Podivní spojenci na Labi a Krymu

KOMENTÁŘ

Podivní spojenci na Labi a Krymu
Čítanková událost má po osmdesáti letech zvláštní příchuť, píše Jiří Peňás. Foto: Jiří Peňás
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Echo Prime Time Pavla Štrunce

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Před osmdesáti lety si američtí a ruští, tedy spíš sovětští, vojáci podali ruce na mostu přes Labe u saského města Torgau. Událost, která vstoupila do dějin jako „setkání na Labi“, byla zaznamenána na fotografiích, jež také takzvaně vstoupily do dějin.

 

Samozřejmě jako mnoho takových věcí byly snímky zinscenované: vojáci se k fotografování dostavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna. Toho dne průzkumná hlídka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné vzdávajících se vojáků wehrmachtu, kteří toužili mít už všechno za sebou, a přitom nepadnout do rukou Rusům. Američané si prý někde opatřili prostěradlo a v papírnictví vodové barvy, vyrobili americkou vlajku, se kterou vylezli na věž zámku Hartenfels, jenž se tyčí na Labem. Na druhé straně řeky byli Rusové. Ti, když to viděli, vypálili červenou světlici – dohodnutá pro styk byla přitom zelená, ale tu nějak neměli. Nějak to však dopadlo, armády se do sebe nepustily, jak se někteří obávali – a jiní zas doufali. Američané se vydali přes poničený, ale pořád stojící most, tam se prý beze slov s Rusy (nemuseli to být jen etničtí Rusové) objali, snad tomu lze věřit, pak se zase vrátili zpátky. Večer se už ve městě setkaly štáby, domluvily přitom mimo jiné to fotografování. O území, kde Torgau leží, bylo už dřív na Jaltě dohodnuto, že bude součástí sovětské zóny: Američané se z něho stáhli 1. července, ze středního Německa se stalo Německo východní.

Tato čítanková událost má po osmdesáti letech zvláštní příchuť. Vypadá to, že Američané a Rusové se opět pozoruhodně setkávají. Nikoli v Německu na Labi, ale symbolicky na Krymu a na Rusy obsazených ukrajinských územích. Americké porozumění pro Rusy jde nyní daleko za legitimní snahu o ukončení války. Připomíná spíš kapitulaci v situaci, kdy druhá strana nemůže ani uvěřit, že má takové štěstí. Současné americko-ruské sblížení nemá ani trochu podobu spontánního setkání, které de facto bylo vyústěním válečných operací, ale je způsobeno svým způsobem bizarním a doposud nepředstavitelným obratem v americké politice, obratem, jenž je dílem mentálního rozpoložení jednoho člověka (a jeho věrných). Málokdy se v dějinách přihodí okamžik, že dojde k tak radikálnímu otočení kormidla. Jako by si americký prezident někdy v roce 1944 strašně oblíbil Hitlera – a to tak, že sám Hitler by z toho byl pomalu zaskočený.

Současná Amerika se k Ukrajině chová, skoro jako by to bylo Německo na jaře 1945. Ukrajina je ovšem země, která třetím rokem relativně úspěšně hájí svou nezávislost proti ruské agresi. Při této její obraně byla Amerika doposud jejím přirozeným spojencem, s nímž Ukrajina počítala, stejně jako Hitlerem napadaná a obsazená Evropa včetně Sovětského svazu doufala v pomoc Spojených států. Ty byly po další desítky a desítky let garantem bezpečnosti a svobody té části Evropy, která se Spojenými státy sdílela jisté hodnoty: říkalo se jim demokracie a svoboda. Tyto hodnoty bohužel hrozně ztratily na kvalitě a vážnosti, a to na obou březích Atlantiku. Jedinečná prosperita Západu, asi toho největšího dějinného úspěchu historie, byla založena na tomhle spojenectví, na společné obraně Západu před autoritáři a despoty. Rozpad této jistoty, jenž nyní probíhá, je pro Evropu nejspíš nejtragičtějším a nejosudovějším dějem od konce druhé světové války, v každém případě od vzniku železné opony, kterou tehdy západní demokracie vztyčily na svou obranu. Spojené státy byly jejím garantem. I svou vinou o něj Evropa přišla.

Tehdy v tom Torgau šlo o setkání dvou nepřirozených spojenců, které svedl dohromady společný nepřítel. Američany a Rusy k sobě tehdy nepoutalo nic než to, že dorazili až k Labi. Teď je poutá to, že se něco pomátlo v chodu dějin.

 

×

Podobné články