Běloruská samostatnost. V povstání se „proevropský“ tábor spojil s „proruským“

ECHOPRIME

Běloruská samostatnost. V povstání se „proevropský“ tábor spojil s „proruským“
Ukrajinský prezident Leonid Kučma, ruský prezident Vladimir Putin, běloruský prezident Alexandr Lukašenko a Alexij II., patriarcha moskevský a celé Rusi. Prochorovka 3. května 2000. Foto: Foto: Profimedia.cz
3
Svět

Tomáš Glanc

Během rozpadu SSSR, Jugoslávie a Československa na přelomu 80. a 90. let 20. století vznikla, jak známo, řada nových států – některé exsovětské republiky se přitom opíraly o dlouhé dějiny státnosti v minulých obdobích (Gruzie, Arménie nebo Litva), u jiných šlo spíš o kratší dějinnou zkušenost s vlastním státem, ale doprovázenou silnou emancipační a prozápadní, proevropskou orientací (Lotyšsko, Estonsko). Další východoevropské státy vznikají ostatně i  v 21. století – viz Černou Horu (2006) a Kosovo (2008).

Případ Běloruska je zajímavý tím, že se samostatný stát v letech 1990–1991 utváří vůbec poprvé v dějinách – nepočítáme-li jepičí, několikaměsíční existenci Běloruské lidové republiky v roce 1918 – a chybí přitom důraz na hledisko, které bylo jako hlavní rys „národní“ autonomie kanonizované až v 19. století, ale velmi se „vžilo“ – totiž jazyk.

Zatímco třeba Srbové a Chorvati používají v podstatě týž jazyk, který se ale v souvislosti s novou státností pod politickým tlakem prohlásil v 90. letech 20. století za dva, a to se silnými a pro mnohé komickými diferenciačními tlaky ze strany ideologizovaných akademických institucí, o lingvistických rozdílech mezi běloruštinou a ruštinou nemůže být pochyb. Nejenom že písemná ruština je morfologická a běloruština fonetická (cesta, vyslovuje se rusky „daroga“ a bělorusky „daroha“, se v prvním jazyce píše doroga, v druhém daroga), rozdíly obsahuje i fonetika (běloruské hlásky ts, dz, existence „krátkého u“, tedy ў, které se čte na konci slov jako v, uprostřed jako u).

Ale především má běloruština nezanedbatelnou část slovní zásoby na rozdíl od ruštiny společnou s polštinou a litevštinou, což je logický následek dlouhých společných dějin ve státním útvaru zvaném Polsko-litevská unie (Rzeczpospolita, 1569–1795). Někdy jde vliv ještě dál – tak druh, kamarád, rusky drug, bude bělorusky сябар siabar (podobně jako estonsky sõber).

V běloruské literatuře se odjakživa projevoval mix kultur a jazyků, ale rozhodně o ní lze hovořit jako o specifickém fenoménu – například významný divadelní a literární průkopník Vincent Dunin-Marcinkievič (1808–1884) psal střídavě bělorusky a polsky. První noviny a spisovatelské instituce kultivující běloruskou identitu se objevují v rámci politické liberalizace až po ruské revoluci roku 1905.

Tvrdit, že běloruština je dialekt ruštiny (stejně jako ukrajinština), může tedy jen člověk nevzdělaný nebo arogantní (případně obojí). Spletitý vývoj „movy“ (v Bělorusku se často obecné slovo „jazyk“ užívá pro označení běloruštiny) je analogický vývoji jiných slovanských jazyků a mimochodem v něm hrála důležitou úlohu Praha.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo