Cottbus v zajetí postsocialistické špíny
28. MFF V COTTBUSU
NOVÉ
FOTO: © Allfilm OÜ
Několik německých přátel východoevropského filmu se krátce po sametové revoluci sešlo a v roce 1991 založilo nejprve malý filmový festival, který se postupně stal největším setkáním filmařů ze střední a východní Evropy – MFF východoevropských filmů v Chotěbuzi.
Letos bylo na programu 220 krátkých a celovečerních filmů z celkem 45 zemí – sem samozřejmě patří i západoevropské koprodukční země. Letos byly filmy rozděleny do čtyř soutěžních sekcí a dalších jedenácti nesoutěžních. Ceny převýšily rekordní sumu 80 000 Eur. Fokus byl zaměřen na Ukrajinu, Gruzii a region Slezsko. Jedna sekce byla věnována filmům o slovanské minoritě Lužických Srbů. Součástí festivalu byla příprava koprodukčního filmu v lužické srbštině.
Smutná východní Evropa
Skoro třicet let po pádu zdi a sametové revoluci zachycují mnohé filmy postkomunistických zemí špínu, korupci, prostituci, obchod s lidmi, nevydařené lidské vztahy a historické nespravedlnosti. Jakoby tu stále byly neviditelné zdi. Roste nacionalismus, objevují se nové hrozby a generační konflikty. Až na výjimky není filmový svět střední a východní Evropy věnován smíření a radostem života, ale svírá ho pocit výčitek, viny a zmatku. Je otázka, nakolik je nadbytek východoevropské deprese racionálním kalkulem s vkusem festivalových dramaturgů a nakolik je to skutečný obraz života v postkomunistických zemích. Depresivní téma se totiž stalo synonymem umění. 28.ročník festivalu vyhrála rusko-německo-francouzsko-polská koprodukce Ayka o znásilněné kyrgyzské dívce, která přichází do Moskvy, porodí tu, opustí dítě ještě v porodnici a shání práci, jelikož je zcela bez prostředků. Všude kolem ní je mafie, špinavé byty a ulice. Nejde o to, že film v úsporné režii režiséra Sergeje Dvorcevoje by byl špatný, naopak, je umělecky velmi působivý. Jde spíš o to, proč filmaře z východní Evropy stále v tak obrovské míře souží chudoba, podvody, mafie a korupce, když jejich životní zkušenosti jsou jistě pestřejší. Zajímavé srovnání: Cenu publika vyhrál film polského režiséra Pawla Pawlikovského Studená válka, který už měl celoevropskou distribuci včetně Česka. V současné době obdržel pět nominací na Evropskou filmovou cenu. Diváci ho na filmových festivalech teprve objevují. Je to silný příběh osudové lásky zpěvačky Zuly a skladatele Wiktora, odehrává se ve Varšavě, Berlíně a Paříži od doby budování komunistického Polska až po šedesátá léta. Diváci dali v tomto případě přednost silnému příběhu, který se klene přes jedno desetiletí. A konečně ve filmu Ber nebo nech být líčí estonská režisérka Liina Triškina-Vanhatalo dnes typické téma: rodiče, který se sám stará o své dítě. V tomto případě jde o mladého dělníka Erika, jemuž jeho přítelkyně Moonika ještě v porodnici řekne, že dítě nechce. Žena se vystěhuje do Švédska. Kontakty obou skončí. Erik změní své životní plány. Z Finska, kde pracuje na stavbě, se vrátí do „špinavého Estonska“, o dceru se stará, ale Moonika se po třech lete ozve prostřednictvím právníka, že jako biologická matka má na dítě nárok. Navíc začne tvrdit, že Erik není biologickým otcem. Film je svým způsobem podobný francouzskému filmu Střídavá péče, který byl u nás letos v distribuci a v němž je střídavá péče biologických rodičů vylíčena jako velmi nedokonalé řešení, protože dítě si většinou oblíbí jen jednoho z rodičů. Estonský film však končí jinak, komu bylo dítě svěřeno se nakonec nedozvíme. Film získal Cenu za mužský herecký výkon (Reimo Sagor).
Snaha o diváka
Těžká témata východoevropských filmů mají však přece jen jistý kontrapunkt. Jde o divácké filmy, zaměřené především na domácí publikum. Ty však v postkomunistických zemích začaly ve větší míře vznikat až po roce 2000. Většina kinematograficky aktivních zemí východní Evropy dnes divácké filmy produkuje ve velkém množství. Romantické a rodinné komedie, v jednotlivých zemích velmi oblíbené, však v mezinárodním měřítku nesehrávají prakticky žádnou roli. Letošní české romantické komedie jako Špindl, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Tátova volha nebo Po čem muži touží získaly na domácí půdě desetitisíce až statisíce diváků, což je pro producenty úspěch – žádnou dodatečnou mezinárodní distribuci ani nepotřebují. Romantické komedie, natočené podle jasně dané formule, jsou v Česku v trvalém ohnisku diváckého zájmu a vytlačují na okraj pozornosti umělecky ambiciózní filmy. Pokusy režisérů jako je Jan Hřebejk, Ondřej Trojan, Tomáš Pavlíček nebo Olmo Omerzu o spojení obou světů – světa umění a světa běžné distribuce – jsou ojedinělé. Pro tzv. umělecké filmy je tím pádem mnohem důležitější uvedení na festivalu. MFF v Chotěbuzi začalo tento trend zaznamenávat a vznikla tu programová sekce Národních hitů. Za Česko v ní byl letos zařazen jen Prezident Blaník Marka Najbrta, třídílný slovensko-český koprodukční miniseriál Spravedlnost v režii slovenského režiséra Petera Bebjaka a Hřebejkova trilogie Zahradnictví. V soutěžním programu Česko zastupovaly obtížné filmy – Mars Benjamina Tučka a koprodukční Via Carpatia polských tvůrců Kláry Kochańské a Kaspera Bajona. V soutěži filmů pro mládež byl uveden film Olmo Omerzu Všechno bude, slovensko-český taneční film Andrey Sedláčkové Backstage a v sekci věnované regionu Slezsko běžel seriál Davida Ondříčka Dukla 61. Tento precizně vybudovaný seriál ukázal, že je možné spojit důležité téma a atraktivní, divácky zajímavou formu. Diváci to v Chotěbuzi ocenili. Všechny tyto snímky byly velmi slušně navštívené, což má jistě souvislost s politicky korektním uvažováním, že „Cottbus je barevný“, že je tu zastoupeno co nejvíc kultur. V úhrnu byly na festivalu nejvíce přítomny kinematografie zemí bývalé Jugoslávie a Polska. Tady totiž vznikají filmy, které poměrně úspěšně propojují svět komerce a svět umění, filmy kontroverzní a aktuální.
Doba mezi psem a vlkem
Roztrpčení ze současného společenského stavu v postkomunistických zemích, které tak silně proniká do filmu, lze pochopit v historických souvislostech. Doba, kdy se zdá, že mnoho věcí se vrací ke starým pořádkům, probouzí ve filmařích pud sebeobrany. Lotyšský režisér Davis Simanis se rozjel na hranice Lotyšska a Ruska a Ukrajiny a Ruska a natočil tu dokument o současném stavu věcí. Film Neklidná hranice vznikl v lotyšsko-české koprodukci a světovou premiéru měl na festivalu Vision du Réel ve švýcarském Nyonu. Do české distribuce byl nasazen v říjnu 2018. Simanis ve spolupráci s českým producentem Radimem Procházkou zkoumá situaci lidí žijících mezi Lotyšskem a Ruskem a klade si otázku, co zbylo sto let po Velké říjnové socialistické revoluci z jejích ideálů. Sleduje osud několika postav, například Ansise Ataolse Berziňše, který hodil při demonstraci dlažební kostky do oken lotyšského parlamentu. Za to byl odsouzen k veřejně prospěšným pracím. S trestem nesouhlasil a začal se ukrývat. Ruka spravedlnosti ho dopadla v Liberci. A tak spolu dva členské státy Evropské unie řešily vydání z politických důvodů na základě mezinárodního zatykače. Další část filmu sleduje lotyšského míšence a přesvědčeného komunistu Benesse Aijou (po tatínkovi Afričan, po mamince Lotyš), který odjel na východ Ukrajiny bránit Rusko proti invazi tzv. fašistů a nacionalistů. Hlavní stan si doněčtí separatisté rozložili v hotelu Prague, jehož vstup zdobí socha vojína Josefa Švejka. Kromě postav film sleduje i reálie: mapuje novou železnou oponu na hranici Lotyšska a Ruska, i když je to opona o něco méně pevná než byla ta socialistická. Na hranici stojí tu v dlouhé řadě nákladní auta, lotyšští obyvatelé z ruské strany odcházejí, Rusové poblíž hranice vzývají Stalina a Putina. Lotyšsko se snaží také působit silově, dvě síly proti sobě hrozí ozbrojeným střetem. Panuje obava, že i ve východním Lotyšsku bude následovat ukrajinský scénář – snaha o ruské ovládnutí východní části země. „Lidé by tu měli přestat myslet sovětsky,“ radí Ansis Beržinš. A ještě hlouběji sleduje praktiky sovětské síly film Věčná cesta finského režiséra Antti Jussi Annily, natočený ve finsko-švédsko-estonské koprodukci. Film se vrací do dob finské občanské války v roce 1918, vedené mezi konzervativními Bílými, podporovanými Německem, a sovětskou ideologií indoktrinovanými Rudými. V zemi v té době na straně Rudých působili také tzv. američtí Finové, většinou američtí komunisté, kteří z touhy poznat blíž spravedlivý a pokrokový sovětský společenský řád odešli do Finska, zejména do pohraniční Karélie mezi Finskem a Sovětským svazem. Jussi Ketola, hrdina filmu a původně americký farmář, zakotví v sovětské Karélii v roce 1931 s cílem poznat socialistický ráj, kde nebudou utlačovatelé a utlačovaní. Spolu se spolubojovníky žije v americké diaspoře v kolchozu Hopea. Zde je dovoleno obdělávat půdu, obyvatelé však nesmí psát do ciziny a jsou pod stálým dohledem, působí mezi nimi donašeči. Dospělé kolchozníky nechá v roce 1938 sovětská moc postřílet jako agenty cizí mocnosti, jejich děti jsou odvedeny do sirotčinců, americká diaspora končí. Možná právě toto tvrdé vystřízlivění, tento nesoulad mezi sny a skutečností je zdrojem pochmurných myšlenek současných filmařů postkomunistických zemí. Vystřízlivění přicházejí v postkomunistických zemích po sobě v pravidelných intervalech, což velmi dobře připomínají letošní osmičková výročí. A ani dnes, v roce 2018, k novému vystřízlivění není daleko. Možná právě proto se naše filmy hemží depresivnímu tématy a snaží se stále účtovat s minulostí.
