Německý odborový svaz automobilky Volkswagen (VW) doporučí členům, aby od 1. prosince vstoupili do stávky. Zdůvodnil to tím, že vyjednávání s vedením společnost ...
Je vždy osvěžující, nastolí-li se jiné téma, než je očkování, prezident Zeman nebo třeba úroková míra, takže komentátoři zajásali, když se objevila zpráva, že jedno pražské divadlo (Činoherní klub) musí stáhnout své představení z toho důvodu, že v něm nemá svého černocha. Dodatečně se zjistilo, že autor hry Ujetá ruka Martin MacDonagh (to je významný dramatik, možná nejlepší současný) chce, aby roli černocha hrál černoch. A chce to nekompromisně, tedy i v zemi, kde černošští herci sice nějací také už jsou, ale nelze úplně říct, že by jich bylo přehršle a že by divadlu nezpůsobilo přece jen problém nějakého najít tak, jak by potřebovali.
Na druhé straně, asi si měli ty podmínky lépe přečíst a také předpokládat, že na současném Západě tohle není legrace a že autor (či jeho právníci) mají k takovému požadavku moc dobrý důvod – a chtít to tedy i v té zemi, kde černošských herců holt zas tak moc není. Ty důvody možná nejsou čistě uvědomělé, tedy ze srdce tryskající, spíš by to člověk odhadoval na dobře zdůvodněnou opatrnost čili strach, ale tak už to je. Masochismus ovládl západní kulturu (jaká to byla kdysi sebevědomá kultura, tím hůř pro ni) a cosi jako obrácená modifikace rasismu se stalo vůdčí ideologií naší doby.
Komentátoři samozřejmě začali rozebírat, k čemu to vede, když hraje černocha běloch a proč by to tak být nemělo: neboť je to urážlivé a necitlivé, neboť běloch si nemůže představit, jaké je to být černochem. Zatímco představit si, jaké je to být dánským princem, kterému zabil tátu strýc a pak si vzal jeho matku, to si herec hned představit dokáže. Nebo jaké je to třeba být loutkou Kašpárka, která je navíc manipulována soustavou nití, jež je metaforou útlaku a dominance loutkoherce, většinou bělocha. Jsou lidé, a většinou velmi inteligentní, kteří jsou ochotni najít důvody pro sebevětší pitomost, jen když je to pitomost správná a pokroková. Ale tomu se také nelze zase tak divit.
Jistěže za vývojem světa nelze dlouho zaostávat, ale přece jenom v Česku je to snaha poněkud neautentická. Důvody pro evropské sebemrskačství se v naší vznícené době vždy najdou, ale pokud člověk není akademikem a levicovým intelektuálem, musí pro Čechy hledat položky na seznam obžaloby docela složitě. Češi zajisté nejsou lepší než jiní, ale jako poměrně malý, nevýznamný, a především nepříhodně pro účely zaoceánské expanze usazený národ neměli dost příležitostí, aby své touhy podmaňovat barevná etnika, vykořisťovat je a přinášet jim světlo české civilizace příliš uplatnili.
Naše seznamování se s Afričany bylo proto dlouho a dlouho zcela skromné, náhodné a jak jen možno povrchní. Jistěže existují fantazie, že třeba Sámo mohl být Semita nebo Syřan (ale ani jedno není „černý“ Afričan), že na VelkouMoravu mohli zabloudit koptští mniši nebo že do Prahy přicházeli arabští či židovští kupci z Andalusie jako onen IbráhímibnJákúb v 10. století, který první napsal o Praze gramotný zápis. Ovšem ti exotičtí kupci sem, jak známo, přicházeli pro otroky z řad slovanského obyvatelstva (chytali je ovšem zase sami Slované), což podle některých autorů mohlo zasít trvalou nedůvěru k dalekým příchozím, tedy tu naši proslulou xenofobii.
Dalo by se tedy říct, že až na úplné výjimky se naše obyvatelstvo seznamovalo s existencí tmavší rasy jen teoreticky, skrz nejasné představy, jak asi vypadali bibličtí tři králové nebo sv. Mořic čili Mauricius, oblíbený světec a mučedníkKarlaIV., jenž vlastnil jeho zaručeně pravý meč. Jeho portrét od MistraTheodorika (je otázka, zda viděl černocha na vlastní oči) v karlštejnské kapli sv. Kříže je zřejmě první vyobrazení Afričana na našem území a člověka může těšit, že je to vyobrazení veskrze přátelské a přející.
Pak nastává dlouhé období, kdy setkávání s neevropským etnikem znamená pro střední (a také východní) Evropu především velké nebezpečí. Téměř čtyři století útočí s větší či menší intenzitou z jihu osmanskáříše, což obraz orientálce přirozeně ovlivní. Afričané, s nimiž se setkávají obyvatelé našeho království jen ve fantaziích, se u nás až do konce 18. století neobjevují jinak než jako kamenné sochy barokních mistrů, nejčastěji jako alegorie divošského kontinentu (viz třeba Brokoffovy sochy v KláštercinadOhří), jako svalnatí atlanti nesoucí klenbu portálů (Morzinskýpalác v Nerudově ulici – Morzinové měli hlavu mouřenína ve znaku), jako pohani, kterým přinášejí světlo náboženství a vykoupení evropští misionáři.
Pak přichází 19. století, svět se pomalu a dobrodružně otvírá, přičemž temná a nebezpečná Afrika je vlastně až poslední na řadě. Otvírá se samozřejmě pro Evropany, Češi však spíš z dálky přihlížejí, ovšem až do epochálních výprav EmilaHoluba, který je podniká veden příkladným idealismem, jejž spojuje s národním zřetelem: kdesi v nitru Afriky je prý dodnes Žižkovo sedlo, Náprstkovy výšiny, Jungmannova pánev. Též v nedotčené a člověkem málo obývané africké krajině Holub sní o možnostech, že by se sem přesídlily desetitisíce Čechů tísnící se v přelidněné Evropě, a to ku prospěchu svému, ale i divochů, jichž je útlocitnému Holubovi upřímně líto. Jenže Holub hraje jen „druhé housle“, jak také nazval EdvardValenta životopisný román o něm. A Češi je v Africe nepřestanou hrát, byť jejich snění o koloniích v Africe (aspoň to Togo mohlo vyjít) zůstane jen snem. Čímž Češi (a s nimi možná i Slováci, kteří by ovšem mohli říci, že byli kolonizováni Čechy) přišli o možnost se nyní rozdírat nad naším podílem na vině bílého muže. Hypoteticky to zajisté možné je a na příslušných katedrách se to zajisté i nadšeně praktikuje.
Tak se Češi ve svých představách o Afričanech a Africe především oddávali fantaziím, jak to na jedné straně reprezentuje slavný obraz modernistické malířky Toyen Ráj černochůz roku 1925, na němž jsou nazí Afričané v pralese zachyceni v idealizované podobě sexuálních hédoniků s eregovanými penisy, jež černošské ženy radostně a s požitkem různě uspokojují, přesně v intencích představ o jejich černošském nadsamectví. A na druhé straně cestopisná výprava mladých idealistů Hanzelky a Zikmunda, kteří svou reportážní knihu nazvali Afrika snů a skutečnosti s vědomím, že realita je vždycky nějak složitější, což neznamená, že k ní není špatné připojit snění. A Čechům opravdu náleželo v historii především jen to druhé.
00:02
