Pane prezidente, těšíte se na jaro?

Každý má občas nějaké osobní výročí a já si shodou okolností vzpomněl, že je to v těchto dnech právě deset let, co jsem dělal docela velký rozhovor s Václavem Havlem, který pak vyšel v časopise Týden, kde jsem pomalu končil. Byl tehdy takový ponurý, nevlídný leden, stejně jako je teď. Havel byl v té době už často nemocný, vlastně každé delší období, kdy byl zdravý, bylo spíš výjimkou. Tehdy to náhodou vyšlo, ale už pár dní poté dostal zase zápal plic a musel být v druhé polovině ledna hospitalizován v Motole. Vlastně se už pak nikdy úplně neuzdravil, i když připomínám, že v roce 2010 natočil film Odcházení, což byl, když to všechno zvážíme, husarský kousek.

A film byl také záminkou toho rozhovoru, ovšem šlo o film Pavla Kouteckého Občan Havel, který měl v lednu 2008 premiéru. Připomínám, že režisér Koutecký byl už dva roky po smrti, film dokončoval Miroslav Janek. Mimochodem: dovedete si představit podobně založený film o posledních dvou prezidentech? A mohl by vůbec vzniknout? Dalo by se na něj dívat? A zvládli by se na něj dívat sami protagonisti?  

Sešli jsme se tehdy dvakrát v Havlově kanceláři ve Voršilské ulici 10, byla už vždycky tma, Havel přišel odněkud z města zachumlaný do šály a světlého kožichu s beránkem, úplně se v tom ztrácel, a protože v těch místnostech naplněných různými extravagancemi a artefakty (Šípek, Zoubek, Lamr) byla docela zima, zůstával v šále celou dobu. Byl u toho jeho tajemník Martin Vidlák, který byl příkladem decentnosti a tiché diskrétnosti, Havlovi říkal „pane prezidente“, ale uměl to říct bez stopy servility, natož úlisnosti. Myslím, že nám udělal čaj, Havel se pak v polovině rozhovoru na něj ještě obrátil a řekl: Pan Peňás by si dal určitě stopečku becherovky, že? A já taky… Víc jsme toho myslím nevypili.

Ta myšlenka na becherovku myslím přišla ve chvíli, kde jsme se bavili o jedné scéně z toho filmu, kterou si pamatuje každý, kdo ho viděl. Šlo o scénu po volbách 1998, kdy za Havlem přišel Miloš Zeman a začal ho přesvědčovat, aby udělal něco, co Havel udělat nechtěl. Konkrétně šlo o to, nějak obejít Václava Klause, který byl u Havla dřív a se kterým se již na něčem dohodl – a teď by Havel měl pocit, že nedržel slovo. Zeman tehdy docela intenzivně na Havla tlačil a přesvědčoval ho, že jeho ohledy jsou zbytečné a přepjaté a že v zájmu věci je občas nějaké zásady potlačit, zvláště když ani ten druhý, tedy Klaus, by se jistě nerozpakoval učinit to samé. Byla to taková lekce z reálné politiky, scéna mezi rozpačitým a zdánlivě měkkým zastáncem nějakých principů, které se i jevily v danou chvíli nevýhodné, a pragmatikem, který to měl přitom dobře spočítané, argumentoval logicky, a dokonce v jeho, tedy v Havlův, prospěch: vláda by mu byla složením bližší a dala by se rychleji upéct. Jenže Havel to holt Klausovi slíbil…       

Havel říkal, že Zemana v té době ještě dobře neznal: „Vykali jsme si a moc jsem nevěděl, jak na něj. Tak jsem jen tak seděl a civěl, on do mě hučel a já byl zaskočený a usvědčený, což člověk nemá nikdy rád. Když jsem to teď viděl, tak jsem se musel smát a zároveň červenat.“

Na moji námitku, že „on na vás přece dosti brutálně tlačí, ať něco provedete Klausovi, a vy prostě trváte na tom, že nemůžete, protože by to byl podraz. Vypadáte sice bezradně, ale postoj uhájíte“.

„No, to je sice pěkné, že jsem si trval na svém, svůj postoj uhájil a Václava Klause nepodrazil, ale moc zdatně a elegantně při tom věru nevypadám,“ řekl Havel a možná tehdy přišel návrh na tu becherovku.

Píšu to tady zčásti ze sentimentu, za nějž se omlouvám, a taky zčásti k připomenutí dosti jiné doby, pro kterou je myslím ta scéna příhodná a pocity jeho účastníka též. Byla to doba, kdy se bral snad ještě ohled na nějaké dané slovo, na nějaké běžně slušné chování, na nějaké normální principy lidského chování. Třeba tam patřilo, že se moc nelže, že to není normální a v každém případě nepříjemné. I ten Zeman se v té scéně snaží aspoň argumentovat, přesvědčit a snad nějak logicky zapůsobit. Tomu druhému je přitom trochu trapně, ale nakonec svůj postoj uhájí, i když je to postoj vlastně proti němu.

Když to tak člověk uváží, žijeme už v úplně jiné éře a s úplně jinými lidmi. Jen ten Zeman zůstal, jenže o tom, že principy neplatí a že na dané slovo se nebere ohled, už nikoho přesvědčovat nemusí, to se už stalo normou. I jeho vinou.

Na konci toho rozhovoru jsem se Havla zeptal: „Pane prezidente, těšíte se na jaro?“

On odpověděl tím svým způsobem: „Ano. Mimo jiné proto, že nám doma špatně funguje topení.“

Chtěl jsem pak, aby se celý rozhovor jmenoval „Nefunguje nám topení“. A myslel jsme si dosud, že se tak jmenoval. Teď jsem v archivu našel, že ve skutečnosti vyšel pod názvem „Nemohu říct, že mám naděje nazbyt“. Ehm…