Bidenův text o jeho postoji v ukrajinské válce je jasnějším a lépe vyargumentovaným strategickým dokumentem než cokoliv, co vzešlo od západoevropských státníků, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Jde hlavně o ambiciózní cíle, už teď mají někteří zaměstnanci platy jako jejich kolegové v Německu. Řekl to ministr financí Zbyněk Stanjura v reakci na výrok ...
Komentátor si může dovolit říct to, čemu se diplomat či státník vyhne, i když to všichni stejně vidí - na americkém prezidentu Bidenovi se podepisuje věk. Plná duševní svěžest v sedmdesáti devíti letech je výjimka, nikoli pravidlo, a Biden se mu nevyhnul. Takže když má mluvit spatra, může mu okamžitá orientace působit potíže, zapovídává se či říká věci, které nejsou úplně tak. Což je problém, který rádi přenecháme Američanům, ale svět jistě musí zajímat, pokud jde o mezinárodní politiku, konkrétně teď o válku na Ukrajině. Některé výroky vytržené z kontextu, třeba ten o tom, že Putin nemůže zůstat u moci, si mohl každý vykládat, jak chce.
Teď Biden formuloval svou ukrajinskou politiku v článku pro New York Times a nebezpečí různých interpretací tam nehrozí. Naopak můžeme říci, že když má člověk možnost si myšlenky usebrat, tak ten text ukazuje i pozitiva vysokého věku. Je nejen výrazově střízlivý – i co se týče pojmového aparátu, jako by byl napsaný skoro spíš před třiceti lety než dnes (ne však tehdejším Joem Bidenem, jemuž se záliba v květnaté rétorice párkrát vymstila).
Biden v textu vyjasňuje několik bodů, kolem kterých se v USA v poslední době rozproudila diskuse. Biden takticky cituje prezidenta Zelenského, že tuto „válku definitivně ukončí jen diplomacie“, aby stvrdil, že nebude „vyvíjet nátlak na ukrajinskou vládu – neveřejně ani veřejně – k územním ústupkům. Něco takového by bylo chybné a v rozporu se zavedenými zásadami. Rozhovory Ukrajiny s Ruskem neuvízly, protože by se Ukrajina obrátila k diplomacii zády. Uvízly, protože Rusko pokračuje ve válce ve snaze zmocnit se tolika ukrajinského území, jak je jen možné.“
Což neznamená, že k nějakým územním ústupkům – ať už je definujeme vůči jakémukoli předchozímu stavu – nakonec nedojde. Biden jen říká, že o tom musí rozhodnout Ukrajinci sami. Implicitně tak nesouhlasí s Henrym Kissingerem, který o územních ústupcích minulý týden mluvil.
Biden zopakoval to, co řekl už dávno, ale jistě neškodí to pro někoho opakovat: že jedním z limitů americké podpory je, že do konfliktu nevstoupí vlastní vojenskou silou. „Pokud nebudou Spojené státy nebo jejich spojenci napadeni, tak do tohoto konfliktu přímo nevstoupíme ani vysláním amerických vojáků do boje na Ukrajinu, ani útokem na ruské síly.“
A protože tohle je rok 2022, anebo možná u Bidenů doma 1992, ale rozhodně ne 2002, Biden neslibuje „regime change“ ani šíření demokracie. „Jakkoli s panem Putinem nesouhlasím a považuji jeho jednání za zavrženíhodné, Spojené státy nebudou usilovat o jeho odstranění v Moskvě,“ říká.
Jádrem jeho politiky je poskytovat Ukrajině zbraně a finanční podporu tak, „aby mohla bojovat na bojišti a být v co možná nejsilnější pozici u jednacího stolu“. Klade na tuto podporu nějaká omezení? Ano, klade. Když vypočítává zbraňové systémy, které dodal nebo hodlá dodat, zdůrazňuje, že jim umožní „přesněji zasáhnout klíčové cíle na bojišti na Ukrajině“ a že „nepovzbuzujeme Ukrajinu ani jí nevytváříme podmínky k tomu, aby útočila mimo své hranice“. Američané už taky oznámili, že dodají Ukrajincům raketomety HIMARS, ale ne s raketami nejdelšího doletu.
Tyto sebeomezující závazky popravdě nedávají smysl. Ukrajina přísně vzato má možnost útočit na ruské území – tam, kde má pod kontrolou státní hranici – a houfnice, které jí Američané a jiní dodávají, k tomu přispívají. Když Ukrajinci 1. dubna zaútočili na ruské ropné zásobníky v Bělgorodu, pár desítek kilometrů od hranic, považoval to někdo za nebezpečnou eskalaci? Tady se nebavíme o raketách umožňujících Ukrajině zasáhnout Moskvu. Shromaždiště, základny či dopravní spojnice v blízkosti bojiště jsou legitimním cílem. Nebo snad má právo vojensky zasahovat na cizím území jen Rusko?
Celá ta myšlenka je nedomrlá. Má se tím zabránit eskalaci? Ale každý přece bojuje, jak umí, Američané pojem asymetrická válka znají dobře. Má to být jakýsi pokus o férovost a dodržování nějakých pravidel? Jenže ta pravidla existují jen v hlavách západních mírotvůrců, Putin má na prvním místě pravidlo, jestli prohrává, nebo vyhrává. Anebo se tím někdo chce pojistit, aby v případě předvídaného ruského vítězství mohl Rusům šeptat: My jsme vždy byli proti dodávání těžkých zbraní. To je logika pochopitelná u Němců – ale u Američanů?
Biden taky reaguje na téma použití jaderných zbraní a volí přesně správný tón. Dává najevo, že si ruského vyhrožování všiml, nenechává se jím zastrašit, ale pro případ, že by k tomu Rusové sáhli, slibuje konsekvence, jež rozumně nechává mlhavé. Význam mlhavosti záleží na kontextu, na předvídání budoucího chování z dosavadního. A zde je kontext ten, že americká reakce zatím byla tvrdší, než mohl Putin předvídat.
I v odůvodnění amerického postoje Biden mluví méně o lidském bratrství a více o strategických následcích – o tom, že úspěch ruské agrese by po celém světě povzbudil ty, kdo pomýšlejí na agresi.
V každém případě je Bidenův text jasnějším a lépe vyargumentovaným strategickým dokumentem než cokoli, co vzešlo od západoevropských státníků. A to je na pováženou, protože zatímco Biden je vystaven kritice, že intenzitou pomoci Ukrajině ohrožuje americkou bojeschopnost v Asii, Evropané mají Ukrajinu na hranici a měla by to pro ně být s nadsázkou „jediná hra ve městě“.
00:08
