Přilítlo jaro z daleka

Přilítlo jaro z daleka, / a všude plno touhy, / vše tlačilo se k slunci ven, / že snilo sen tak dlouhý.“

Víte, kdo to je? Vítězslav Hálek přece, Večerní písně. To ví každý. A jak to pokračuje dál? No přece takhle: 

„Odkud že přilétlo jaro, Hubáčku?“ – „Prosím, z daleka.“ – „Odpovídejte celou větou.“ – „Jaro přilétlo z daleka.“ – „Co tím chtěl básník říci?“ – „Básník tím chtěl říci, že jaro bylo pryč, a teď najednou přilítlo.“ 
„Kdopak by mi to vyložil lépe? Nuže, Korecká?“ 
„Básník nás chce upozornit, že jaro lítá.“ – „Jak to myslíte?“ Korecká neumí blíže vysvětliti svoji zajímavou ideu. Hlásí se Troníček. 
„Prosím, básník nám tu ukazuje, jak ten čas letí.“ 

„Nuže, přátelé, přemýšlejte. Létá jaro, nebo nelétá?“ „Jaro, prosím, lítat nemůže, poněvadž nemá křídla.“ – „Jak si to tedy vyložíme, Hakle?“ – „Vyložíme si to básnickou fantazií.“ – „Co znamená druhý verš básně, Šaufele?“ – „Druhý verš básně znamená, že všude je plno touhy.“ – „Jak tomu rozumíte?“ – „Prosím, já tomu vůbec nerozumím.“ – „Sedněte si, hlupáku. Co je tím míněno, Boučku? Copak to tam máte pod lavicí?“ – „Prosím, nic. Prosím, v tom verši básník praví, že na jaře je všude plno touhy.“ – „Jaké touhy?“ – „To je, prosím, různé. Lidé touží hlavně po penězích.“

Nevím, jak vy, ale já se tomu musím pořád, když to čtu, smát. Pokud to někdo náhodou nepoznal, pak je to z Žákových Študáků a kantorů. Docela se dnes hodí to tu ocitovat, není-liž pravda? Je neděle a začalo totiž jaro. Za rozbřesku řvou ptáci jako pominutí a narkomané a vágusové vystavují slunci svá po zimě zkřehlá těla. Za chvíli exploduje semtex naložený do pupenců a na pahýlech se rozvine zelená kanonáda. To je tedy jaro. Jaká mohutná síla je to v těch žlázách a šťávách přírodních!

Jaro je na jednu stranu revoluční, ale na druhou reakční. Levicové tím, jak smete všechno, co mu stojí v cestě, a pravicové jak udržuje řád a staré rituály. Je to asi nejhorší doba pro rozněcování sociální nespokojenosti a nenávisti. Na jeho reakční, zpátečnickou podstatu poukázal George Orwell, velký levicový kritik společenských pořádků, ale zároveň velký milovník tradičních anglických hodnot, jakými jsou pudink, rostbíf a procházky v přírodě. Ve článku Zamyšlení nad žábou obecnou z roku 1946 píše, jak každé jaro pozoruje k životu se probouzející žábu. Nejdříve jsou její pohyby pomalé, tělo scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní chytá hmyz a regeneruje síly. Pak se v ní mocně ozve sexuální pud: svými končetinami žabák objímá vše, co se mu namane. Nakonec nalezne samičku a za několik dní se to již v kaluži hemží pulci. Je to silnější než politické krize, než obstrukce opozice a arogance vlády. Technokraté, byrokraté a diktátoři s tímto procesem mohou nesouhlasit, ale nic s ním nemohou podniknout.

Sedmdesát let po Orwellovi sice víme, že se jim může podařit žáby vyhubit, ale pořád tu jsou ještě nějaké mouchy a odolné traviny. Má-li člověk schopnost vnímat tyto přírodní jevy, je méně náchylný k averzím a bezúčelné rozmrzelosti a může více věřit tomu, že i lidské poměry se nakonec trochu zlepší, když mají takový vzor v žábě. „Když člověk nemá radost z návratu jara, proč by měl být šťastný v utopii?“ píše Orwell, který ovšem žádné utopii nevěřil. Protože jí nevěříme též, těšíme se z jara, které dneska již určitě rozehřálo těch několik zbylých žab, jež se brzy navzdory všemu počnou náruživě množit.