Echo Žabovřesk. Brněnská čtvrť očima spisovatele Jiřího Kratochvila

Můj oblíbený argentinský spisovatel Julio Cortázar v kterési povídce tvrdí, že všechna velká města mají své nebe, peklo, očistec, přičemž tím peklem nemusí být vždycky zrovna slum. Nevím, která brněnská čtvrť je peklem a která očistcem, ale i kdybych to věděl, netroufal bych si to říct nahlas, ale zato bezpečně vím, že nebem mohou třeba být Žabovřesky, ta nejkrásnější brněnská čtvrť.

Na začátku Žabovřesk stojí co introitus někdejší Šilhanovo sanatorium, pýcha funkcionalismu architekta Jana Víška. Tam jsem měl čest a snad i štěstí se narodit. Jenže sanatorium v roce 2003 vyhořelo a bylo poté nevhodně přestavěno, takže je už jen karikaturou funkcionalismu a není už sanatoriem a slouží dnes čertví čemu. A na druhém konci Žabovřesk je zas slavná bytová kolonie Nový dům, práce celé plejády významných funkcionalistických architektů, kolonie, která byla součástí Výstavy soudobé kultury k desátému výročí vzniku Československa.

Ale dnešní stav Nového domu je „velice skličující“ a svědčí o skličujícím stavu celé společnosti, jak přiznávají autoři rozsáhlé publikace vydané k osmičkovému výročí Nového domu (Nový dům Brno 1928, Muzeum města Brna, Brno 2018). Takže se musím právem ptát, není mé přesvědčení, že Žabovřesky jsou nejkrásnější brněnskou čtvrtí jenom echem mého žabovřeského dětství?

Minská ulice, ten žabovřeský bulvár soustřeďující většinu místních firem a obchodů, směl jen necelé tři roky po válce nést jméno britského maršála Montgomeryho, který patřil k těm, kdo rozhodli o porážce hitlerovského Německa. Po komunistickém převratu byl však maršál z Brna vyobcován a směly zůstat jen montgomeráky, oblíbené pláště po něm pojmenované. Patřím k pamětníkům Montgomeryho ulice, po níž tenkrát ještě jezdívaly koňské povozy stejně často jako automobily, jestli ne častěji. Ve všech žabovřeských ulicích byly tenkrát při chodnících kobylence, zatímco dnes jsou Žabiny zakobylencovány zaparkovanými auty. Pravděpodobně zásluhou místního jezdeckého oddílu mohl jsem tam potkávat švarné jezdce a ještě švarnější jezdkyně. A na Burianově náměstí, tedy v centru Žabovřesk, bývala velká kovárna a podkovárna, kam jsem se chodil dívat, jak podkovávaní koně trpělivě drží. Dnes je na místě Jandekovy kovárny (s kovářovým synem Františkem jsem chodil na Sirotkově ulici do školy) velká prodejna mořských ryb.

Zatímco v nedalekém Králově Poli ještě na konci války zuřily boje, v Žabovřeskách slyšitelné jen jako přes protihlukovou stěnu, žabovřeské ulice zůstaly většinou ušetřeny. Ale válečné trauma si tam našlo jinou hrůznou podobu. Studentské Kounicovy koleje změněny ve věznici a popraviště a popravovalo se tam pod sgrafitovým obrazem svatého Václava a nápisem „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. A Burianovo náměstí a Sirotkova ulice jsou pojmenovány po popravených žabovřeských vlastencích.

Ale hrůzná stigmata zanechal v Žabovřeskách i konec války. Bydleli jsme na nároží ulic Elišky Machové a Šmejkalovy, naproti někdejšímu bytu rodičů básníka Vítězslava Nezvala. Dům, jehož první poschodí jsme obývali, patřil dvěma Němkám, buď sestrám, nebo utečenkám z ostrova Lesbos, Ruth a Gudrun. Co nájemníci jsme s nimi vycházeli velice dobře. Zvávaly mě k sobě na oběd či večeři, Komm hea, Georg, proto jsem taky znal jejich křestní jména. To ony mě přesvědčily, že ne knedlíky, nýbrž brambory s vajíčkem jsou tím pravým gurmánským zážitkem, což dodnes respektuju. Když z iniciativy brněnské Zbrojovky, která se za války podílela na vyzbrojování wehrmachtu, se v Brně zorganizoval tzv. divoký odsun, přišli si taky pro obě dámy a navíc přibrali i mou babičku, původem sudetskou Němku, která ale svou dceru, mou máti, vychovávala jako Češku. K babičce se dobrovolně přidal i její muž, můj dědeček, původem však Ukrajinec. Mohli se pak z divokého odsunu vrátit zásluhou mého otce, který měl ještě v tom čase vlivné konexe. A dům po Ruth a Gudrun připadl pak státu, který tam zřídil školu pro neslyšící děti, a my dostali náhradní byt v centru Brna. Mimochodem, ten dům už dnes nestojí, developeři rozhodli ho zbourat a postavit tam něco lukrativnějšího. Takže dnes tam najdete už jenom jámu jako po vytrženém zubu.

Ale abych uzavřel tu smutnou kapitolu o zlých stigmatech. Nad jižní částí Žabovřesk je Wilsonův les, oddělující Žabiny od Kraví hory a Žlutého kopce. A hned nad Wilsonovým lesem je ulice, kde stojí dům, v němž bydlel krajský tajemník KSČ Otto Šling, popravený v roce 1952 v procesu se Slánským. V druhé polovině padesátých let jsem směl maturovat pouze ve škole na Antonínské ulici, totiž ve třídě dětí prominentů, po nichž jsou dnes v Brně pojmenovány ulice, například Trýbova, Habřinova, Herčíkova atd. A já a moje spolužačka Životská jsme nejspíš byli ve třídě prominentů na převýchovu. Já v tom čase už syn emigranta a spolužačka, jejíž oba rodiče byli ještě ke konci padesátých let ve vězení: její máma byla totiž Šlingovou sekretářkou a její otec se zas se Šlingem přátelil. Celkem humánní způsob převýchovy, mohli jsme dopadnout hůř.

Ale navzdory zlým stigmatům, která jsou ostatně k nalezení ve většině našich měst, považuju Žabovřesky za „ráj to na pohled“. Přesně tak, už na první pohled půvabné zahradní městečko s výjimečnou architekturou. V čase mého dětství nestálo ještě za Montgomeryho ulicí žádné panelákové sídliště, nýbrž kvetly tam louky a vlnily se lány obilí, jimiž vedla nedělní stezka k dřevěnému kostelu, salesiánské oratoři Dona Bosca. Chodíval jsem tam totiž na nedělní mše, než KSČM, pardon KSČ, salesiány vyštvala. Tenkrát „jsem ještě prožíval vášnivé katolické období, k němuž se pomalu vracím“. V čele kostelní lodi byl presbytář, kde se sloužily mše, a na zádi lodi pak divadelní scéna, na níž se odpoledne hrávaly hry pro katolickou mládež. Tedy nejen pro katolickou, salesiáni byli povinni lovit do Kristovy rybářské sítě nejen nás, katolické dětičky. Přiznávám, že i pro mou „katolickou vášeň“ byla ta mše trochu moc dlouhá a trpěl jsem pocitem provinění, že mě tak trochu nudí a že čekám na závěrečné Ite, missa est (tenkrát byla liturgie ještě latinská). Zato jsem se vždycky už těšil na tu odpolední divadelní hru. A tak mi uvázla v paměti scéna ze hry Tajemství faraonovy hrobky: rozevřela se opona a uviděli jsme dřevěnou pyramidu velikosti velké psí boudy. Oratoř v roce 1965 lehla popelem a dnes v žabovřeském sídlišti stojí moderní salesiánský chrám Panny Marie Pomocné. Ale nejsa už hodným katolickým dítkem, neodvážil jsem se tam zajít.

Žabovřesky jsou nejen součástí Brna, ale taky ozvěnou, echem jeho nezaměnitelné identity. Historické jádro Brna je tak skrovné, že je za půlhodinku obejdete třeba i o francouzské holi a s želvou na provázku. Pročež nikoli Brno historické, ale Brno historizující vytváří ten nezapomenutelný obraz města. Jako by chtělo svou architekturou naplnit postmoderní slogan, že kopie, ozvěny, aluze jsou autentičtější než sám originál. A setkání historizující architektury s avantgardní, funkcionalistickou, to je pak brněnská identita. A Žabovřesky ji věrně zrcadlí v málem pohádkové zkratce.

Solidní předválečné činžáky a rodinné vily, na jejichž fasádách se historizující architektura aspoň letmo podepsala. A samozřejmě doslova pohádková vila architekta Dušana Jurkoviče. A funkcionalistická architektura je v Žabovřeskách štědře rozseta. Když teď pominu nešťastné Šilhanovo sanatorium, které už dávno není sanatoriem, a taky zatím stále ještě skličující podobu bytové kolonie Novým dům, jsou Žabovřesky šťastným domovem funkcionalismu, a to v četných stavbách známých i dnes už zapomenutých architektů.

Když Karel Teige, teoretik Devětsilu, označil brněnský architektonický klenot, vilu Tugendhat, za výstřednost pro zbohatlíky, nevěděl, že Tugendhatka má v Brně Žabovřeskách svůj protějšek. „Císař bílého funkcionalismu“, architekt Bohuslav Fuchs, zde, v tom ideálním prostředí na okraji Wilsonova lesa, postavil jednu ze svých nejkrásnějších staveb, funkcionalistický Domov Dagmar, pojmenovaný po dánské královně, legendární „dobré královně“ z rodu Přemyslovců. Je to architektonický klenot i v tom smyslu, že představuje avantgardní architekturu v její nejlidštější podobě, domov pro opuštěné děti.

Žabovřesky jsou moje nejen mým žabovřeským narozením a žabovřeským dětstvím, ale i prvním setkáním se smrtí. Můj nejlepší kamarád z první třídy, který bydlel stejně jako já na ulici Elišky Machové, takže jsme spolu chodívali do školy, sjel na saních z ulice Zeleného pod nákladní auto. Už si nevybavuju tvé jméno, ale pořád zřetelně vidím tu pohřební síň se záplavou květin a věnců, přestože mě od tvé smrti dělí dvaasedmdesát let.

Mám podezření, že všechno, co jsem potom prožil a dodnes prožívám, je jenom ozvěnou, echem, aluzí, citací mých Žabovřesk. A už to nebude jinak. Jdu z hospody U Rosničky na Elišku Machovou s pivním džbánem k nedělnímu obědu. Zastavím se a držím teď džbán oběma rukama a jen drobně upiju, aby to doma nepoznali.