mohou být v konfliktu, a pro mne coby dětského psychologa jsou primární potřeby nejslabšího člena rodiny, kterým je vždy dítě. A zde stojím za tím, že je v zájmu dítěte, aby mělo trvalou rodinu s trvalými vztahy, a pokud je to jen trochu možné, aby mělo matku, otce a sourozence. Ne vždy se to povede. Když za mnou přijde pár, a také chodí, dva muži nebo dvě ženy, s dítětem či dětmi, bereme to vážně a hledáme nejlepší řešení, když už to život přinesl.

Někteří ale prorokují rodině v tomto složení konec. Polovina manželství se rozvádí, děti z rozvedených rodin jsou náchylnější k rozvodům – a nevypadá to, že by měl přijít zvrat.

Ano, a to nemluvíme o rozchodech, u nemanželských soužití je úmrtnost vztahů ještě vyšší. Většina dětí dnes vyrůstá v neúplné rodině. My nad tím můžeme lamentovat, ale řeka si vždy po čase najde tok života, vymele si koryto a cestu. Nějak se to srovná. Už antičtí filozofové naříkali, jak hrozná je doba, že lidstvo spěje ke zkáze, rodina se nám rozpadá. A měli pravdu, v pozdní římské říši hodnota rodiny a trvalých vztahů upadla, do jisté míry to bylo podobné dnešku. Ale rodina jako institut přetrvala, přišla jiná společenství, jiné kultury, které byly životaschopnější, měly v tom jasno a začaly od začátku. Vždy je to tak, že kde se rozmnoží zlo, tam se v reakci na to začne hromadit dobro.

Ve společnosti rezonuje představa, že dětské domovy jsou plné dětí, a to je také důvod, proč by se měla umožnit adopce stejnopohlavním párům.

Děti, které nám zůstávají, buď mají rodiče, kteří nedají souhlas s jejich osvojením, nebo jsou zdravotně postižené, nebo romské. Nemůžeme osvojitelům říkat, co mají dělat, a ochota přijmout to, co se nějak vymyká, je u každého páru jiná. Ale na rovinu říkám, že osvojení je u dětí s komplikovanějším postižením prakticky vyloučeno. U romských dětí se zvažuje adopce do ciziny. Dostat u nás v České republice romské dítě do osvojení je dnes výjimečné. Řešením pro tyto děti je dlouhodobá pěstounská péče. Nepomůže jim, když si je někdo vezme na víkend. Dítě se něčeho namlsá, pak to nemá, přitom je naprogramováno tak, aby přilnulo k dospělé, pečující osobě. Máme povinnost zprostředkovat mu trvalé zázemí. Dnes se často upřednostňuje přechodná péče, kdy my sice dítě vytrhneme z ústavu, ale ono má v tom vztahu vepsán časový spínač smrti. V určitou dobu, do roka, musí jít jinam, a pokud pro něj nemáme definitivní rodinu, jde do jiné přechodné pěstounské péče. Představte si, v kolika rodinách by se vystřídalo za patnáct let.

Vy jste šli příkladem a přijali jste do rodiny smrtelně nemocného chlapce. Co člověka vede k takovému rozhodnutí?

Ještě před revolucí jsem působil na dětské klinice, kde jsme se věnovali postiženým a chronicky nemocným dětem z nepříznivých podmínek. Jiřík měl prosté rodiče, kteří vychovali další dvě děti, ale dítě, které vyžadovalo speciální péči, nezvládali. Neprospíval a byl na tom zle. První čtyři roky života putoval od nemocnice k nemocnici, byl i v ústavech, odkud ho ale vraceli do špitálů. U nás jsme ho vyšetřili, ukázalo se, že není mentálně postižený, jak se nejprve myslelo, že je to jen výchovná zanedbanost. Neuměl třeba chodit po schodech, protože po celý dosavadní život byl jen v pyžamu v postýlce. Pokusili jsme se ho umístit do vesničky SOS. Měl po prázdninách nastoupit a my diskutovali o tom, jaký to pro něj bude šok. Doma jsme se dohodli, že bychom si ho mohli na prázdniny vzít, aby se trochu sociálně zmátořil. Měli jsme pět dětí – a to už jedno navíc nehraje roli. Jenže na konci prázdnin jsme se dozvěděli, že lékaři jeho přijetí kvůli cystické fibróze nedoporučili. On přes prázdniny udělal významné pokroky, rozmluvil se a také si u nás zvykl. Tak jsme si ho nechali a měli ho v dlouhodobé pěstounské péči. S odkladem dokonce nastoupil na normální základní školu a prospíval zcela průměrně. Zemřel ve čtrnácti letech, starali jsme se o něj do smrti.

Těžko představitelná oběť pro celou rodinu. Nevyčítali jste si to někdy?

Někteří kolegové to označovali i za profesní selhání. Profík by prý neměl vypadnout z role a vstoupit do toho osobně. Také jsem slyšel námitky, že je to nezodpovědné vůči rodině, že tím trpí ostatní děti. To mi nasadili brouka do hlavy, tak jsem jednou přišel domů, Jiřík už spal a já se ptal u večeře těch ostatních: Děti, tak mi vyčítali, že jsem vám připravil trpký osud tím, že tu máme Jirku, že nemáte šťastné dětství. Co ty na to, Matěji?“ Bylo mu asi sedm nebo osm let a říká: „Víš, tati, ono je to s ním někdy strašně těžký. Ale já si na tom cvičím nervy.“ To se mi moc líbilo. Dnes je sám otcem čtyř dětí a musí být trpělivý. Je schopen lépe vidět ty druhé a jejich potřeby. Když dětem umeteme cestičku, když odstraníme všechny překážky, odstraníme zároveň i všechny pobídky k růstu. Oni potom ani v dospělosti nejsou schopni zvládat různé životní situace, jsou nezralí, neschopní nést zodpovědnost. Nedokážou utvářet trvalé vztahy, při první těžkosti utečou.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Pořídit si ji můžete za zvýhodněnou cenu 469 korun. Knihu si můžete objednat ZDE. 

Kniha Proměny života je souborem 50 rozhovorů s předními světovými a domácími osobnostmi. Reflektujeme změny ve společnosti, již po pandemii čínského viru zasáhla další rána v podobě ruské války na Ukrajině, která může být největším spouštěčem společenských změn od konce druhé světové války. Kniha navazuje na soubor 50 rozhovorů Proměny světa, která se loni stala nejúspěšnější knihou v historii českého crowdfundingu.

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom