Věčná vzpoura v srdci konzervativce

Naskakovat na módní vlny a nechat se jimi unášet je výhodnější než se proti nim stavět. Varovat před riziky, která se skrývají za domnělým pokrokem v kostýmu dobra, nepřináší slávu ani peníze. Člověk se tak nestane hvězdou davů, protože dav žije z okamžiků a emocí, jimiž je ovládán. Ti, kteří varují, nestojí uprostřed davu, natož v jeho čele. Jsou na okraji. Dav jejich hlas nechce slyšet, protože touží jít kupředu. Na okraji stojí konzervativec. Stojí pevně, mluví racionálně a věcně, opírá se o rozum, vzdělání, tradici a zkušenost. Není to intelektuální hvězda, ale skromný pokorný vzdělanec. Takový úděl konzervativce si nese i Alexander Tomský, ústřední postava knihy, kterou právě držíte v ruce.

Jeho vyprávění nás zavede na počátek minulého století, kdy se narodili Alexandrovi rodiče, matka, rodem Polka, a otec, český Žid. Otcova rodina nosila příjmení Taussigovi, ale před nastupujícím nacismem se přejmenovala a zvolila si příjmení Tomský, protože děda měl rád Puškina a hrdiny jeho literárních děl. To ovšem na rasistické zákony třetí říše neplatilo. Alexandrův otec proto vstoupil do katolického semináře v Hradci Králové, což mělo na něho i jeho syna velký vliv. Byl to polyglot s širokým zájmem o literaturu, filozofii a historii, potýkající se se svým antikomunistickým kádrovým profilem. To díky němu se Alexander od dětství setkával se světovou literaturou. Stal se náruživým čtenářem, ale otec mu zakazoval komunistické autory a nepovolil mu číst Olbrachta ani Wolkera. Vadil mu i Malý Bobeš a Honzíkova cesta, a tak malému Alexandrovi museli stačit Dickens, London, Cooper, Stevenson, Twain, Poe a velcí Francouzi Hugo, Verne, Dumas…

Na antikomunismu byla v rodině shoda, protože matka, mimochodem lékařka, jako Polka komunisty nemusela, ani ruský imperialismus, který tolik poničil polské kulturní dědictví. Otec o sobě tvrdil, že je snad jediný Žid, který zůstal v Československu, ale nevstoupil do komunistické strany. Alexander se narodil až po hrůzné válce, v roce 1947. Vyrůstá v Dobrušce, Hradci Králové, Pardubicích, podle toho, kde jeho perzekvovaný otec najde místo. V šestnácti už čte jiné autory a svou lámanou němčinou, jak sám říká, louská Kafku a Werfela, ale třeba i zapomenutého básníka z okruhu pražských německých spisovatelů Oskara Wienera. Nachází v nich útočiště před nepřátelským světem, kdy kvůli otcovu nevhodnému kádrovému profilu nesmí studovat na střední škole a musí nejprve nastoupit do učení jako automechanik. Otec je vystaven perzekuci, matka se nemůže vyrovnat se životem v Československu, nechápe smířlivý přístup Čechů ke komunistům, protože, řečeno s Tomským, v Polsku bylo deset tisíc Mašínů. V Praze se dostává na gymnázium na Sladkovského náměstí a vstupuje také do života pražské židovské obce.

Rodina má vstřícný vztah ke katolické církvi a Alexander je ohromen metafyzikou katolické poezie, tu ale nedovede skloubit s judaismem, ke kterému začal tíhnout právě po příchodu do Prahy. Považuje se proto za dědice křesťanskožidovské civilizace. Ke studiu estetiky na pražské filozofické fakultě už v roce 1968 nenastoupil, ač jeho snem bylo stát se novým F. X. Šaldou. Matka ale rozhodla jinak. Po příjezdu sovětských tanků nakázala, že Alexander musí okamžitě pryč ze země. Sbalila mu kufry, domluvila se s rakouským diplomatem, aby ho převezl za hranice. Zatímco rodina odešla do Německa a otec tam začal učit na univerzitě, mladý Alexander zamířil do Anglie, kde se musel nejprve vyrovnat s levicovou revoltou studentů, která obcházela tehdejší západní Evropu. Začal studovat na prestižní London School of Economics. Po bakalářském studiu ekonomie pracoval krátký čas ve stavebnictví a po nabytí občanství opět studuje, tentokrát religionistiku a filozofii, silně ovlivněný Tomášem Akvinským. V 70. letech nastoupil na politologický ústav Keston College, kde se věnoval problému pronásledování věřících ve střední a východní Evropě. V roce 1981 založil proslulé exilové nakladatelství Rozmluvy. Jako první vydal úspěšnou novelu Honzlová od Zdeny Salivarové, která nečekaně zaznamenala komerční úspěch, což byl pro Tomského impulz k rozvoji nakladatelské činnosti. Založit nakladatelství nebylo jednoduché, konkurence byla velká, manželé Škvorečtí dominovali v Kanadě se svým Sixty-Eight Publishers, svobodná česká literatura vycházela také v Curychu, Kolíně nad Rýnem nebo Mnichově. Rozmluvy pokračovaly zlehka Vladimírem Škutinou a Švandrlíkovými Černými barony. Takové bestsellery pomohly postavit nakladatelství ekonomicky na nohy, takže na řadu mohla přijít ztrátová poezie Reynkova, Zahradníčkova, Demlova… či Durychovy povídky. O několik let později vznikl i časopis Rozmluvy, vyšlo sedm čísel. Za zásadního autora nakladatelství považuje Tomský Václava Havla, za své nejbližší spolupracovníky Ria Preisnera, Václava Bendu, Ivana Diviše a především Jiřího Grušu. Významná byla spolupráce s Pavlem Tigridem, který financoval čtyři knihy Václava Havla a kterého Tomský považuje po Karlu Čapkovi a Ferdinandu Peroutkovi za třetího nejvýznamnějšího českého novináře. Anglický filozof Roger Scruton uvedl Tomského do anglosaské konzervativní tradice a otevřel mu svět Edmunda Burka. V Rozmluvách vydal Tomský nakonec 86 knižních titulů.

Do Čech se vrátil hned, jak to bylo možné – v prosinci 1989. A rozhodl se nakrmit hladový knižní trh. Vzpomíná, jak spolu s bratrancem Alešem Ledererem čekali na chodbě ještě komunisty obsazeného ministerstva kultury, aby požádali o registraci svých nakladatelství. Vydávat v Praze začal s Ivanem Klímou, kterého publikoval už v Rozmluvách, a se sentimentem vzpomíná na stotisícové náklady a několikasetmetrové fronty čtenářů na Václavském náměstí toužících po zakázané literatuře. Pro Čechy také objevil známého britského historika Paula Johnsona, jemuž v mnoha reedicích vyšlo dvacet pět knižních titulů. Pro Tomského osobně byl ale důležitý ještě jiný anglický autor, spisovatel, básník, malíř, dramatik a novinář G. K. Chesterton, jehož obdivovatelem byl už Karel Čapek, a proto sestavil, přeložil a vydal velký výbor z Chestertonových úvah a myšlenek pod názvem Úžas, radost a paradoxy života.

V polovině 90. let stanul s posvěcením tehdejšího předsedy Akademie věd Rudolfa Zahradníka v čele Nakladatelství Academia, které vyvedl ze ztráty, a po vzoru britských vydavatelství založil několik knihkupectví, jež sloužila jako jakási kulturní centra. Dnes spolupracuje s nakladatelstvím Leda.

Život Alexandra Tomského je protknut krásnou literaturou a bojem proti komunismu a „krásným zítřkům“, které tato ideologie slibuje. Důsledně rozlišuje mezi intelektuály, kteří podle něho úzce kolaborovali při nástupu totalitních režimů, a vzdělanci, kteří před totalitami varovali. Vzpomínkami na temná 50. léta se snažil svým anglickým studentům připomínat paralely s dneškem, je citlivý na utopické sklony Evropské unie. Argumentuje i tím, o čem píše Angličan Douglas Murray v knize Šílenství davů. Dav, o němž mluví Murray, se srocuje podobně jako v 50. letech, tentokrát na internetu, a napadá veřejné osoby za „nesprávné názory“, nebo dokonce za přeřeknutí. Tomský parafrázuje Adama Mickiewicze: „Svobodo, ty jsi jak zdraví, jen ten tě cení, kdo tě ztratil.“

Alexander Tomský stojí na okraji, ne v čele davů, ale ví, že se nachází na správné straně. A také nepochybuje, že čas to jednou prověří a potvrdí.

Předmluva životopisné knihy Alexandra Tomského, kterou formou rozhovoru připravila Lenka Jaklová, vydalo vydavatelství Leda září 2021