KOMENTÁŘ
1
volby
Chorvatské parlamentní volby vyhrála středopravá vládní strana Chorvatské demokratické společenství (HDZ) premiéra Andreje Plenkoviče, která získala 60 křesel ...
06:39
00:01
00:01
00:01
00:01
17. 4.
17. 4.
17. 4.
17. 4.
17. 4.
Je to historka s happy endem skoro až vánočním. Během víkendu mnozí uživatelé sociálních sítí a vůbec konzumenti zpravodajství trnuli v obavách o zdraví a bezpečí šestiletého kluka - jel se skautským oddílem na výpravu a v Praze na nádraží se ztratil. Pátrání trvalo několik hodin, nakonec se ukázalo, že dítě je úplně v pořádku - ve zmatku na nádraží se připojil k jinému skautskému oddílu a odjel s ním na výpravu, až časem se ukázalo, že patřil k jiné partě. Něco takového se může snadno stát, nováčků je hodně, navzájem se moc neznají a výprav v covidové době taky není moc.
Znepokojené veřejnosti se samozřejmě ulevilo, každému rodiči (a jistě nejenom jim) se svíralo srdce při pomyšlení na toho chlapce, ale i na jeho rodiče, na to, jakou hrůzu musejí prožívat. Protože prakticky každý rodič ji zná vlastní zkušenosti, taky zažil tu chvíli, kdy dítě někde ztratil (třeba jen na chviličku), pamatuje si dobře, co to s ním v tu chvíli dělalo. Může si pamatovat i obavy, s nimiž potomky pouštěl někam mimo dosah svojí kontroly, představování si, co všechno by se mohlo stát. A třeba si může pamatovat i to, jak se v dětském věku ztratil sám nebo na všechny ty neplechy, jichž se dopouštěl, když byl mimo dohled rodičů a kdy se dostal do situací, které byly nebezpečné nebo se v takové mohly snadno změnit. Třeba to v jeho případě nakonec vždycky dobře dopadlo. Ale bylo by stačilo málo a mohlo to být jinak. Zároveň ale - všechny ty chvíle, kdy člověk jako dítě byl z dohledu, odkázaný sám na sebe, pro něj byly z mnoha důvodů důležité.
Strach k rodičovství patří, je to jedna z jeho temnějších stránek. A je naprosto pochopitelné, že ho matky a otcové snaží nějak eliminovat, ta nebezpečí, která ve světě pro svoje dítě vnímají, zmenšit. Ten ztracený chlapec, domnívám se, u sebe neměl mobilní telefon, jinak by ho asi policie lokalizovala rychleji. V tom ohledu představoval mezi dnešními českými dětmi výjimku (skauti si mobily na výpravy často neberou - z dobrých důvodů). Přes tenhle aparát může rodič potomka kontrolovat průběžně a pořád - být v klidu vědomý si, že dítě je v bezpečí. Rozvoj technologií navíc otevírá pro rodičovský dohled nové a široké možnosti - třeba různé rodičovské aplikace, které je propojí se smartphony jejich dětí. Mohou díky nim potomky kontrolovat nejenom pomocí hovorů. Na mapě se jim také průběžně zobrazuje jejich poloha. Je možné pro dítě vymezit hranice nějaké bezpečné zóny - třeba jen v bezprostředním okolí domu nebo přímo v něm - a dostávat upozornění ve chvíli, kdy by dítě překročilo její hranice.
Jsou i aplikace, jež umožňují rodičům děti přes mikrofon v jejich mobilu odposlouchávat. Pro to všechno se jistě dá najít nějaké rozumně znějící odůvodnění typu "pokud mého potomka na ulici osloví nějaký podezřelý dospělý a bude ho chtít někam zatáhnout, můžu se to díky možnosti odposlechu rychle dozvědět a jednat, dokud je ještě čas." A nepochybně se mohou díky těm aplikacím rodiče cítit jistější, zbaveni strachu. A třeba si tak připadají i děti (jistě ale mohou nastat i situace, kdy se ten pocit bezpečí může ukázat jako iluzorní).
Ani to tolik nestojí a člověk si může pořídit rozumnou míru jistoty, že nebude prožívat ten stres, jaký o víkendu museli zakoušet rodiče toho ztraceného chlapce. Ale možná si neuvědomuje, že cena za to je veliká. Jeho dítě bude žít pod neustálým dohledem, jeho soukromí bude prakticky nulové. Bude takovou situaci považovat za normální.
Přitom růst člověka, jeho výchova, jsou také procesem získávání nějaké autonomie, postupného oddělování se. Jaké budou hodnoty dětí, které vyrůstaly pod trvalým dozorem, jemuž se prakticky nedalo uniknout, a mohly tak také získat dojem, že každý problém je třeba řešit obrácením se k nějaké autoritě, která by měla být vždy přítomná?
Asi snadněji přijmou představu, že v blízkosti neustálého dohlížitele prožijí i dospělost, jen už to nebudou rodiče, ale třeba státní moc. Navíc - mnoho rodičů je jistě přesvědčených, že ty technologické možnosti bude využívat jenom v případě nutnosti nebo nouze, lidská zkušenost ale učí, že takové přesvědčení se často ukáže jako mylné, protože lidé, když mají nějakou možnost, ji také často využijí, třeba jen proto, že mohou, nebo si to dokáží ex post nějak racionalizovat.
Kdo svoje děti nesleduje, otevírá, posiluje možnost, že se přihodí něco zlého, čemu nebude schopný zabránit. Ta bezpečná alternativa ale znamená v něčem narušit vývoj dítěte, poškodit ho nějakým jiným způsobem. A třeba i velice vážně. Veřejná debata je v současné době plná obav z přicházející ztráty svobody, nástupu nějaké formy diktatury, vyjadřovány jsou v o fakta opřených a logicky vystavených analýzách, jindy třeba v paranoidním blouznění.
To ohrožení svobody ale vidíme přicházet shora, od vlád a nadnárodních uskupení, technologických firem, tajných organizací sdružujících vlivné lidi. Většinu ale za tou hypotetickou nebo i reálnou hrozbou stojí nějaká zlá vůle, někdo to s lidmi nemyslí dobře. Je to paradoxní. Protože budou-li dnešní děti jednou žít v nějaké totalitě, stanou-li se spolehlivými součástkami mechanismu její moci, mohou na tom mít velký podíl ti, kdo je měli ze všech nejvíc rádi, mysleli to dobře, jenom je chtěli před ochránit před zlým světem, nenapadlo je, že jejich starostlivost ten svět může dělat ještě horším.
Doufám, že až se ten ztracený a nalezený kluk i jeho rodiče oklepají ze stresu, který o víkendu zažili, chlapec zase vyrazí na nějakou skautskou výpravu.
