3 Prezidentské volby

Nechtěli jsme partaje, máme paralympiádu

Týdeník Echo

Nejpamátnějším okamžikem kampaně před prvním kolem prezidentských voleb byl 6. listopad, kdy vstup do prezidentských voleb na poslední chvíli oznámil Mirek Topolánek. Na Twitteru prof. Jiřího Drahoše vyšlo jeho nejostřejší sdělení do té chvíle i od té chvíle: „Hrubost, vulgarita a nedostatek respektu k názorovým odpůrcům, to tyto dva matadory české politiky (Topolánka s Milošem Zemanem – pozn. red.) spojuje. Jeho nejbližší spolupracovník Marek Dalík zítra nastupuje do vězení. Ta kandidatura je pro mě zkrátka špatný vtip.“

Do onoho 6. listopadu se v Drahošově týmu postupovalo podle strategie Promlčet se do druhého kola. Nemalou Topolánkovou zásluhou zůstane, že celou volbu nejenže zdynamizoval, ale vnesl do ní dodatečně alespoň nějakou politickou, ideovou dimenzi.

Pořádný politický střet by měl obsahovat dvě základní přísady: rozdílné názory a osobní konfrontaci. V této prezidentské volbě se obojího nedostává, což vynikne i ze srovnání s rokem 2013.

I když třeba z povinnosti, všechny důležité strany tehdy postavily vlastní kandidáty (Přemysl Sobotka za ODS, Jiří Dienstbier za ČSSD, Zuzana Roithová za KDU-ČSL, Karel Schwarzenberg za TOP 09). A když hlavní nestranický kandidát Jan Fischer ještě před prvním kolem začal padat, stalo se z toho obratem normální politické klání: Karel Schwarzenberg versus Miloš Zeman, člen politické vyhraněné (a hluboce nepopulární) Nečasovy vlády versus nestor polistopadové levice.

Letos se prezidentské volby konají de facto bez účasti tradičních stran. Partaje jsou personálně vyprázdněné, nebo – což je ještě horší – paralyzované myšlenkou, že by se účastnily boje, v němž riskují porážku. Rubem toho je, že v poli Zemanových soupeřů dominovaly programová neurčitost a hrůza před riskováním.

Michal Horáček sice v některých ohledech názory poskytuje (je pro vstup do eurozóny, pro manželství i adopce do homosexuálních párů), na billboardy si nicméně zvolil heslo: Neposlouchám politiky, poslouchám vás. To je odezírání ze rtů, populismus povýšený na metodu.

Jiří Drahoš postupuje podobně, jen se na rozdíl od Horáčka snaží nedávat najevo žádné názory, které by jednou někdo mohl porovnávat s jeho postoji ve funkci. Bývalý diplomat Pavel Fischer se až překvapivě vyhranil při debatě v Blansku, kde panovala atmosféra „mezi námi katolíky“. Tam řekl, že homosexuály žijící v registrovaném partnerství by nejmenoval k Ústavnímu soudu, protože by mohli prosazovat právě ty adopce. Ale záznam se dostal ven, Fischer „čelil“ shitstormu na sociálních sítích a ze své pozice po jednom dni ostřelování vycouval. Dokonce i Mirek Topolánek jinak klade důrazy v rozhovorech určených pro veřejnost a jinak v prostředí, kde cítí odlišné názorové rozložení. Na interním setkání významných podnikatelů a expolitiků v jedněch lázních loni na podzim například potlačoval svou kritiku EU, až začínal být skoro k nerozeznání od zbytku přítomných uchazečů.

Ze všech dosavadních průzkumů vycházel jako favorit mezi nezemanovskými voliči Jiří Drahoš. Soutěž v umění nevyhranit se už bývalý předseda Akademie věd ČR vyhrál. Je pro daňovou progresi, ale ta prý nesmí tlumit ekonomickou iniciativu. Je pro vstup do eurozóny (která se do budoucna neobejde bez společné hospodářské a rozpočtové politiky), ale vzývá aktivní českou diplomacii v Bruselu. „Jednoznačně“ je proti kvótám na migranty, ale před dvěma lety, když se ke kvótám schylovalo a česká veřejnost se ježila proti, podepsal výzvu českých vědců, která nevědcům sugerovala, že námitky k politice otevřených hranic v Evropě nejsou víc než strach a populismus. Když jsem mu podpis pod výzvu loni na jaře v rozhovoru pro Echo připomněl, kontroval profesor „argumentem“, že text výzvy sepsal někdo jiný.

Nejnázorněji se tvárnost prof. Drahoše projevila v otázce, která je úzkoprofilová, zajímá hlavně konzervativní a současně pokrokářské fajnšmekry: Jste pro adopci dětí do homosexuálních domácností? V anketě pro Deníky z 20. listopadu byl Drahoš ještě proti, o měsíc později, 19. prosince, v anketě iDNES pro: „Ano, je to lepší než děcák.“ Za ten jeden měsíc nepřibyly žádné nové vědecké argumenty, přibyl jen už zmíněný incident Pavla Fischera s facebookovým míněním po Blansku.

To, co mělo být skutečným pohonem kampaně, živé duely mezi kandidáty, kandidáti k útokům na soupeře až do posledního týdne v podstatě nevyužili. Pokusil se o to jen Michal Horáček, který Jiřího Drahoše v duelu na Seznamu konfrontoval s faktem, že k jeho významným sponzorům patří Vasil Bobela, kdysi finanční ředitel Mostecké uhelné společnosti. Bobela od původních privatizátorů MUS kolem Antonína Koláčka, kteří MUS nabyli v divoké privatizaci, ještě pořád nehorázně levně – a na úkor republiky – odkoupil deset procent lupu. Drahoš zpochybnil, že by „pan Bobela byl spojen s Mosteckou uhelnou“, a roboticky pokračoval: „Pane Horáčku, mohu vás ujistit, že máme etickou komisi, která posuzuje příspěvky ode všech přispěvatelů.“ Horáček na tuto neuvěřitelně slabou obranu už nereagoval.

Celkově se Horáčkovy osobní ataky vyznačovaly buď nedůsledností, nebo špatnou kvalitou. Topolánka se například na Seznamu pokusil rozhodit zbrojními zakázkami, při nichž prý jeho kabinet obcházel tendry, načež mu Topolánek vypočítal, že tendry se ve většině jmenovaných případů konaly.

Seznam.cz tyto duely vysílal postupně, z logistických důvodů se nahrávaly vzápětí po sobě. Pozoruhodné je, že Jiří Drahoš, ačkoli v duelu proti Horáčkovi relativně uspěl, a proti Topolánkovi dokonce podal svůj asi nejlepší debatní výkon, vzápětí zrušil už domluvené duely s oběma soupeři naplánované na týden před 12. lednem pro web Blesku, v televizi Prima a na Nově. Topolánek si vzápětí po duelu na Seznamu vyčítal, že proti Drahošovi nešel ostřeji, možnost útoky kalibrovat byla v tu chvíli ztracena.


Místo stranických sekretariátů volební kalkulačky

Vedlejším úkazem této zvláštní kampaně byla popularita volebních kalkulaček na internetu. Ty mají voličům na poslední chvíli pomoci s rozhodnutím, který kandidát jim politicky nejvíc konvenuje. Kalkulačky jsou zavádějící, například otázka „Jste pro, aby se z Facebooku odstraňovaly výhrůžky a nenávistné projevy“ nutí souhlasit i toho, kdo se obává o svobodu projevu a už se doslechl o případech, kdy se údajně mazala tzv. hate-speech a ve skutečnosti kritika islamismu. Ale nic lepšího ve chvíli, kdy chybějí uchazeči, které by nám nabídly partaje s vyzkoušeným souborem názorů, není. Jak to až k těm kalkulačkám mohlo dospět?

Horáček i Drahoš, dva služebně nejstarší vyzývatelé sloužícího prezidenta, od začátku volili nadstranickou kandidaturu, pracně museli nasbírat 50 tisíc podpisů. Kromě Zemana, který podle předpokladů 11. ledna dostane podporu od premiéra Andreje Babiše, je Drahoš jediný, kdo podporou nějaké politické strany taky disponuje. Nicméně se tváří, jako kdyby mu přišla snad proti jeho vůli. Slabá vazba se projevuje oběma směry. TOP 09, původně v drahošovském táboře, od profesora částečně ustupuje, kterýžto pohyb se zrychlil po nástupu Mirka Topolánka, do jehož tábora přešel například Miroslav Kalousek. (Zajímavý moment byl podpis senátora Tomáše Czernina na Topolánkově kandidatuře, zapůsobila tu intervence Karla Schwarzenberga.) Už na jaře se pro pana profesora vyslovili lidovci a STAN, Drahoš dokonce se špičkami obou stran jednal. Bylo to nicméně z iniciativy STAN, a tedy v rámci dvoukoalice, která se mezitím rozpadla. A jak jde kampaň do finále, znějí z lidovecké základny nespokojené hlasy, že Drahoš je na jejich vkus příliš bezhodnotový.

Pro KDU-ČSL by přirozenějším kandidátem než Drahoš byl katolík Pavel Fischer. Ten sice svou přihlášku postavil z velké části na lidoveckých senátorech (6 ze 17 nasbíraných podpisů), za vedením KDU-ČSL se ale vůbec nenamáhal. To mu má předseda Bělobrádek za zlé. V poslední fázi se Fischerovi dostalo podpory od Karla Schwarzenberga (který osciloval mezi ním a Topolánkem.) Příznačné ale je, že při vstupu do kampaně se odvolával na údajné přání Václava Havla, u něhož v prezidentské kanceláři od roku 1999 vedl politický odbor. Nechme stranou, že Havel větu „Vy byste byl dobrým prezidentem“ používal docela často, jako konverzační pomůcku. Jde o to, že Pavel Fischer se zašťiťuje králem nepolitické politiky a od začátku je i v jeho kandidatuře protipartajní osten.

Zbývá Mirek Topolánek, jediný mezi Zemanovými vyzývateli, který politiku poznal skutečně zevnitř. Přihlásil se na poslední možnou chvíli a stejně jako Fischer na to šel přes Senát. Z deseti nutných podpisů dodala polovinu jeho rodná ODS, doporučení od své bývalé strany však nedostal. Mezi Topolánkem a dnešním předsedou Petrem Fialou panuje napětí, bývalého premiéra se ještě před volbami do sněmovny dotkly pasáže v knižním rozhovoru Profesor na frontové linii, kde si Fiala dal záležet, aby zdůraznil, že úpadek, z něhož on musí ODS vytahovat, byl nastartován dávno před Nečasem, totiž za Topolánka. Odveta přišla v rozhovoru pro Týdeník Echo, kde Topolánek těsně před parlamentními volbami fialovské vedení obvinil, že nástup Tomia Okamury je přímým důsledkem jeho slabosti.

Odcizení mezi Topolánkem a velkou částí jeho bývalé strany ale sahá hluboko před Fialu. Topolánkovo okolí je dodnes přesvědčeno, že odchod z čela ODS, jehož spouštěčem a záminkou se stalo video vzniklé při rozhovoru Topolánka pro gay magazín LUI, vyprovokoval dnešní místopředseda ODS Martin Kupka. Ten na jaře 2010 vedl tiskový odbor strany a interview s LUI v hlavní kanceláři prosadil. Výsledkem toho všeho je, že ODS dnes ke kandidatuře svého bývalého předsedy zaujímá benevolentní neutralitu.

Paradoxně je to Topolánek, kdo má mezi uchazeči s nějakou reálnou podporu největší názorový průnik s veřejností. Dvě třetiny české společnosti mají přesně ten typ obav z vývoje v Evropě, který Topolánek formuluje. Ale špatná pověst, kterou si s sebou přinesl z angažmá v politice, bude zřejmě vážit víc. Nechme teď stranou, kolik z ní má reálný základ, kolik jsou mediální mýty, kolik byla msta propuštěného ředitele rozvědky Karla Randáka. Vzhledem k počínající epoše babišismu bude pravděpodobný Topolánkův neúspěch pro Českou republiku neštěstím svého druhu.

Průběh kampaně před prvním kolem prezidentských voleb 2018 se stal izolovaným, ale dramatickým dokladem vývoje, který česká demokracie prodělává: pryč od stranické demokracie k demokracii charismatických vůdců. Bída tohoto přístupu zvlášť vynikne v situaci, kdy je o charismatické vůdce s dobrou pověstí taková nouze.

/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.